Článek
Na sociálních sítích se v posledních dnech šířil podvrh se smyšlenou fotografií, která měla údajně zachycovat soukromé setkání osob spojovaných s prezidentem Petrem Pavlem. Samotnou nepravdivost příspěvku jsme už popsali. Případ je ale zajímavý ještě z jiného důvodu: velmi dobře ukazuje, proč část lidí dezinformace podceňuje — a jiná část v nich naopak žije téměř každý den.
Častá reakce na upozorňování na dezinformace zní: „Já nic takového na sociálních sítích nevidím.“ Jenže právě v tom je podstata problému. Facebook, TikTok, YouTube nebo X nejsou pro všechny uživatele jedním společným veřejným prostorem. Každý člověk dostává trochu jiný výběr obsahu podle toho, co sleduje, na co reaguje, u čeho se zastaví a co algoritmus vyhodnotí jako pravděpodobně zajímavé.
Pro někoho je sociální síť místem rodinných fotografií, receptů, školních akcí a vtipných videí. Pro jiného je to každodenní proud příspěvků o „zradě“, „spiknutí“, „cenzuře“, „bruselském diktátu“, „migrantech“ nebo „loutkách cizích mocností“. Oba lidé přitom mohou používat stejnou aplikaci. Jen nežijí ve stejném informačním prostředí.
Právě proto je zavádějící posuzovat stav veřejné debaty jen podle vlastního feedu. To, že někdo osobně dezinformace nevidí, neznamená, že se nešíří. Znamená to pouze, že je algoritmus neposílá zrovna jemu. Jinému uživateli se ale stejný typ obsahu může zobrazovat opakovaně a ve stále ostřejší podobě.
Podvrh se smyšlenou fotografií ze Smetanovy Litomyšle tak není jen jednotlivá lež. Je to ukázka mechanismu. Vezme se známá osoba, přidá se náznak zákulisního spiknutí, připojí se emoční komentář a vše se zasadí do už existujícího příběhu o „elitách“, „zmanipulovaných médiích“ nebo „prezidentské klice“. Část publika pak nehodnotí fotografii podle toho, zda je pravdivá, ale podle toho, zda zapadá do světa, který jí sociální sítě dlouhodobě předkládají.
Problém dezinformací proto dnes často nevypadá jako jeden velký plakát, který vidí celá společnost. Spíš připomíná tisíce malých, personalizovaných proudů obsahu. Jiný titulek, jiný obrázek, jiný komentář nahoře, jiný influencer, jiný výklad. Výsledkem není jen nesouhlas v názorech, ale postupné rozpadání společné reality.
Právě proto nestačí říkat lidem, aby „používali zdravý rozum“. Zdravý rozum funguje jen tehdy, když má člověk k dispozici alespoň základně spolehlivé informace a ví, že jeho informační prostředí je formováno algoritmy, emocemi a komerční logikou platforem. Když někdo dlouhodobě dostává zkreslený výřez světa, začne mu připadat zkreslený svět jako normální.
Případ s falešnou fotografií proto není jen další epizodou internetového bizáru. Je připomínkou, že dezinformace nejsou okrajový problém několika podivných profilů. Jsou součástí prostředí, ve kterém každý den vznikají různé verze reality. A právě proto má smysl je rozebírat — konkrétně, věcně a na příkladech.
