Článek
Rusko nevypadá jako země na pokraji okamžitého zhroucení. Vladimir Putin dál kontroluje bezpečnostní aparát, média i politický systém. Opozice je rozvrácená, protiválečné protesty trestané a veřejný prostor se stále více podobá pečlivě hlídanému skleníku. Jenže právě proto je zajímavé, že i skrz tento skleník začínají být vidět praskliny. Ne jedna dramatická událost, ne jeden opoziční manifest, ale souběh problémů: únava z války, ekonomické napětí, nedostatek pracovních sil, palivové potíže, rostoucí zranitelnost infrastruktury a nervozita části elit.
Na tuto kumulaci upozornil Herman Pirchner Jr., prezident American Foreign Policy Council, v komentáři pro The Hill. Podle něj je pro Rusy ze všech vrstev stále obtížnější ignorovat následky Putinovy války proti Ukrajině. Rusko sice stále bojuje, stále ničí ukrajinská města a stále posílá na frontu další vojáky, ale cena za tuto válku roste. NATO se po ruské invazi rozšířilo, ruský vliv na evropském energetickém trhu se zmenšil, statisíce lidí odešly ze země a vojenské ztráty dosáhly úrovně, kterou Moskva nemůže veřejně přiznat, aniž by narušila vlastní propagandistický obraz.
Zvlášť bolestivá je ekonomická rovina. Neznamená to, že by ruská ekonomika zítra přestala fungovat. To by bylo laciné přání místo analýzy. Mezinárodní měnový fond pro rok 2026 stále počítá s mírným růstem ruského HDP. Jenže za tímto číslem se skrývá válečná ekonomika, vysoké náklady, tlak na rozpočet, nedostatek pracovních sil a stále větší závislost na státním utrácení. Šéfka ruské centrální banky Elvira Nabiullina už otevřeně mluvila o bezprecedentním nedostatku lidí na trhu práce. Ruský stát sice vyrábí tanky, střely a drony, ale zároveň vysává pracovní sílu, kapitál i budoucnost země.
Další ranou jsou ukrajinské útoky na ruskou energetickou infrastrukturu. Údery na rafinerie už nejsou jen symbolickou zprávou, že válka dorazila i do Ruska. Mají reálný dopad. Zasahují výrobu paliv, komplikují logistiku a nutí Moskvu řešit problém, který dlouho prodávala jako něco, co se týká pouze Ukrajinců. V okamžiku, kdy se v ruských regionech objevují fronty u čerpacích stanic, omezení prodeje nebo zhoršená dostupnost paliv, propaganda ztrácí jednu ze svých hlavních výhod: schopnost držet válku psychologicky daleko od běžného života.
Do toho přichází varování i zevnitř systému. Šéf ruských komunistů Gennadij Zjuganov, politik jinak vůči Kremlu velmi opatrný, varoval před opakováním roku 1917, pokud vláda rychle nepřijme ekonomická opatření. To samo o sobě neznamená, že se Rusko zítra probudí do revoluce. Zjuganov nekritizoval Putina jako opoziční revolucionář, ale spíše tlačil na vládu a ekonomické řízení země. Přesto je příznačné, že i loajální aktéři režimu sahají po historické analogii, která v ruském prostředí nemůže znít neutrálně. Rok 1917 není technická poznámka. Je to varování před rozpadem řádu.
Revoluce však nevzniká jen z bídy. Vzniká z kombinace bídy, pocitu bezvýchodnosti, ztráty legitimity, selhání moci a oslabené schopnosti režimu donutit společnost k poslušnosti. Tady je třeba být opatrný. Rusko je represivní stát s obrovským aparátem donucení. Protesty jsou potlačované, média kontrolovaná, kritici kriminalizovaní a velká část společnosti se přizpůsobila životu v mlčení. To je důvod, proč nelze mechanicky říci: ekonomické problémy plus válka rovná se revoluce. Autoritářské režimy mohou přežívat dlouho i v situaci, která by demokratickou vládu smetla během několika měsíců.
Přesto se mění psychologická situace. Putinův režim dlouho nabízel výměnu: nepleťte se do politiky a stát vám zajistí stabilitu. Válka tuto výměnu rozbila. Stát už nežádá jen loajalitu, ale také syny, peníze, práci, mlčení a ochotu tvářit se, že požáry rafinerií, smrt vojáků a ekonomické napětí jsou jen dočasná nepříjemnost. Jenže čím déle válka trvá, tím méně přesvědčivě zní slib, že vše jde podle plánu. A právě v tom může být pro Kreml největší nebezpečí: ne v jednom opozičním lídrovi, ale v plíživém poznání, že režim neumí válku ani vyhrát, ani důstojně ukončit.
Je tedy revoluce na spadnutí? To by bylo příliš silné tvrzení. Rusko není svobodná společnost, kde by se nespokojenost mohla rychle a viditelně přelít do masových protestů. Ale je zjevné, že válka už dávno není jen „speciální operací“ za hranicemi. Stala se zátěží, která zasahuje ruskou ekonomiku, pracovní trh, infrastrukturu, elity i obyčejné lidi. Revoluce možná nepřijde. Ale Putinův režim už nemůže předstírat, že cena války neexistuje. A v dějinách Ruska často nebývá nejdůležitější otázkou, kdy lidé začnou být nespokojení. Důležitější je, kdy se nespokojenost přestane bát sama sebe.
