Článek
Protiukrajinské nálady v Česku se už dávno nešíří jen jako politický názor na válku, pomoc Kyjevu nebo migraci. Stále častěji mají podobu poplašných historek, které z Ukrajinců dělají bezpečnostní hrozbu, parazity nebo skupinu, před níž se musí „normální lidé“ bránit. V posledních dnech to bylo vidět hned dvakrát: nejprve v Karlových Varech, kde se na sociálních sítích šířila zpráva o údajných přepadeních maskovanými ukrajinsky mluvícími útočníky, poté u hoaxu o Finsku, které mělo údajně plošně rušit pobyt Ukrajincům. Ani v jednom případě fakta takový obraz nepotvrzují.
Karlovarská fáma měla všechny znaky klasického poplašného řetězového sdělení: anonymní „kamarád“, dramatický popis, údajná zbraň, varování rodičům a dětem, a hlavně etnické označení pachatelů. Policie ale informaci výslovně odmítla. Podle CNN Prima News karlovarská policie uvedla, že za poslední týdny žádnou takovou loupež neeviduje, a upozornila, že ve srovnání s loňskem násilná trestná činnost v kraji dokonce klesá. Policie také varovala, že rozesílání podobných nepravdivých zpráv zbytečně zneklidňuje veřejnost.
Druhý příklad je stejně výmluvný. Na Facebooku se začalo šířit tvrzení, že „Finsko ruší pobyt Ukrajincům bez rozdílu“, že je lidé „ženou klacky“ a že „pro Finy jsou pijavice“. Text měl tisíce sdílení, ale stojí na nepravdě. Finský imigrační úřad Migri uvádí, že dočasná ochrana pokračuje do 4. března 2027 pro všechny ukrajinské občany a jejich rodinné příslušníky. Změna, kterou lze v pozadí hoaxu dohledat, se týká pouze některých občanů třetích zemí, kteří na Ukrajině pobývali jen dočasně a nejsou rodinnými příslušníky Ukrajinců. Demagog.cz proto správně uzavřel, že o plošném rušení pobytů ukrajinským uprchlíkům neexistují žádné doklady.
Tyto dva příklady ukazují stejný mechanismus. Nejprve se vyrobí pocit ohrožení: „přepadávají nás“, „berou nám bezpečí“, „už je nechtějí ani jinde“. Pak se tento pocit přilepí na jednu národnost. A nakonec se z jednotlivých neověřených nebo překroucených tvrzení skládá politický obraz: Ukrajinci nejsou lidé prchající před válkou, ale problém, který se údajně vymkl kontrole. Takový postup není kritika migrační politiky. Je to cílená kolektivní stigmatizace.
Zvlášť znepokojivé je, když podobné nálady zapadají do širšího mediálně-politického prostředí. Karlovarsko se v posledních dnech objevilo i v jiné souvislosti: Deník informoval, že Karla Maříková z SPD, politička spojená s Karlovarským krajem, patří mezi české politiky, kteří opakovaně poskytovali rozhovory serveru 42TČen / NeČT24. Novinky zároveň popsaly, že podle BIS je NeČT24 „jednoznačně a prokazatelně pokračovatelem Sputniku“ a „dlouhodobým nástrojem ruské propagandy“. Mezi respondenty webu uvádějí i Karlu Maříkovou, Jindřicha Rajchla a další politiky z okruhu SPD. To neznamená, že každá lokální fáma vzniká přímo na politickou objednávku. Znamená to ale, že tu existuje prostředí, v němž se protiukrajinské narativy snadno uchytávají a dál zesilují.
Je třeba říct naplno: Rusko vede válku nejen tanky a raketami, ale také snahou rozkládat podporu napadené země v evropských společnostech. V českém prostředí k tomu slouží právě tyto zdánlivě „obyčejné“ historky. Jednou jsou to údajní ukrajinští násilníci v ulicích, podruhé údajní Ukrajinci vyhánění z Finska, potřetí tvrzení, že uprchlíci jen zneužívají sociální systém. Každá taková zpráva působí jako drobná dávka jedu: sama o sobě může vypadat jako jeden status, ale v součtu vytváří atmosféru podezírání a nenávisti.
Nejde přitom o zákaz kritiky. Je legitimní debatovat o nákladech pomoci, o integraci uprchlíků, o školách, bydlení, dávkách i bezpečnosti. Jenže legitimní debata začíná fakty. Kdo šíří nepodložené historky o ozbrojených Ukrajincích v ulicích nebo lže o tom, že Finsko Ukrajince „žene klacky“, nedělá veřejnou službu. Dělá z lidí terč. A to je rozdíl, který bychom neměli relativizovat jen proto, že se podobné příspěvky tváří jako „obyčejné varování“.
Česká společnost už jednou ukázala velkou solidaritu s lidmi prchajícími před ruskou agresí. Právě proto se dnes tolik úsilí investuje do toho, aby se tato solidarita unavila, znechutila a obrátila v hněv. Hoax z Karlových Varů i finská lež nejsou izolované omyly. Jsou součástí stejné hry: udělat z Ukrajinců viníky našich obav. A pokud na tu hru přistoupíme, nebude to vítězství „kritického myšlení“, ale vítězství těch, kteří potřebují, aby se Češi báli svých ukrajinských sousedů víc než ruské agrese.
