Článek
Při pohledu na veřejná vystoupení Jindřicha Rajchla za poslední zhruba tři měsíce je vidět opakující se vzorec: silné, snadno sdělitelné výroky, které znějí úderně na sociálních sítích, ale po konfrontaci s daty, právním rámcem nebo dohledatelnými okolnostmi neobstojí. V posledním čtvrtroku se to ukázalo u témat migrace, médií, covidu, kriminality i návrhu zákona o takzvaných zahraničních vazbách. Náš web Manipulátoři.cz se k tomu objevilo několik samostatných textů a další kontext přinesla média jako Deník, iROZHLAS, Lupa, ČT24 nebo Seznam Zprávy.
Jedním z nejčerstvějších příkladů je Rajchlovo tvrzení z 25. března, že se Maďarsko „obejde bez Ukrajinců“, protože je při návštěvě Budapešti údajně nikde neviděl. Jenže osobní dojem z krátké návštěvy jednoho města není důkaz o fungování pracovního trhu. Deník upozornil, že maďarská ekonomika využívá zahraniční pracovní sílu včetně Ukrajinců, a širší ekonomický kontext potvrzuje i Reuters: právě ukrajinští pracovníci pomáhali v posledních letech stabilizovat pracovní trhy ve střední a východní Evropě. Rajchl tu tedy zaměňuje anekdotu za argument a z jedné subjektivní zkušenosti vyvozuje plošný závěr o celé ekonomice.
Podobně zavádějící byl i jeho výrok, že si „nepamatuje jediný případ, kdy někdo bodal nožem do dětí a byl to rodilý Evropan“. Tento výrok je problematický hned dvojím způsobem: jednak ignoruje řadu případů násilí spáchaného evropskými pachateli, jednak se míjí i s případem, k němuž Rajchl zjevně směřoval. U útoku v britském Southportu Reuters už loni vyvracela lživé tvrzení, že šlo o žadatele o azyl; policie uvedla, že podezřelý se narodil v Cardiffu ve Walesu. I tady tedy Rajchl nestaví na faktech, ale na emočním rámci „cizinec versus domácí“, který se po ověření rozpadá.
Dalším příkladem je jeho únorový spor s Českou televizí. Rajchl tvrdil, že ho Václav Moravec či Česká televize „zakázali“ a že veřejnoprávní médium má povinnost akceptovat toho hosta, kterého si strana sama nominuje. Jenže dostupné informace ukazují něco jiného: šlo o spor o dramaturgii a typ hosta, nikoli o osobní zákaz. Mediar i Lupa popsaly, že redakce chtěla zástupce ministerstva, zatímco SPD nabízela poslance; ČT Rajchlovu interpretaci odmítla. Tvrzení o „porušení zákona“ nebo o jakémsi právu politika vynutit si pozvání do konkrétního pořadu tak neodpovídá známým skutečnostem.
V únoru také znovu otevřel covidová témata a operoval žalobou státu Kansas proti Pfizeru tak, jako by sama o sobě dokazovala pravdivost dlouhodobě šířených tvrzení o nebezpečnosti vakcín, včetně těhotenství. Jenže žaloba je jednostranné podání, nikoli soudem potvrzený závěr. Reuters při informování o sporu popsala, že Kansas firmu obviňuje z klamání veřejnosti, ale to není totéž jako pravomocné prokázání těchto tvrzení. Současně americké CDC i nadále uvádí, že dosavadní studie neprokázaly bezpečnostní obavy pro děti narozené matkám očkovaným v těhotenství. Rajchl tedy používá existenci žaloby jako rétorický důkaz, i když z právního ani medicínského hlediska takový závěr neplyne.
Velmi výrazně se Rajchl objevil také u návrhu zákona o „zahraničních vazbách“, který on i jeho spojenci přirovnávají k americké FARA. Právě tady je ale rozpor mezi sloganem a obsahem obzvlášť viditelný. ČT24 i Seznam Zprávy popsaly, že pracovní verze návrhu počítala s velmi širokým zásahem vůči subjektům působícím ve veřejném prostoru a s vysokými sankcemi. Seznam Zprávy navíc s odkazem na expertku Veroniku Bílkovou uvedly, že návrh má v některých ohledech širší dopady než ruský zákon o zahraničních agentech a že se americké FARA příliš nepodobá. Když tedy Rajchl veřejnosti říká, že jde jen o „českou obdobu FARA“, není to přesné srovnání, ale politicky výhodná zkratka.
Za pozornost stojí i Rajchlova role kolem sněmovní vyšetřovací komise ke kauze Dozimetr. Sněmovna ji skutečně schválila a Rajchl její vznik inicioval. To ale neznamená, že poslanci „vyšetřují“ v trestněprávním smyslu nebo že mohou nahrazovat policii a soudy. Ústava v článku 30 umožňuje Sněmovně zřídit vyšetřovací komisi k věci veřejného zájmu, její role je však kontrolní a politická. Současně iROZHLAS připomíná, že hlavní větev Dozimetru už běží před soudem. Jestli tedy Rajchl vyvolává dojem, že komise teprve „rozplete“ celou kauzu, je to přinejmenším zavádějící, protože trestní řízení už dávno probíhá jinde a podle jiných pravidel.
Když se tyto epizody sečtou, nevychází z toho obraz politika, který by se jen občas nepřesně vyjádřil. Spíš jde o soustavný styl komunikace: vybrat emotivní příklad, zjednodušit ho, potlačit nepohodlný kontext a nabídnout publiku silný, ale zkreslený závěr. Někdy jde o selektivní práci s jednotlivostmi, jindy o právní nebo medicínské zkratky, jindy o podsouvání neexistujících souvislostí. Ve všech těchto případech je ale společné to, že Rajchlova verze reality bývá po ověření slabší než jeho původní sebejistota.
Za poslední čtvrtrok tak lze dohledat několik dobře doložitelných případů, kdy Jindřich Rajchl neříkal pravdu přesně, nebo ji ohýbal tak, aby vyhovovala jeho politickému příběhu. Není to detail ani mediální drobnokresba. U politika, který se stylizuje do role člověka „říkajícího nepříjemnou pravdu“, je právě přesnost rozhodující. A právě v ní Rajchl v posledních měsících opakovaně selhává.
