Článek
Existuje věta, kterou lze v debatách o LGBT lidech zaslechnout téměř pokaždé: „Mně nevadí, ať si každý žije, jak chce. Ale proč s tím musí chodit na veřejnost?“ Zní smířlivě, skoro velkoryse. Ve skutečnosti však často znamená něco mnohem méně tolerantního: můžete existovat, pokud o vás nebudeme vědět. Můžete mít vztah, rodinu i vlastní identitu, ale pouze tehdy, pokud ji skryjete za dveřmi svého bytu.
Tento narativ se neobjevuje jen v diskusích o pochodech Pride. Stejná reakce přichází, když známá sportovkyně zmíní svou partnerku, když dva muži vystoupí společně na veřejnosti nebo když někdo použije duhovou vlajku. „Proč nám to cpou?“ ptají se lidé, kterým přitom nepřipadá zvláštní, když jiný sportovec veřejně děkuje manželce, politik se fotografuje s rodinou nebo se městem táhne svatební průvod. Heterosexuální vztahy jsou považovány za přirozenou součást života. Ty homosexuální jsou najednou údajně „soukromá věc“.
Právě v tom je celý problém. Nejde o požadavek soukromí, ale o dvojí metr. Když muž představí svou manželku, nikoho nenapadne, že veřejně propaguje svou sexualitu. Když žena zmíní partnerku, část publika začne mluvit o exhibici, ideologii a vnucování. To, co je u většiny obyčejným životem, se u menšiny vydává za provokaci.
Podobně funguje i argument, že veřejný prostor patří především většině a menšiny by si měly pronajmout louku, sál nebo uzavřený areál. Jenže náměstí, ulice a parky nejsou majetkem pouze těch, kteří zastávají většinový názor. Ve veřejném prostoru se konají politické demonstrace, náboženská shromáždění, masopusty, historické průvody, sportovní oslavy i protesty zemědělců. Některé akce se nám líbí, jiné ne. Právo shromažďovat se ale nemůže záviset na tom, zda jejich účastníci někoho nepohoršují.
Časté je také zaklínání se dětmi. Děti prý nemají být vystavovány pohledu na duhové vlajky, stejnopohlavní páry nebo hesla o rovných právech. Přitom samotná informace, že existují různé rodiny a různé partnerské vztahy, není žádným ohrožením. Děti se s nimi běžně setkávají ve školách, ve svém okolí i mezi příbuznými. Zmatek a pohoršení zpravidla nevytváří existence těchto lidí, ale dospělí, kteří jim vysvětlují, že na jejich rodině je cosi nevhodného.
Samozřejmě lze kritizovat konkrétní podobu kteréhokoli průvodu nebo veřejné akce. Lze debatovat o hluku, organizaci, dopravních omezeních, konkrétních transparentech nebo chování jednotlivců. To je legitimní. Něco jiného je ale využít jednu fotografii, jedno heslo nebo osobní nechuť jako argument, proč by se celá skupina měla stáhnout z veřejného prostoru.
Pak jsou tu ještě další narativy. Výrazy jako „průvod divnosti“ navíc odhalují, že nejde pouze o pořádek v ulicích nebo ochranu soukromí. Kdo druhé označuje za divné a současně tvrdí, že je respektuje, používá slovo respekt v poněkud zvláštním významu. Respekt neznamená souhlas se vším. Znamená však uznat druhému stejná práva, stejnou lidskou důstojnost a stejné místo ve společnosti.
Heslo „žij a nech žít“ se často používá jako závěrečná tečka podobných komentářů. Jenže žít a nechat žít neznamená: žij si, ale tak, abych tě nemusel vidět. Znamená to přijmout, že i lidé, kteří žijí jinak než já, mohou být součástí stejného města, stejné ulice a stejného veřejného prostoru.
Tolerance, která končí ve chvíli, kdy se menšina stane viditelnou, totiž není skutečnou tolerancí. Je pouze požadavkem na její mlčení.
