Alej andělů a další ruské pohádky: jak se z obětí dělá munice propagandy

Na českých sociálních sítích se nyní šíří tvrzení, že Ukrajina „zakázala 11 knih“, mimo jiné knihu Alej andělů, a že se tím prý snaží utajit „svá zvěrstva“. Faktické jádro tam je: ukrajinské úřady skutečně zařadily některé publikace na seznam protiukrajinských či propagandistických titulů. Mezi nimi byla i kniha, která pracuje s tvrzením o „genocidě Ukrajinců páchané samotnými Ukrajinci“ v letech 2014–2022. Jenže sociální sítě z toho dělají něco jiného: ne debatu o informační válce, ale údajný důkaz, že Ukrajina zakazuje pravdu.

Jenže „pravda“ v tomto případě nevypadá tak, jak ji servírují Rusové, stále stejné a další internetoví šiřitelé kremelských sloganů. Pravda je, že na Donbasu od roku 2014 umírali civilisté. Pravda je, že v ozbrojeném konfliktu docházelo k porušování práva. Pravda je i to, že problematické útoky byly zaznamenány na ukrajinské straně. Ale pravda není, že zločiny páchala pouze Ukrajina. Pravda není, že civilisté byli jednoznačným a plánovaným cílem ukrajinské armády. A pravda už vůbec není, že šlo o genocidu, která by ospravedlňovala ruskou invazi.

To je základní trik celé propagandy: vezme část reality a postaví z ní falešný celek. Existovaly dětské oběti? Ano. Existuje památník Alej andělů? Ano. Byla válka na Donbasu tragická? Ano. Znamená to, že Ukrajina osm let prováděla genocidu vlastních obyvatel a Rusko v roce 2022 jen „zachraňovalo“ Donbas? Ne. To už není fakt, ale propagandistická konstrukce.

Stejný mechanismus fungoval i u dalších ruských narativů o Ukrajině. Od roku 2014 slyšíme, že v Kyjevě proběhl „fašistický puč“. Fakta jsou nudnější: Euromajdan byl masový protest proti korupci, autoritářskému směřování a odmítnutí evropské orientace. Ukrajina měla a má krajně pravicové skupiny, stejně jako je mají jiné evropské země. Ale tvrdit, že Ukrajinu ovládli nacisté, je propaganda. Ostatně země, která si ve svobodných volbách zvolila židovského prezidenta, se do kremelského obrázku „nacistického státu“ hodí jen tomu, kdo už dávno rezignoval na realitu.

Další oblíbená pohádka zní: „Donbas byla občanská válka a Rusko bylo jen pozorovatel.“ To je možná největší výsměch všem obětem konfliktu. Rusko nebylo neutrální komentátor na tribuně. Bylo aktérem. Podporovalo separatistické struktury, dodávalo zbraně, politicky i vojensky konflikt živilo a později se tvářilo, že s tím nemá nic společného. Tento model je typický: nejdřív zapálit dům, potom ukázat na kouř a říct, že uvnitř je chaos, který je potřeba „stabilizovat“.

Do stejné skládanky patří i tvrzení, že Krym se „svobodně vrátil“ do Ruska. V propagandistické verzi chybí ozbrojení muži bez označení, obsazení institucí, vojenský tlak, narychlo uspořádané hlasování a absence standardních mezinárodních podmínek. Místo anexe se řekne „návrat“. Místo porušení mezinárodního práva se řekne „sebeurčení“. Slovník je v propagandě polovina války.

Další narativ: „Rusko bylo vyprovokováno NATO.“ Tady už se agresor převléká za oběť. Ukrajina prý nesměla rozhodovat o vlastní budoucnosti, protože by tím mohla dráždit Moskvu. Jinými slovy: suverenita menších států platí jen do chvíle, než se znelíbí většímu sousedovi. To není bezpečnostní argument, ale imperiální logika. Podle ní má Rusko právo veta nad životem milionů lidí v sousedních zemích.

A nakonec nejhlubší vrstva: „Ukrajina je umělý stát a Ukrajinci vlastně nejsou národ.“ To není obyčejný politický názor. To je ideologická příprava agrese. Pokud přesvědčíte publikum, že nějaký národ vlastně neexistuje, snáz se pak vysvětluje, proč nemá mít vlastní stát, vlastní vládu, vlastní hranice ani vlastní budoucnost. Popírání ukrajinské identity je proto jedním z nejnebezpečnějších ruských narativů.

Všechny tyto příběhy mají společný účel. Nemají čtenáře informovat. Mají ho připravit na závěr, že Rusko vlastně za nic nemůže. Že Ukrajina si za válku může sama. Že Západ tahá za nitky. Že civilní oběti způsobují vždy jen „ti druzí“. Že Moskva neútočí, ale chrání. Neokupuje, ale osvobozuje. Nerozbíjí stát, ale napravuje dějiny.

Proto je narativ o Aleji andělů tak důležitý. Nejde jen o jednu knihu nebo jeden památník. Jde o ukázkový příklad toho, jak propaganda pracuje s emocemi. Mrtvé děti jsou nejsilnější možný symbol. Kdo by se nehněval, když slyší, že někdo vraždil děti? Jenže právě proto je nutné být přesný. Civilní oběti si zaslouží pietu, ne zneužití. Mrtvé děti nemají být argumentem pro další válku.

Ruská propaganda nepotřebuje vymyslet všechno od nuly. Stačí jí vzít reálnou bolest a přepsat její příčiny. Stačí zamlčet vlastní roli. Stačí vynechat anexi Krymu, ruskou podporu separatistů, sestřelení letu MH17, mučení, únosy, filtrační tábory, deportace a invazi z roku 2022. Pak zůstane jen jednoduchý obrázek: zlá Ukrajina, nevinný Donbas, zachraňující Rusko.

Jenže skutečnost není reklamní leták Kremlu. Na Donbasu trpěli civilisté. Ukrajina není bezchybná. Válka od roku 2014 měla temné kapitoly na více stranách. Ale z těchto faktů neplyne ruský závěr. Neplyne z nich „genocida Donbasu“. Neplyne z nich právo anektovat území. Neplyne z nich právo poslat tanky na Kyjev. A už vůbec z nich neplyne morální oprávnění bombardovat sousední zemi pod záminkou její „záchrany“.

Když dnes někdo sdílí příběh o „zakázané Aleji andělů“ jako důkaz ukrajinského fašismu, nešíří odvážně umlčovanou pravdu. Šíří starý kremelský narativ v novém obalu. A je dobré to říct naplno: připomínat civilní oběti je legitimní. Zneužívat je k omlouvání ruské agrese je odporné.