Článek
Miluju Českou republiku. Její města, hrady, zámky, vesnice, hory i krajinu, která se během několika desítek kilometrů dokáže úplně proměnit. Procestoval jsem naši zemi téměř křížem krážem a dovolených jsem podle počtu strávených dní určitě prožil více doma než v zahraničí.
Učil jsem dějepis a občanskou výchovu. Česká historie pro mě proto není jen několik dat ze školních učebnic. Je to příběh země, která zažila války, okupace, diktatury i chvíle mimořádné odvahy. Země, jejíž obyvatelé se dokázali postavit nacismu, komunismu i vlastní pohodlnosti. Země, která rozhodně není dokonalá, ale pořád je mým domovem.
Přesto se v posledních letech někdy přistihnu, že se začínám stydět za českou vlajku.
Ne za ni samotnou. Vlajka za nic nemůže. Stydím se za to, co se pod ní stále častěji odehrává. Když dnes někde mimo státní budovu, sportovní utkání nebo vojenskou uniformu vidím českou vlajku, často už předem tuším, co bude následovat. Ne projev hrdosti na vlastní zemi, ale vymezování proti někomu jinému.
Jednou proti Ukrajincům, kteří utekli před válkou. Jindy proti lékařům a vědcům během pandemie. Potom proti migrantům, LGBT lidem, Evropské unii, novinářům, neziskovým organizacím nebo komukoli, kdo právě poslouží jako vhodný nepřítel. Česká vlajka se v takových chvílích nestává symbolem sounáležitosti. Stává se kulisou k nenávisti.
Samozvaní vlastenci si z vlastenectví udělali soutěž v hledání lidí, kteří údajně nejsou dostatečně čeští, poslušní nebo „normální“. Místo otázky, co mohou udělat pro svou zemi, řeší především to, koho by z ní nejraději vyloučili. Vlastenectví přitom nemá být seznamem nepřátel. Nemá spočívat v tom, že člověk mává vlajkou a současně uráží nejslabší lidi kolem sebe.
Mít rád Českou republiku pro mě znamená něco jiného. Znamená to starat se o její památky, krajinu, školy a veřejný prostor. Zajímat se o historii nejen tehdy, když z ní lze vytrhnout nějakou líbivou větu. Respektovat demokratická pravidla, i když volby nedopadnou podle mých představ. A také pomoci člověku v nouzi, ať už mluví česky, ukrajinsky nebo jiným jazykem.
Česká vlajka by měla spojovat lidi, kteří tuto zemi považují za svůj domov. Neměla by sloužit jako zbraň proti těm, kteří se někomu nelíbí. Jenže právě to se s ní příliš často děje. A čím hlasitěji někteří lidé křičí o vlastenectví, tím méně je v jejich projevech skutečné lásky k vlasti. Místo ní nastupují strach, vztek a potřeba někoho ponižovat.
Možná bych se ale neměl stydět za českou vlajku. Možná bychom ji jen neměli přenechávat těm, kteří si pod vlastenectvím představují nenávist k sousedům. Česká republika totiž není jejich soukromým majetkem. Patří nám všem – včetně těch, kteří nepotřebují svou lásku k ní dokazovat křikem, urážkami a hledáním dalších nepřátel.
