Článek
Tomio Okamura, Jindřich Rajchl a Filip Turek nejsou stejní politici. Mají jiné osobní příběhy, jinou míru zkušenosti a jinak vybudované publikum. Přesto je spojuje jeden základní mechanismus: umějí vzít strach, pocit ponížení, odpor k elitám a národní symboliku a proměnit je v politickou značku. Neprodávají program v běžném slova smyslu. Prodávají emoci. A protože emoce na sociálních sítích fungují lépe než věcná debata, stává se z nich výnosné politické zboží.
Robert Břešťan pro tento model použil výraz „komerční fašisté“. Je to tvrdé, ale ne nesmyslné. Nemusíme tím tvrdit, že Okamura nebo Rajchl kopírují fašismus třicátých let. Stačí vidět, že pracují s jeho modernizovanými prvky: vůdcovskou značkou, hledáním vnitřního nepřítele, útokem na „zkažené elity“, agresivním nacionalismem a pohrdáním nezávislými médii. Rozdíl je v tom, že dnes se to neprodává v uniformách, ale přes Facebook, videa, billboardy, petice a permanentní kampaň.
Přesnější pojem ale může znít: komerční nacionalističtí populisté. To je vystihuje možná lépe. Nacionalisté proto, že staví politiku na představě ohroženého národa. Populisté proto, že se stylizují do role jediných mluvčích „obyčejných lidí“ proti elitám. A komerční proto, že celý tento provoz generuje moc, mandáty, příspěvky, dary a pozornost. U Okamury je tento model zavedený: výzkum Univerzity Karlovy ho označil za nejvýraznějšího krajně pravicového dezinformátora o EU v evropském srovnání a SPD zároveň za minulé sněmovní období inkasovala ze státního rozpočtu téměř 216 milionů korun.
U Okamury nejde jen o běžnou kritiku migrační nebo sociální politiky. Opakovaně pracuje s obrazem Ukrajinců jako podezřelé skupiny, která má zneužívat český systém. Právě tento mechanismus — vybrat viníka a mobilizovat proti němu hněv — je typický pro komerční nacionalistický populismus.
Rajchl je stejný typ v méně institucionalizované podobě. Nejdřív protivládní tribuny, potom strana, potom mediální ekosystém, ve kterém se novináři mění v nepřátele a vlastní publikum v neustále mobilizovanou komunitu rozhořčených. Do toho přicházejí otazníky kolem financování: podezřelé dary od lidí spojených s ubytovnami, kde žijí mimo jiné Ukrajinci, a absurdní údaje o dárcích narozených v roce 1905. Právě u Rajchla je vidět, jak se z protivládního hněvu může stát politická firma.
U Rajchla nejde o jednotlivé omyly. Manipulátoři.cz popsali dlouhodobý vzorec: covid, Ukrajina, energie, migrace, domácí politika — témata se mění, ale metoda zůstává. Vyvolat dojem ohrožení, nabídnout jednoduchého viníka a udržovat publikum v permanentním rozhořčení.
Filip Turek k této trojici patří trochu jinak. Je méně stranický aparátník a více značka. Jeho politický produkt stojí na póze silného chlapa proti „zelenému šílenství“, Bruselu, progresivismu a elitám. Motoristé ho sami prezentují přes automobilismus a odpor k evropským regulacím. Jenže s touto pózou jdou ruku v ruce i kauzy kolem údajných rasistických, sexistických, homofobních a pronacisticky laděných výroků, které Turek odmítal, ale policie je prověřovala. I proto je fér říct: u Turka není nutné sahat po slově fašista jako po hotové nálepce. Stačí přesnější pojmenování: komerční nacionalistický populista s fašizující estetikou a provokací jako obchodním modelem.
U Turka je nejpřesnější mluvit o politické značce, která staví na provokaci, pohrdání a dehumanizaci protivníků. Slovník o „parazitech“, „deratizaci“ nebo „chátrě“ není jen hospodská nadsázka; je to jazyk, který v politice historicky sloužil k tomu, aby se z oponentů nestali lidé, ale škůdci.
Nebezpečí těchto politiků není jen v tom, že říkají ostré věci. Nebezpečí je v tom, že se jim vyplatí, když společnost zůstává rozzlobená, vystrašená a rozdělená. Klidná země, která řeší reálné problémy, pro ně není dobrý trh. Jejich trhem je nejistota. Jejich reklamou je konflikt. Jejich palivem je pocit, že někdo „nám“ něco bere. A jejich produktem je politika, která se tváří jako obrana národa, ale velmi často slouží hlavně obraně vlastního byznysu, vlastního vlivu a vlastní značky.
