Článek
Video europoslance Ivana Davida o „nacistickém ukrajinském režimu“ nasbíral podle údajů na Facebooku během jediného dne přes tři tisíce sdílení. Není to překvapivé. Nabízí jednoduchý příběh, v němž je Ukrajina dědicem nacistických kolaborantů, zatímco Rusko zůstává nevyřčeným bojovníkem proti fašismu. David přitom nevychází úplně z ničeho. Ukrajinská oslava Bandery, části OUN a UPA je skutečně problematická a zaslouží si kritiku. Manipulace začíná ve chvíli, kdy se z reálných historických provinění vyrobí důkaz, že celý současný stát je nacistický.
Tento způsob uvažování dobře zapadá do Davidových předchozích vystoupení. Ještě v květnu 2025 tvrdil, že Rusko bylo ke konfliktu „vyprovokováno“ a že revoluce na Majdanu byla převratem. Když byl upozorněn, že válku zahájilo Rusko, opět obrátil pozornost k údajným ukrajinským provokacím. Stejný princip používá i nyní: činy Ukrajiny se zvětší pod lupou, zatímco odpovědnost Moskvy zmizí za okrajem obrazu.
Není přitom nutné Bandery nebo zločiny UPA jakkoli omlouvat, abychom připomněli, že Rusko rozhodně nemá čisté ruce v boji s neonacismem. Po boku ruské armády na Ukrajině bojovala například skupina Rusich, kterou americké ministerstvo financí výslovně označilo za neonacistickou polovojenskou organizaci. Rusich má dlouhodobé vazby na ruské síly na Donbasu a je spojován také s Vagnerovou skupinou. Kremlu zjevně nevadí neonacisté, pokud bojují na správné straně fronty.
David se dovolává také utrpení Poláků, Židů, Rusů a volyňských Čechů. Jenže když už do argumentace zatahuje českou historickou paměť, bylo by poctivé připomenout i zacházení Ruska s památkou československých legionářů. Na území Ruska existovalo více než 150 míst jejich posledního odpočinku a v několika desítkách lokalit stály památníky. Během existence Sovětského svazu byly prakticky všechny zlikvidovány; podle českého ministerstva obrany přežily pouze dva.
Ani dnes není kolem těchto pietních míst vždy klid. V březnu 2026 požadovali představitelé ruské komunistické strany odstranění památníku československých legionářů v Čeljabinsku. Jako důvod uváděli mimo jiné české členství v NATO a odstranění sochy maršála Koněva v Praze. Nešlo o rozhodnutí ruské vlády, ale dobře to ukazuje, jak snadno se v Rusku úcta k padlým mění podle momentálních politických potřeb.
Představa Ruska jako zvláštního přítele a ochránce Čechů působí absurdně také při pohledu na současné vztahy. Ruská vláda zařadila Českou republiku na seznam nepřátelských zemí už v roce 2021, tehdy společně pouze se Spojenými státy. V nejnovějším žebříčku „nepřátelských vlád“, který každý měsíc zveřejňuje ruský list Vzgljad, navíc Česko v červenci 2026 postoupilo z desáté na dělenou pátou příčku.
A především: česká policie považuje za prokázané, že výbuchy muničních skladů ve Vrběticích provedli příslušníci ruské vojenské rozvědky GRU. Při útoku zemřeli dva čeští občané a vznikla miliardová škoda.
Ukrajina se musí otevřeněji vyrovnat se zločiny části svého nacionalistického hnutí a neměla by z problematických historických osobností vyrábět neposkvrněné hrdiny. To je legitimní kritika. Ivan David ji ale nepoužívá k poctivé debatě o historii. Používá ji k tomu, aby z Ukrajiny vytvořil nacistický stát, ruskou agresi proměnil v pochopitelnou reakci a Moskvu ponechal v roli samozvaného osvoboditele. Problém tedy není v tom, co David připomíná. Problém je v tom, co důsledně zamlčuje.
Ivan David svou úvahu otevírá příměrem, že když něco vypadá jako slepice a kdáká jako slepice, nejspíš je to slepice. Nabízí se tedy dodat: když někdo přebírá slovník Kremlu, opakuje jeho argumenty a ruskou agresi vysvětluje údajnými ukrajinskými provokacemi, nejspíš nevede nestrannou historickou debatu. Šíří ruskou propagandu.
