Článek
Příběhy vyprávíme odjakživa. Někde hluboko v nás sedí pračlověk u ohně a poslouchá. Vyprávění je starší než písmo, starší než civilizace. Jazyk a příběhy v něm vyprávěné nás definovaly dávno předtím, než jsme postavili první města. A teď, po desítkách tisíc let, se ptáme: může ten příběh vyprávět stroj?
Co dělá spisovatele spisovatelem? Ti, kdo píšou, by se určitě bránili myšlence, že jde jen o práci s textem. Vidí ve svém psaní něco hlubšího. Něco, co přesahuje pouhé skládání slov. Programátoři nemají problém používat jazykový model jako nástroj. Spisovatelé se toho bojí; čtenáři vlastně taky. Proč?
Protože když čteme knihu, nechceme jen příběh. Chceme člověka za ním. Člověka, který vypráví. Člověka, se kterým si můžeme vytvořit vztah, i když ho nikdy nepotkáme. Je tam ozvěna toho pračlověka u ohně. Někdo mluví, někdo poslouchá, a mezi nimi vzniká něco, co přesahuje pouhá slova.
Jenže tady přichází nepříjemná otázka. Není tenhle vztah s autorem tak jako tak iluzí?
Jaký máte doopravdy vztah s Nabokovem? Nikdy jste ho nepotkali. Nevíte, jaký byl. Máte vztah s někým, koho jste si vymysleli na základě jeho textů, rozhovorů, fotografií. S něčím ve vaší mysli, co reprezentuje Nabokova. A není vlastně každý vztah, včetně vztahů s našimi nejbližšími, vztahem s naší představou? Jak moc se ta představa blíží realitě? A záleží na tom?
Pokud je vztah se spisovatelem iluzí, pak tohle není principiální překážka pro AI literaturu. Iluze může být stejně přesvědčivá, ať už za ní stojí člověk nebo algoritmus.
Ale je tu něco jiného. Problém pravdivosti.
Když čtete knihu napsanou člověkem, máte pocit, že se to takhle mohlo stát. I když je příběh vymyšlený od první do poslední stránky, sděluje nějakou pravdu. Používá fikci jako opis reality, která se možná jinak říct nedá. Dostojevskij nepopisoval skutečné vrahy, ale něco o lidské duši, co jste předtím jen tušili a teď to najednou vidíte napsané černé na bílém.
Může tohle udělat stroj? Může něco, co nikdy netrpělo, netoužilo, neumíralo, napsat o utrpení, touze a smrti tak, aby to rezonovalo se skutečnou lidskou duší?
Na tuhle otázku zatím nemáme odpověď. Možná je psaní nakonec opravdu jen práce s textem a všechno to metafyzické blábolení o duši spisovatele je jen přebujelé ego. Možná ne. Možná na tom ani nezáleží.
V historii máme anonymní spisovatele. Tajemnost, dokonce lhaní o autorství, je součástí literárního kánonu. Takže proč by měl být problém, když autor není člověk? Mělo by to být přiznané? Pravděpodobně ano. Zdá se to férové. Pokud je ale výsledek dobrý, záleží na tom, kdo držel pero?
A co když už to nepůjde poznat? Dnes možná ještě ano. AI texty mají svůj charakteristický rytmus, určitou hladkost bez hran, slova, která do sebe zapadají až příliš snadno. Ale ta hranice se posouvá. Co když čtete tenhle text a nevíte, kolik z něj napsal člověk a kolik stroj? Co když na tom nezáleží? Co když právě tahle nejistota je to, co literatura příštích desetiletí bude muset řešit. Ne jako technický problém, ale jako filosofický.
Pračlověk u ohně nevěděl, jestli je příběh pravdivý. Věděl jen, že ho chce slyšet. Možná je to nakonec jediné, na čem záleží.
Tento text vznikl ve spolupráci s jazykovým modelem Claude. Autor dodal myšlenky, strukturu a finální úpravy.
