Článek
Nejprve malé upřesnění: vláda zatím mobilní telefony ve školách nezakázala. Jednomyslně podpořila poslaneckou novelu premiéra Andreje Babiše a ministra školství Roberta Plagy. Návrh nyní musí projít Parlamentem. Pokud bude schválen, měl by zákaz začít platit od září 2027.
A návrh je podstatně širší než pouhý zákaz telefonování během vyučovacích hodin. Týká se mateřských a základních škol i nižších ročníků víceletých gymnázií a konzervatoří. Děti by nesměly zařízení používat ani o přestávkách, v jídelně, družině nebo školním klubu. Výjimkou mají být zdravotní a speciální vzdělávací potřeby, využití na pokyn učitele a některé akce mimo školu. Podrobnosti shrnují například České noviny.
Nechci tvrdit, že mobily ve škole nepředstavují problém. Online prostředí přináší rizika, některé děti vykazují známky závislostního chování a telefon během hodiny pochopitelně rozptyluje. Může také sloužit k podvádění, napovídání nebo tajnému natáčení spolužáků a učitelů. Zákaz soukromého používání telefonu při vyučování proto považuji za rozumný.
Jenže úplný zákaz během celého školního dne je něco jiného. Pracoval jsem na základní škole, kde byly telefony zakázány. Přesto si je děti do školy nosily a používaly je. Formální zákaz totiž zařízení z aktovek neodstraní. Jen vytváří další prostor pro kontroly, schovávání, obcházení pravidel a spory mezi žákem a učitelem.
Totéž platí pro chytré hodinky. Návrh nehovoří pouze o mobilech, ale také o „jiných elektronických komunikačních zařízeních“. Podle důvodové zprávy sem spadají právě chytré hodinky, tablety, počítače a další technika schopná přijímat nebo vysílat signál. Formulace je natolik široká, že může v praxi vyvolávat další spory o to, co ještě je a co už není zakázané zařízení.
Pochybnosti mám především u dospívajících na druhém stupni. Z vlastní pedagogické zkušenosti vím, že příliš mnoho zákazů nevnímají jako pomoc, ale jako další důkaz, že jim škola nevěří a nerozumí. Přesně na toto riziko upozornil také dětský ombudsman Martin Beneš: děti mohou školu vnímat jako místo, které bez jejich účasti omezuje jejich svobodu. Neznamená to, že mají rozhodovat o všech pravidlech. Znamená to ale, že pravidlo musí mít srozumitelný důvod a nemělo by nahrazovat výchovu.
Ani dosavadní výzkumy totiž neukazují, že by plošný zákaz představoval zázračné řešení. Analýza týmu Masarykovy univerzity z 21 evropských zemí zjistila, že zákazy sice omezují rozptylování telefony, jejich přímý vliv na studijní výsledky se však neprokázal. U českých dětí nebyl plošný zákaz přímo spojen ani s menším výskytem kyberšikany, nižšími známkami online závislosti nebo lepší duševní pohodou. Mnohem důležitější byla aktivní role rodičů, kteří s dětmi o technologiích mluví a pomáhají jim porozumět rizikům.
Moje další obava je jednoduchá: pokud dítěti telefon na několik hodin pouze odebereme, nemusí se jeho celkový čas u obrazovky vůbec zmenšit. Může se jen přesunout do odpoledních a večerních hodin. Britská studie z roku 2026 zachytila u některých žáků škol s přísným zákazem právě kompenzační používání telefonu doma – někdy na úkor spánku, domácích úkolů nebo pohybových aktivit. Zároveň ale zaznamenala i pozitivum v podobě častější osobní komunikace během školy. Výsledek tedy není černobílý.
Navíc už dnes používání mobilů nějakým způsobem reguluje 93 procent škol. Ředitelé mohou jejich používání omezit nebo zakázat školním řádem a učitel může za stanovených podmínek zařízení dočasně odebrat. Není proto zřejmé, proč má stát všem školám nařídit totožný režim bez ohledu na věk dětí, podmínky školy a její dosavadní zkušenosti. Zvlášť když poslanecký návrh neprošel standardním meziresortním připomínkovým řízením, v němž by se k němu systematicky vyjádřily školy a jejich zřizovatelé.
Rozumnější by podle mě bylo stanovit jasné minimum: během vyučování má být telefon vypnutý nebo uložený, pokud učitel nerozhodne o jeho využití. Při testech musí být pravidla ještě přísnější. Režim o přestávkách by však měla volit konkrétní škola podle věku žáků a místních podmínek. Součástí musí být mediální výchova, prevence, spolupráce s rodiči a nabídka smysluplných aktivit, které dětem poskytnou skutečnou alternativu k displeji.
Škola totiž nemá děti pouze chránit před technologiemi. Má je také naučit technologie bezpečně, kriticky a přiměřeně používat. Seberegulaci se člověk nenaučí tím, že za něj veškerá rozhodnutí udělá zákaz. A mobilní telefon se dá odložit do skříňky mnohem snáze než problém, který si dítě po vyučování odnese domů.
