Článek
Během jediného dne se na sociálních sítích objevily dva velmi podobně laděné útoky na bývalé výrazné tváře České televize. Jan Čížek píše o Václavu Moravcovi, že „spadl na dno“, sleduje ho údajně jen 44 lidí denně a jeho někdejší postavení prý vytvořila Česká televize. Přidává Marka Wollnera a Noru Fridrichovou, policii, BIS, Sorose, BlackRock a „loutkáře v pozadí“. Jindřich Rajchl zase posílá Moravce, Wollnera, Fridrichovou a Zuzanu Černou do „propadliště dějin“ a jejich kariéry používá jako argument proti veřejnoprávní televizi.
Část kritiky má reálný základ. Moravcův nový placený projekt po velmi silném začátku skutečně výrazně ztratil webovou návštěvnost a některá jeho veřejně dostupná videa mají nižší sledovanost než pořady konkurence. Jenže údaj o „44 lidech denně“ se nám nepodařilo doložit; dostupná data citovaná Echo24 mluvila za červenec asi o 30,6 tisíce návštěv webu. Kritika ekonomického či diváckého úspěchu projektu je tedy legitimní. Přechod od ní k tvrzení, že dotyčný není novinář, jeho kariéru vyrobil systém a v pozadí někdo tahá za nitky, už je něco jiného.
A právě tady začíná být současná situace zajímavější. Nemám žádný důkaz, že si Čížek s Rajchlem své nynější příspěvky domluvili. Bylo by proto nepoctivé prohlásit je za součást prokázané centrálně řízené kampaně. U Václava Moravce ale už jeden skutečně koordinovaně působící útok zdokumentovaný máme. V únoru, poté co dramaturgie Otázek Václava Moravce odmítla Rajchla jako náhradníka za představitele vedení ministerstva obrany, Rajchl své příznivce vyzval, aby si stěžovali Radě ČT. Následně přišly desítky stížností, z nichž velká část měla téměř totožné znění.
Podobný je i slovník. Nevede se spor jen o konkrétní chybu novináře. Mnohem účinnější je označit ho za aktivistu, propagandistu, loutku nebo člověka, který svou práci vlastně neumí. Nora Fridrichová například letos na vládní tiskové konferenci položila Petru Macinkovi otázky na kvalifikaci lidí přijatých na ministerstvo. Ministr v přímé reakci mluvil o „některých aktivistech, kteří se za novináře vydávají“. To je podstatný posun: místo odpovědi na nepříjemnou otázku se debata přesměruje k tomu, zda má tazatel vůbec právo být považován za novináře. Oficiální přepis tiskové konference přitom ukazuje, že Fridrichová opakovaně žádala právě odpověď na kvalifikaci konkrétních zaměstnanců.
Ještě vážnější příklad nabízí Zuzana Černá, kterou Rajchl ve svém nynějším příspěvku rovněž zařadil mezi údajně zapomenuté novinářské postavy. Když ho letos kritizovala, Rajchl ji svým více než dvousettisícovým publikem představil jako „amatérskou aktivistku“ a „profesionální bonzačku“ a přidal další osobní urážky. Pod jeho příspěvkem se následně objevily i výzvy k vraždě a výhrůžky smrtí. Rajchl násilné komentáře odmítl a uvedl, že je maže, svůj vlastní způsob komunikace však měnit odmítl.
A nebyla to jen virtuální bouře, která po pár dnech zmizela. Za jednu z výhrůžek Zuzaně Černé nyní soud uložil podmíněný trest. iROZHLAS zároveň připomíná, že Rajchl se obdobně vyjadřoval i o Janu Stránském ze Seznam Zpráv či Saše Uhlové z Alarmu a že Mezinárodní tiskový institut kvůli jeho útokům v květnu oslovil předsedu Poslanecké sněmovny. Nejde tedy pouze o několik bývalých zaměstnanců České televize.
Kritizovat Moravce, Fridrichovou nebo Wollnera je samozřejmě naprosto legitimní. Novinář nemá mít ochranný štít před kritikou a veřejně známý moderátor už vůbec ne. Jenže stále častěji tu nevidím kritiku konkrétní reportáže, otázky nebo profesního pochybení. Vidím jiný scénář: nejprve zpochybnit novináře jako člověka, potom jeho profesionalitu, následně médium, v němž pracoval, a nakonec vysvětlit jeho existenci nějakou skrytou mocí či „systémem“. U Moravce už navíc víme, že výzva jednoho politika dokázala spustit desítky nápadně podobných stížností. Dnešní souběh dalších útoků nemusí být organizovaný. Je ale součástí prostředí, v němž se z kritického novináře čím dál snadněji vyrábí nepřítel, kterého není třeba poslouchat – protože přece není skutečný novinář, nikdo ho nesleduje a někdo v pozadí ho řídí. A právě to je podle mě podstatnější než otázka, zda má Moravec tento měsíc deset tisíc, nebo sto tisíc diváků.
