Článek
Od roku 2015, kdy kopilot Germanwings úmyslně navedl Airbus A320 do francouzských Alp a zabil sto padesát lidí, zahynuli při nehodách komerčních letadel v Evropské unii tři lidé. Tři za deset let. Téměř osm miliard osobokilometrů ročně. Tři mrtví.
Ve stejném roce 2024 zahynulo na silnicích Evropské unie 19 940 lidí. V České republice 438. To je víc než jedno letadlo plné lidí jen v Česku. Každý rok. A je to rekordně málo. Slavíme.
Položme si otázku, proč jedno číslo vnímáme málem jako zázrak a druhé jako statistiku?
Systém, který funguje
Letecká doprava nedosáhla své bezpečnosti náhodou. Je to výsledek systému, který se budoval desítky let a stojí na několika principech, které jsou mimo letectví téměř nepředstavitelné.
Každý incident se vyšetřuje. Ne proto, aby se našel viník, ale aby se našla příčina. V letectví existuje něco, čemu se říká just culture. Je to kultura, kde lidé hlásí chyby bez strachu z postihu, protože systém chápe, že potrestaný člověk je člověk, který příště chybu zatají. A zatajená chyba zabíjí.
Výcvik pilotů trvá roky. Pravidelné přezkušování je povinné. Zdravotní prohlídky jsou povinné. Psychologické hodnocení je povinné. Simulátorový výcvik je povinný. Pokud pilot nesplní jakýkoli z těchto požadavků, nelétá. Bez výjimek.
James Reason, profesor z Manchesteru, vymyslel model, kterému se říká „Swiss cheese“ – švýcarský sýr. Každá vrstva ochrany má díry. Žádná vrstva není dokonalá. Ale když jich poskládáte dost za sebe, pravděpodobnost, že se díry srovnají a hrozba projde skrz, je mizivá. Letecký průmysl tento model přijal za svůj. Organizace, údržba, výcvik, procedury, technologie. Vrstva za vrstvou.
A funguje to. Statistiky bezpečnosti letecké dopravy to dokazují lépe než jakákoli teorie.
Systém, na který jsme si zvykli
Na silnicích umírá v Evropě dvacet tisíc lidí ročně. Každý rok. Přibližně stovka tisíc je vážně zraněna. Ekonomické ztráty jen v České republice dosahují 149 miliard korun ročně. To je asi 2,2 % HDP. Lidský faktor je příčinou 95 % nehod.
Pětadevadesát procent. Uvědomte si to číslo. Nepraskají pneumatiky. Nepadají mosty. Lidé dělají chyby. Jedou rychle. Nedávají pozor. Píšou zprávy. Jsou unavení. Jsou opilí.
A teď si ta čísla dejme do kontextu. Letecká doprava není okrajový způsob přepravy. V EU tvoří téměř 15 % všech osobokilometrů. Každý sedmý kilometr, který Evropan cestuje, je letadlem. Auta tvoří necelých 71 %. Na miliardu osobokilometrů připadá v autě přibližně 2,5 mrtvého. V letadle 0,003. Auto je na stejnou vzdálenost zhruba osmsetpadesátkrát nebezpečnější než letadlo. A to je globální průměr. V Evropě je tenhle poměr ještě výrazně lepší.
Známe příčiny. Máme data. A přesto je „řidičák“ něco, co dostane téměř každý, kdo se o to pokusí. Přezkušování neexistuje. Zdravotní prohlídky jsou formální. Psychologické hodnocení žádné. Simulátorový výcvik žádný.
Kdybychom aplikovali na silniční dopravu stejné standardy jako na leteckou, výsledky by byly dramaticky jiné. To není spekulace. Je to logický důsledek systému, který prokazatelně funguje. Víme to. Máme data, která to potvrzují.
Jenže to neuděláme.
Kde končí racionalita
Tady přichází ta zajímavá část. Ne technická. Psychologická.
Zeptejte se kohokoli, jestli by měli mít dopravní piloti přísné standardy výcviku, pravidelné přezkušování a psychologické hodnocení. Odpověď bude jednoznačná. Samozřejmě. Absolutně. Bez diskuze.
Zeptejte se stejného člověka, jestli by řidiči automobilů měli procházet pravidelným přezkušováním, povinným simulátorovým výcvikem a přísnějšími zdravotními prohlídkami. Odpověď se změní. Najednou je to „přehnané“. „Nepraktické“. „Omezování svobody“.
Co se stalo mezi těmi dvěma odpověďmi? Nic nového jsme se nedozvěděli. Data se nezměnila. Změnil se jediný faktor: ta druhá otázka se týká nás.
Pro piloty chceme nejpřísnější kritéria, protože nás to osobně neomezuje. Pro řidiče jsme benevolentní, protože by to omezilo nás. Takhle zkrátka funguje lidská mysl.
Psychologové tomu říkají různě. Asymetrie v hodnocení rizik. Optimistický bias. Iluze kontroly. Jsem za volantem, takže mám situaci pod kontrolou, na rozdíl od těch pasivních obětí v letadle. Ve skutečnosti je to přesně naopak. V letadle sedíte v systému navrhovaném tak, aby vás ochránil i před selháním těch, kdo ho řídí. V autě sedíte v systému, který předpokládá, že vy neuděláte chybu. Přestože data říkají, že ji uděláte s 95% pravděpodobností.
Cena svobody, o které nemluvíme
Není nic špatného na tom, že si ceníme osobní svobody. Právo řídit auto je pro většinu lidí základní podmínkou normálního života. Práce, rodiny, existence. Omezení v tomto směru by znamenalo omezit životy milionů lidí.
Ale je poctivé si přiznat, co ta svoboda stojí. Čtyři sta třicet osm mrtvých v Česku za rok. Dvacet tisíc v Evropě. Každý rok. To není přírodní katastrofa. To je vědomá společenská volba. Rozhodli jsme se, že tato čísla jsou přijatelná cena za to, že kdokoli s minimálním výcvikem může řídit dvoutunový stroj stotřicítkou po dálnici.
Neříkám, že je to špatné rozhodnutí. Možná je to nejlepší dostupný kompromis. Možná není jiná cesta. Ale přijde mi dobré zkusit se nad tím zamyslet. Že jsme se takhle rozhodli. Že to není nevyhnutelnost. Že to není „prostě tak“.
Otázka času
Existuje ještě jeden aspekt, který stojí za zmínku. Co se stane, pokud se v evropském letectví stane větší fatální nehoda? Třeba příští rok. Třeba za pět let.
Média se utrhnou ze řetězu. Titulky. Speciály. Analýzy od lidí, kteří nikdy neseděli v kokpitu. Rozhovory se sousedy letiště. Veřejnost bude šokována. Politici budou požadovat opatření. Vyšetřování, které potrvá měsíce, bude nahrazeno spekulacemi, které budou hotové do hodin.
A mezitím, ve stejném týdnu, zahyne na evropských silnicích přibližně 380 lidí. Bez titulků. Bez speciálů. Bez šoku.
Není to proto, že by nám na těch lidech nezáleželo. Je to proto, že jsme si zvykli. Známost rizika snižuje jeho vnímanou závažnost, bez ohledu na skutečnou závažnost. Letecká nehoda je vzácná, dramatická, mediálně atraktivní. Silniční nehoda je každodenní, obyčejná, neviditelná.
Žádný závěr
Nemám řešení. Tohle není text o tom, jak opravit silniční dopravu. Není to volání po přísnějších řidičských zkouškách, i když by pravděpodobně pomohly. Není to kritika médií, i když ta by si ji možná zasloužila.
Je to pozorování. Máme data. Máme důkaz, že systémový přístup k bezpečnosti funguje a letectví je ten důkaz. Máme znalosti, že by se tento přístup dal aplikovat i jinde. A přesto volíme jinak. Ne proto, že bychom nevěděli. Ale proto, že vědět a jednat jsou dvě různé věci.
Zvlášť když to jednání omezuje nás samotné.
Chápu proč je systém nastavený tak, jak to je, a neočekávám, že se na tom bude něco měnit. Ale i tak mi to celé přijde jako zajímavá sonda do toho, jak funguje naše psychologie v hodnocení rizik.
Zdroje:
Tento text vznikl ve spolupráci s jazykovým modelem Claude. Autor dodal myšlenky, strukturu a finální úpravy.
