Článek
Nálepka „sněhové vločky“ je pro dospělé velmi pohodlná. Stačí označit dítě, které nezvládá tlak, za přecitlivělé, a není třeba se ptát, odkud se ten tlak bere. Dnešní děti prý nic nevydrží, neumějí přijmout neúspěch a chtějí psychology, diagnózy, úlevy a bezpečné prostředí. Jako pedagog a náhradní rodič však vidím poněkud jiný obraz.
Kdo vytvořil školství, do kterého děti každé ráno posíláme? Kdo rozhodoval o pandemických opatřeních, během nichž přišly o dlouhé měsíce běžných vztahů, kroužků, výletů, konfliktů i prvních lásek? Kdo postavil digitální prostředí na aplikacích, které soupeří o každou sekundu jejich pozornosti, a potom jim vyčítá, že nedokážou odložit telefon? Rozhodně ne třináctiletí. Je zvláštní vytvořit dětem podmínky k životu a následně se jim vysmívat za to, jak na ně reagují.
Jako učitel přitom dobře vím, že škola nemůže fungovat bez pravidel, povinností a přiměřených nároků. Dítě se musí naučit přijmout neúspěch, dokončit nepříjemný úkol a respektovat hranice. Empatie neznamená, že zrušíme známky, domácí přípravu a veškerou frustraci. Odolnost se ale nevytváří zesměšňováním, strachem ani větou „my jsme to také přežili“. Roste při zvládání přiměřených překážek a z vědomí, že dítě při prvním selhání neztratí přijetí dospělých.
Náhradní rodičovství navíc člověka učí, že chování dítěte je často zprávou, nikoli konečným soudem o jeho charakteru. Některé děti si do školy nebo nové rodiny přinášejí zkušenosti, které si nevybraly a které dospělý na první pohled nevidí. Potřeba bezpečí potom není rozmazlenost. Je předpokladem, aby dítě vůbec mohlo začít důvěřovat, učit se a postupně zvládat zátěž. Bezpečné prostředí neznamená prostředí bez hranic. Znamená prostředí, ve kterém hranice dítě neponižují ani neohrožují.
Ano, mladí lidé někdy používají psychologické pojmy nepřesně. Z běžného nepohodlí se občas stává „trauma“, z nepříjemného člověka „toxická osobnost“ a z obyčejné nervozity „úzkostná porucha“. Je úkolem nás dospělých naučit je mezi těmito věcmi rozlišovat. Nepřesně použité slovo však není důkazem, že skutečné psychické obtíže neexistují.
V roce 2023 zveřejnil Národní ústav duševního zdraví výsledky screeningu více než šesti tisíc deváťáků. Více než polovina vykazovala známky zhoršeného well-beingu, 30 procent známky významné úzkosti a 40 procent depresivní příznaky. Je však nutné dodat, že nešlo o klinické diagnózy. V roce 2026 navíc ředitel ústavu Jiří Horáček použitou metodiku veřejně zkritizoval. Není tedy poctivé tvrdit, že 40 procent deváťáků „trpí depresí“. Stejně nepoctivé by ale bylo veškeré varovné signály jednoduše smést ze stolu.
Mnohem aktuálnější obrázek poskytuje Linka bezpečí. V roce 2025 zaznamenala 24 185 kontaktů spojených s psychickými obtížemi. Samotné téma sebevraždy se objevilo v 7 314 kontaktech, meziročně o čtvrtinu častěji. Ani tato čísla nepředstavují počet diagnóz nebo unikátních dětí. Ukazují však, s čím se mladí lidé obracejí na krizovou službu. To není materiál pro vtip o sněhových vločkách. To je volání o pomoc.
Kdyby se desítkám dětí v jedné škole začala pravidelně točit hlava, nejspíš bychom zkontrolovali kvalitu vzduchu a množství oxidu uhličitého ve třídách. Nezačali bychom psát na sociální sítě o generaci se slabými plícemi. Když ale mnoho dětí mluví o úzkosti, vyčerpání nebo sebepoškozování, část společnosti se nejprve ptá, co je s nimi špatně. Mnohem užitečnější otázka zní: Co se děje v prostředí, ve kterém vyrůstají?
Obraz nezvladatelné generace ostatně komplikují i další údaje. Výzkum HBSC sledující roky 2014 až 2022 zjistil pokles pití alkoholu mezi dospívajícími, nejvýraznější mezi lety 2014 a 2018. Poté se hodnoty převážně stabilizovaly. Podobně klesalo kouření klasických cigaret, přestože se objevil nový vážný problém v podobě elektronických cigaret. Data tedy neukazují generaci, která by byla ve všem nezodpovědnější a nezvladatelnější než její předchůdci.
Často slýchám větu: „Nám také nebylo dobře, ale nemluvili jsme o tom.“ Jenže mlčení není důkazem duševního zdraví. To, že předchozí generace neuměly pojmenovat panickou ataku, neznamená, že ji lidé nezažívali. Člověk, který se večer opil, byl agresivní na rodinu a ráno šel poslušně do práce, nebyl automaticky odolnější než mladý člověk, který požádá o psychoterapii. Mohl pouze trpět jiným a méně viditelným způsobem.
Desítky let dětem říkáme, že deprese není ostuda, o psychických problémech se musí mluvit a o pomoc je lepší požádat včas. Mladší generace nás do jisté míry poslechla. Má jazyk pro úzkost, trauma, hranice, psychické násilí nebo neurodiverzitu. Někdy s ním zachází neobratně, ale mluví. A část dospělých jí za to sdělí, že je přecitlivělá. Co jsme tedy vlastně chtěli? Aby děti o svých problémech mluvily, nebo aby trpěly dostatečně tiše a nerušily nás?
Řekneme jim, aby si v případě potíží požádaly o pomoc. Když to udělají, odborník často není v dohledné době dostupný. Když o svých obtížích začnou mluvit hlasitěji, dostanou nálepku sněhové vločky. To není výchova k odolnosti. To je společnost, která dítěti nabídne pomoc v teorii a výsměch v praxi.
Možná bychom proto měli otázku křehkosti obrátit. Je slabý člověk, který dokáže říct „není mi dobře“? Nebo spíš dospělý, který potřebuje cizí bolest zesměšnit, protože si s ní neví rady? Je rozmazleností chtít školu, v níž dítě není permanentně ve stresu? Nebo je pohodlnější opakovat „my jsme to také přežili“, než se ptát, zda všechno, co jsme přežili, bylo skutečně dobré?
Děti nepotřebují svět bez hranic a bez překážek. Potřebují přiměřené nároky, důslednost, bezpečí a dospělé, kteří je neponíží ve chvíli, kdy přiznají, že něco nezvládají. Přestaňme proto s vločkováním. O charakteru dnešních dětí vypovídá málo. O našem přístupu k nim bohužel mnohem více.
