Článek
Když se řekne „mír“, zní to samo o sobě krásně. Kdo by si přál válku? Jenže v případě ruské agrese proti Ukrajině je to slovo často používáno tak, jako by samo o sobě řešilo všechno. Stačí prý „zastavit boje“, „sednout si k jednacímu stolu“ a „dohodnout se“. Jenže zásadní otázka zůstává stejná jako před lety: kdo by takový mír garantoval — a co by se stalo ve chvíli, kdy by ho Rusko znovu porušilo?
Od roku 2022 se situace posunula. Už nejde jen o teoretickou úvahu, zda by měl mír někdo hlídat. Evropa dnes otevřeně mluví o bezpečnostních garancích pro Ukrajinu, o roli takzvané Koalice ochotných, o dlouhodobé vojenské podpoře i o možnosti mezinárodního dohledu po případném příměří. Jinými slovy: otázka „kdo by garantoval mír?“ už má konkrétnější obrysy. Jenže to neznamená, že je vyřešená.
Problém je v tom, že mír s Ruskem není běžná diplomatická dohoda mezi dvěma státy, které mají rozdílné zájmy, ale zároveň respektují elementární pravidla. Rusko v minulosti garantovalo územní celistvost Ukrajiny v Budapešťském memorandu. Pak obsadilo Krym. Rusko podepsalo minské dohody. Pak pokračovalo v rozvracení Ukrajiny a v roce 2022 spustilo otevřenou invazi. Rusko lhalo o letu MH17, lhalo o Buči, lže o vlastních útocích na civilní cíle. Proto nelze brát vážně představu, že stačí další podpis a všechno bude vyřešeno.
Dnešní ruské výroky o ochotě jednat je potřeba číst právě tímto prizmatem. Moskva opakovaně říká, že je připravena na jednání. Zároveň ale podle aktuálních zpráv dál trvá na tom, aby se Ukrajina vzdala i těch částí Donbasu, které Rusko za více než čtyři roky války nedokázalo dobýt. To není kompromisní mírová nabídka. To je požadavek, aby se oběť agrese smířila s tím, že agresor dostane odměnu za válku — a ještě k tomu území, které ani vojensky neovládl.
Ukrajinská nabídka příměří na současné linii fronty je proto sama o sobě velký ústupek. Jenže i takové příměří by mělo smysl pouze tehdy, pokud by bylo vynutitelné. Bez bezpečnostních garancí by se z něj mohla stát jen další operační pauza, během níž Rusko doplní síly, opraví logistiku, přeskupí armádu a za pár měsíců nebo let zkusí totéž znovu. Mír, který agresorovi umožní připravit další válku, není mír. Je to jen odložená kapitulace zdravého rozumu.
To je slabina mnoha domácích „mírových“ výzev. Tvrdí, že chtějí konec války, ale neříkají, jak zabránit jejímu návratu. Mluví o diplomacii, ale vynechávají otázku vymahatelnosti. Kritizují dodávky zbraní Ukrajině, ale nenabízejí mechanismus, který by Ukrajinu ochránil ve chvíli, kdy Rusko dohodu poruší. A když někdo položí jednoduchou otázku, kdo by mír garantoval, často následuje mlčení, fráze nebo obvinění z válečného štvaní.
Jenže právě garance jsou jádrem celé věci. Pokud má být mír spravedlivý a trvalý, musí Rusko pochopit, že další útok se mu nevyplatí. To může zajistit kombinace silné ukrajinské armády, dlouhodobé západní podpory, sankčního tlaku, jasných bezpečnostních závazků a evropské ochoty nést část rizika. Není nutné předstírat, že je to jednoduché. Není. Ale jednoduché není ani nechat Ukrajinu samotnou a doufat, že Putinův režim tentokrát slovo dodrží.
Debata o míru tedy není zastaralá. Naopak. Jen se posunula z roviny hezkých prohlášení do roviny tvrdé reality. Mír nebude zajištěn tím, že se o něm bude mluvit na sociálních sítích. Bude zajištěn jen tehdy, když bude mít Ukrajina dost síly se bránit a když bude Rusko vědět, že porušení dohody vyvolá konkrétní následky. Dokud tohle nebude jasné, otázka „kdo by garantoval mír?“ zůstává nejen aktuální, ale naprosto klíčová.
