Máme strategie, programy i komise. Proč tedy děti dál doplácejí na systém?

Česká republika nemá málo dokumentů, které se věnují ochraně dětí. Už v prosinci 2020 vláda schválila Národní strategii ochrany práv dětí na období 2021–2029. Jejím hlavním cílem má být stav, kdy děti v Česku vyrůstají v bezpečném rodinném prostředí a mají podmínky pro zdravý vývoj. Na strategii navázaly akční plány, které měly převést obecné cíle do konkrétních kroků.

V roce 2025 vláda schválila další dokument: program Bezpečné dětství: Cesta k prevenci násilí ve společnosti. Ten má podle vlády přinést systematičtější a jednotnější přístup k prevenci násilí, včetně násilí na dětech. Ministerstvo vnitra i Úřad vlády jej představovaly jako komplexní program zaměřený nejen na následky, ale především na prevenci.

Na papíře tedy systém vypadá promyšleně. Má cíle, priority, akční plány, meziresortní spolupráci i slovník, který zdůrazňuje bezpečí dítěte. Jenže právě zde začíná zásadní otázka: pokud všechny tyto dokumenty existují, proč se v praxi stále opakují případy, v nichž dítě nese důsledky rozhodnutí, která měla být učiněna v jeho nejlepším zájmu?

Zlomovým momentem se stal případ tříleté Viktorky. Podle zjištění Seznam Zpráv zemřela rukou svého otce několik měsíců poté, co byla svěřena zpět do péče biologických rodičů. Otec měl přitom bojovat se závislostmi a soud měl mít informace o rizicích, která se dítěte týkala.

Právě tento případ vedl k tomu, že se v Česku poprvé sešla komise pro nepřirozená úmrtí dětí. Podle Seznam Zpráv jde o multidisciplinární komisi, v níž jsou zastoupeni odborníci z oblasti justice, zdravotnictví, policie i ochrany práv dětí, včetně dětského ombudsmana. Cílem má být hledání systémových chyb a nastavení pojistek, které by měly podobným tragédiím v budoucnu bránit.

To je důležitý krok. Současně však nelze přehlédnout, že jde o reakci po tragédii. Komise pro nepřirozená úmrtí dětí není nástrojem okamžité ochrany konkrétního dítěte v probíhajícím řízení. Je to nástroj zpětného vyhodnocení. Může pojmenovat chyby, může doporučit změny, může přispět k lepší praxi do budoucna. Dítě, které zemřelo, už ale neochrání. A děti, o kterých se rozhoduje dnes, nemohou čekat na závěry komise.

Ministerstvo spravedlnosti v reakci na debatu kolem případu Viktorky uvedlo, že neexistuje žádný legislativní tlak na to, aby se děti za každou cenu vracely biologickým rodičům. Podle vyjádření pro Seznam Zprávy se má vždy posuzovat nejlepší zájem dítěte. Ministr práce Aleš Juchelka zároveň uvedl, že přístup, který bez ohledu na okolnosti upřednostňuje biologické rodiče před potřebami dítěte, považuje za chybný.

To jsou důležitá slova. Problém však je, že mezi formálním nastavením systému a každodenní praxí může být velká propast. V zákonech a strategických dokumentech může být bezpečí dítěte hlavní hodnotou. V konkrétním řízení se ale může stát, že rozhodování začne fakticky směřovat k návratu do biologické rodiny jako k předem preferovanému cíli, nikoli jako k jedné z možností, kterou je třeba přísně poměřovat s reálnými riziky.

Argument, že dítě má právo vyrůstat ve své biologické rodině, je legitimní. Není však absolutní. Dítě má také právo na bezpečí, stabilitu, citovou jistotu a zdravý vývoj. Pokud se tyto hodnoty dostanou do konfliktu, nelze biologickou vazbu automaticky stavět nad bezpečí dítěte.

V opatrovnických řízeních se opakovaně objevuje zkušenost, že návrat dítěte do původní rodiny je vnímán jako ideální výsledek. V řadě případů to může být správně. Rodina má dostat podporu, rodiče mají mít šanci napravit své poměry a stát nemá děti zbytečně vytrhávat z biologického prostředí.

Jenže v některých případech nejde o napravitelnou administrativní chybu nebo krátkodobou krizi. Jde o prostředí, kde se objevují závislosti, násilí, dlouhodobá nestabilita, zanedbávání, neschopnost naplňovat zdravotní či psychické potřeby dítěte nebo opakovaně selhávající péče. V takových situacích nesmí být návrat dítěte do biologické rodiny výchozí ideologií. Musí být výsledkem přísného, ověřitelného a průběžného vyhodnocení bezpečí.

Nejlepší zájem dítěte se nemůže posuzovat jen podle práv rodičů. Musí se posuzovat podle reality dítěte. Podle toho, kde je dítě v bezpečí. Kde má stabilní vztahy. Kde se vyvíjí. Kde se nezhoršuje jeho trauma. A kde se s ním neexperimentuje jen proto, že systém chce naplnit předem očekávaný směr.

Z praxe náhradní rodinné péče zaznívá znepokojivý vzorec. Dítě je odebráno z nevhodného prostředí, stabilizuje se v náhradní péči, vytvoří si bezpečné vztahy a začne se zlepšovat jeho vývoj. Odborníci tuto změnu potvrzují. Přesto se v určité fázi objeví tlak na změnu péče, rozšiřování kontaktů nebo návrat do původního prostředí, aniž by byly dostatečně zajištěny podmínky bezpečí.

Pěstouni a další pečující osoby pak popisují situace, kdy jsou zpochybňováni oni sami, jejich péče nebo odborníci, kteří upozorňují na rizika. Pokud podají stížnost, často dostanou odpověď, že postup byl v souladu se zákonem a pochybení nebylo zjištěno.

Jenže formální zákonnost není totéž co skutečná ochrana dítěte. Systém může mít správně vedený spis, splněné lhůty, formálně odůvodněná rozhodnutí a přesto může dítě žít v nejistotě, ztrácet stabilitu a opakovaně prožívat další trauma. Právě v tom spočívá největší problém: kontroluje se postup, ale méně se vyhodnocuje dopad na dítě.

To, co v systému nejvíce chybí, není další strategie. Je to účinná pojistka pro situace, kdy se v průběhu řízení objeví vážné riziko nebo kdy se ukazuje, že dosavadní směr může dítě poškodit.

Dnes se často vyhodnocuje až zpětně. Po stížnosti. Po zásahu médií. Po tragédii. Po návratu dítěte, který se nepovedl. Jenže ochrana dítěte musí fungovat v reálném čase. Ne až tehdy, když už je pozdě.

Pokud se dítě v náhradní péči stabilizovalo, pokud odborníci upozorňují na trauma, pokud existují rizika v původní rodině a pokud probíhá řízení, mělo by existovat rychlé, nezávislé a skutečně účinné přezkoumání. Ne jen formální odpověď, že zákon porušen nebyl. Dítě totiž nepotřebuje pouze zákonný postup. Potřebuje bezpečný výsledek.

Dalším problémem je nedostatek veřejně dostupných a srozumitelných dat. Kolik dětí se vrací z náhradní péče zpět do biologických rodin? Kolik z nich se následně znovu ocitne v krizové situaci? Kolik dětí je opakovaně odebíráno? Kolik případů končí vážnou újmou? Jak často soudy rozhodují proti doporučení odborníků? Jak často se mění péče u dětí, které už v náhradní rodině prokazatelně prospívají?

Bez těchto dat se pohybujeme mezi jednotlivými příběhy a úředním ujištěním, že systém funguje. Jenže pokud se podobné příběhy opakují, nejde už jen o jednotlivé selhání. Jde o vzorec. A vzorec nelze řešit tím, že se pokaždé konstatuje, že konkrétní spis byl v pořádku.

První okamžitou změnou by mělo být jasné metodické sdělení státu, že právo dítěte na biologickou rodinu není absolutní a nikdy nesmí převážit nad právem dítěte na bezpečí. To není útok na biologické rodiče. Je to základní princip ochrany dítěte.

Druhou změnou by mělo být důsledné vyžadování aktuálního a nezávislého vyhodnocení rizik před každým návratem dítěte do prostředí, kde se v minulosti objevilo násilí, závislosti, zanedbávání nebo vážná nestabilita. Nestačí dobrý úmysl ani obecné přání obnovit rodinu. Musí být doloženo, že dítě bude v bezpečí.

Třetí změnou by měla být silnější váha odborných zpráv o traumatu, vývoji dítěte a jeho vazbách. Pokud se dítě v náhradní péči stabilizovalo, nelze tuto skutečnost odbýt jako vedlejší okolnost. Stabilita není pohodlí pěstouna. Stabilita je u traumatizovaného dítěte léčivý faktor.

Čtvrtou změnou by mělo být nezávislé přezkoumání sporných případů ještě v průběhu řízení, nikoli až po tragédii. Pokud pečující osoba, odborník nebo dětský advokát upozorní na vážné riziko, neměla by odpověď systému končit větou, že postup byl v souladu se zákonem.

A pátou změnou musí být sběr dat. Bez něj nelze rozlišit, zda jde o izolované excesy, nebo o systémový problém.

Komise pro nepřirozená úmrtí dětí může být důležitým krokem. Může pojmenovat chyby a navrhnout změny. Vládní program Bezpečné dětství může pomoci sjednotit prevenci násilí. Národní strategie ochrany práv dětí může nastavovat dlouhodobý směr.

Ale dítě, o kterém se rozhoduje dnes, nežije v akčním plánu. Nečeká na evaluaci strategie. Nečte metodické materiály. Dítě buď je v bezpečí, nebo není.

Pokud se systém nezmění v tom nejdůležitějším — ve schopnosti chránit dítě v reálném čase — zůstanou všechny strategie jen dobře napsanými dokumenty. Pro dítě totiž není rozdíl mezi strategií a komisí. Pro dítě je rozdíl mezi bezpečím a rizikem.