Článek
Není to jen dojem. Španělsko se skutečně stalo vhodným terčem pro politiky, kteří potřebují vytvořit obraz nezodpovědné země ohrožující zbytek Evropy. Nejde patrně o žádné centrálně řízené spiknutí. Spíše se zde potkávají zájmy Donalda Trumpa, evropské populistické pravice i domácích odpůrců vlády Pedra Sáncheze. Každý využívá jiné téma, výsledný příběh je však stále stejný: Španělsko je problém a musí být potrestáno.
Nejviditelnější je konflikt s Donaldem Trumpem. Ten proti Madridu vyhrotil obchodní nátlak kvůli španělskému postoji k výdajům na obranu a odmítnutí využití španělských základen při válce s Íránem. O konkrétních rozhodnutích Sánchezovy vlády lze legitimně diskutovat. Hrozit jednomu členskému státu obchodní blokádou je ale něco jiného: jde o pokus rozdělit Evropskou unii a ukázat, že neposlušná země zůstane sama. Proto se také objevují výzvy k evropské odpovědi, nikoliv jen ke španělské obraně.
Podobné napětí je patrné v energetice. Španělsko se díky rychlému rozvoji větrných a solárních zdrojů dostalo přibližně na šedesátiprocentní podíl obnovitelné elektřiny a v době evropské energetické krize vykazovalo výrazně nižší velkoobchodní ceny než Itálie, Německo nebo Francie. Sánchez tento výsledek používá na obranu Green Dealu a požaduje silnější evropské energetické propojení. Španělský model samozřejmě nelze mechanicky přenést do každé země a Madrid musí řešit rozvodnou síť, akumulaci i slabé propojení přes Pyreneje. Přesto představuje nepříjemný protiargument vůči tvrzení, že obnovitelné zdroje nutně znamenají drahou energii a hospodářský úpadek.
A nyní přišla Ceuta. Proniknutí desítek tisíc lidí během dvou dnů bylo skutečným selháním ochrany hranice a také humanitární tragédií, při níž zemřely desítky lidí. Není důvod událost zlehčovat. Současně ale více než 48 tisíc příchozích skončilo během 48 hodin zpět v Maroku a nebyl zaznamenán jejich nekontrolovaný přesun na evropskou pevninu. Ceuta navíc podléhá zvláštnímu režimu: při cestě do pevninského Španělska a dalších států Schengenu zůstávají zachovány kontroly totožnosti a dokladů.
Přesto byla mimořádná situace okamžitě vydávána za důkaz probíhající „invaze do Evropy“. Jindřich Rajchl ji využil k volání po odchodu Česka ze Schengenu a Evropské unie. Podobný slovník převzali představitelé SPD, PRO, Stačilo! i Andrej Babiš, který mluvil o „absolutním skandálu“. Přidali se však také politici z umírněnějších stran požadující dočasné vyřazení Španělska ze Schengenu. Namísto debaty o zabezpečení hranice tak začala soutěž o co nejtvrdší trest pro celou zemi.
Do stejného příběhu byla přimíchána i španělská regularizace cizinců. Ta se však vztahuje na lidi, kteří ve Španělsku prokazatelně žili už před začátkem roku 2026, nemají záznam v trestním rejstříku a splní další podmínky. Výsledkem není občanství ani právo volně se usadit kdekoliv v Evropské unii, ale roční povolení k pobytu a práci ve Španělsku. Spojovat tento program s náhlým průnikem do Ceuty je politicky účinné, fakticky však zavádějící.
Právě zde se legitimní kritika mění v populismus. Španělská vláda může být kritizována za nezvládnutou hranici, obrannou politiku nebo chyby v energetice. Z těchto problémů ale nevyplývá, že má být země izolována, vyřazena ze Schengenu nebo vystavena obchodnímu nátlaku. Takové požadavky neřeší příčiny krizí. Pouze přenášejí spor od konkrétního problému k potrestání celého státu.
Evropská soudržnost nemůže fungovat jen tehdy, když všechny vlády prosazují stejnou politiku a žádná z nich neudělá chybu. Její skutečnou zkouškou jsou právě situace, kdy některý stát zvolí jinou cestu nebo selže a ostatní musí současně požadovat nápravu i odmítnout jeho politickou izolaci. Ceuta potřebuje lépe chráněnou hranici. Evropa však nepotřebuje další hranice mezi svými členskými státy.
