Článek
Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše. Padesát milionů prodaných kopií. Nesčetné citace v rozhovorech, článcích, firemních školeních. Celá kniha postavená na předpokladu, že mužský a ženský mozek fungují tak zásadně odlišně, že spolu komunikujeme jako dvě různé civilizace.
Zní to intuitivně. Zní to, jako by to vysvětlovalo spoustu věcí.
A téměř nic z toho není vědecky podložené.
Co „všichni víme“
Znáte ty „fakty“. Ženy lépe zvládají multitasking. Muži jsou lepší na logiku a prostorovou orientaci. Ženy jsou emotivnější. Muži mají silnější propojení uvnitř mozkových hemisfér, ženy mezi nimi. Corpus callosum, svazek nervových vláken spojující obě poloviny mozku, je u žen větší, proto lépe integruje intuici s analýzou.
Tohle všechno jste někdy slyšeli. Možná jste to i citovali. Já taky.
Jenže v roce 2021 vyšla meta-syntéza. Lise Eliot a její tým prošli 616 studií. Tři dekády výzkumu. Tisíce mozkových skenů. Třináct různých měřítek údajných rozdílů mezi pohlavími.
Výsledek? Jediný spolehlivě replikovaný rozdíl je velikost. Mužské mozky jsou v průměru o jedenáct procent větší. V proporci k velikosti těla. Na inteligenci to nemá vliv.
A co všechno ostatní? Ty slavné rozdíly v corpus callosum, v propojení hemisfér, ve struktuře amygdaly?
Téměř nic z toho se nedá spolehlivě replikovat. Konkrétní oblasti, které jedna studie označí jako „mužské“ nebo „ženské“, se v další studii neobjeví. Rozdíly naměřené u Američanů se nereplikují u Číňanů. Neexistuje žádný univerzální marker, který by spolehlivě odlišil mužský mozek od ženského.
Mozaika, ne dvě škatulky
V roce 2015 přišla neuroložka Daphna Joel s konceptem mozkové mozaiky. Její tým analyzoval skeny více než čtrnácti set mozků a hledal konzistentní vzorce. Našli něco jiného: většina lidských mozků je unikátní směs rysů, které se statisticky častěji vyskytují u jednoho nebo druhého pohlaví. Málo kdo má mozek, který by byl konzistentně „mužský“ nebo „ženský“ napříč všemi měřenými parametry.
Jinými slovy: neexistují dva typy mozků. Existuje spektrum. A většina z nás je někde uprostřed.
Jak se mýty stávají fakty
Jak je možné, že jsme tak dlouho věřili něčemu, co neodpovídá realitě?
Část odpovědi je v tom, jak funguje vědecká publikace. Výzkumníci snadno porovnají muže a ženy v jakékoli studii, stačí data rozdělit podle pohlaví. Když najdou rozdíl, mají další publikaci. Když rozdíl nenajdou, nikdo o tom nepíše. Meta-analýza z roku 2018 zjistila, že pouze dvanáct procent studií o rozdílech mezi pohlavími uvádí nulové výsledky. To je statisticky nepravděpodobně nízké číslo. Vypadá to, jako by se záporné výsledky prostě nezveřejňovaly.
Druhá část je v mediálním cyklu. Studie ukáže malý, statisticky významný rozdíl. Noviny napíšou titulek „Věda dokazuje, že ženy zvládají multitasking lépe“. Titulek se cituje. Pak se cituje citace. Za pár let je to „všeobecně známý fakt“, který už nikdo neověřuje.
A třetí část? Neuroplasticita.
Mozek se tvaruje podle toho, co děláme. Pokud od dětství dáváme klukům stavebnice a holkám panenky, pokud kluky učíme potlačovat emoce a holky je vyjadřovat, pokud od kluků očekáváme soutěživost a od holek spolupráci, jejich mozky se podle toho vyvinou. Pak přijde vědec, změří rozdíl a řekne: vidíte, je to vrozené.
Příběh, kterému jsme chtěli věřit
Rozdíly v chování mezi muži a ženami existují. To je měřitelné. Otázka je, co je jejich příčinou. Biologie? Kultura? Hormony? Socializace? Pravděpodobně všechno dohromady, propletené ve spirále, kterou neumíme rozplést.
A netvrdím, že jsme všichni stejní. Každý člověk je jiný. Každý mozek je jiný. Jen možná příště, až vám někdo řekne, že ženy prostě neumí číst v mapě, nebo že muži nedokážou vyjádřit emoce, nebo že je to „vědecky dokázané“, zkuste se na chvíli zastavit. A zeptat se: je tohle fakt? Nebo jen stereotyp, který se opakoval tak dlouho, až začal znít jako pravda.
Zdroje:
Tento text vznikl ve spolupráci s Claude. Autor dodal téma, strukturu a finální úpravy.
