Článek
Po přečtení jistého článku na webu, který pojednával o tom, že se u nás usídlila nová diagnóza - život na dluh, mě napadla následující myšlenková „změť“ a rozhodl jsem se, že se o ni s Vámi podělím. Jde v podstatě o řadu postřehů ze života.
První věc je nejdůležitější. Dluhy se musí platit a trvale na dluh žít nelze. Tečka, přes to nejede vlak - ani ten český, pomalý a kodrcající. Mimochodem vlaky - naše vlaky nelze srovnat s japonskými, francouzskými apod. Mám ale obavu, že francouzské vlaky nejezdí do každé „díry“ a nepřevážejí vzduch jako ty naše. Chodím pravidelně se psem okolo trati z krajského do okresního města - vlak málem každou čtvrthodinu a neustále prázdné, ne poloprázdné, prázdné, tři vagony na patro jsou prostě pro třicet lidí hodně.
Další věcí je špatná správa státního majetku. Je smutné, že za posledních třicet let nevidíme efektivní správu státního majetku, vše, co je státní, je až obludně pomalé, zkostnatělé a nerentabilní. Ano, stát není výdělečný podnik a negeneruje v první řadě zisk, ale hlavně proto by o to více měl se svými zdroji - tedy penězi daňových poplatníků - nakládat obezřetně. Dožili jsme se ale toho, že si (stát) nechá líbit, když si z něj ostatní dělají dojnou krávu - počínaje „sociálními případy“, které nikdy neměly v úmyslu pracovat, přes lobbisty, co státu prodávají předraženou bídu, a konče nesmyslnými dotacemi na cokoliv, co před těmito dotacemi stálo o třetinu až polovinu méně.
Samostatnou kapitolou je také pošta - stará, (částečně) zbytečná, nefunkční. Neomluvitelné plýtvání v době, kdy máme (někteří povinně i dvě) datové schránky, kdy peníze lze převádět elektronicky a stejně tak jimi platit, kdy balíky lze posílat i jinými a o poznání spolehlivějšími a rychlejšími cestami. A rozhodně tím nemám na mysli „elektronickou“ komunikaci typu - „tak mi to naskenujte a pošlete datovkou“, jak se mi už stalo.
Stát se má také starat o funkční infrastrukturu, jako jsou například silnice. Docela nerozumím situaci, kdy měsíc jezdím okolo velkého, ale opravdu velkého výtluku v silnici a jediné, co se změní, je to, že tam správa silnic umístí značku, která upozorňuje na hrboly. Když už někdo vydal energii, čas a benzín na to, aby tam tu značku umístil, proč s sebou rovnou nevzal trochu asfaltu a nezalepil to? Proč jsme si tam první dva týdny bez upozornění ničili tlumiče? A další dva týdny jezdili nejen okolo „díry“, ale i značky? Pak díru konečně zalepili. Vydržela měsíc, už je tam zase. Zase bez upozornění a bez značky. Člověku se chce smát, ale jen do doby, než si uvědomí, že takto funguje za jeho peníze jeho stát.
Další věcí je „omluva“ vládních činitelů - především těch z ČSSD a ANO - života na dluh větou „oni přece taky a oni ještě víc“, to je argumentace pětiletého dítěte ze školky, ne dospělých vládních činitelů. A to se vracíme k těm dluhům na začátku. Náš stát je zbytnělý, drahý, co drahý, předražený a neefektivní. A to je to, co je příčinou našich dluhů.
A jak z toho ven? Například svěžím závanem je prezident Pavel, který, na rozdíl od lidí v politice, kteří „všechno vědí nejlépe“, férově a jako chlap přiznává, že neví všechno (to ostatně nikdo z nás), ale že si nechá poradit v otázkách, kde si není jistý. Je to sympatické, je to lidské a je to férové. O závažných věcech by neměl a nesmí rozhodovat jeden „supernejlepší manažer“ na základě průzkumů z Facebooku, ale tým odborníků, kteří věci rozumí. Proč se nepoučíme v místech, kde daná věc funguje? Proč nejedeme nastudovat digitální stát do pobaltských zemí, kde zjevně funguje, proč neokoukneme japonské nebo francouzské dráhy, proč se nezeptáme Italů, jak to dělají, že jejich dálnice přes Dolomity nejsou tankodromem po každé zimě? Proč nekonzultujeme školství ve Finsku, například, když ve srovnání dopadá velmi dobře? Proč se nezeptáme Poláků, jak znovu vrátit naší zemi zemědělskou soběstačnost? Proč nevytáhneme staré moudro našich babiček, že dluhy se mají platit? Nevěřím, že toto hlupství lze omlouvat něčím, jako je „specifická česká nátura“, protože to není nátura, to je hloupost, lenost a nezájem o věci veřejné. I když po posledních prezidentských volbách nabývám jistého optimismu, že lidem to tady není jedno.
