Článek
Na nádraží se objevily zdarma rozdávané noviny Inovace Republiky se zvláštní přílohou k česko-německým vztahům. Na první pohled historická osvěta: Beneš, Postupim, Henlein, nacistické plány, sudetští Němci, dekrety, dobové citace. Jenže po pár stránkách je jasné, že to není snaha vysvětlit dějiny. Je to jednostranně poskládaný pamflet, který z české historické bolesti vyrábí současný politický strach. A to zrovna před sudetoněmeckým sjezdem v Brně.
Zvláštní je i prostředí, z něhož tiskovina vychází. Za Inovací Republiky nestojí klasická učebnicová krajní pravice, ale spolek kolem Robina Čumpelíka, člověka se staršími stopami v občansko-ekologickém prostředí a s novějšími aktivitami v alternativně laděných médiích. Čumpelík opakovaně vystupoval v projektu Cesty k sobě, který se sám popisuje jako internetové vysílání zaměřené na duchovní rozvoj a seberozvoj. Na jeho webu je u Čumpelíkova jména víc rozhovorů, mimo jiné „360 kroků k inovaci republiky“, „Bojujme za hrdost národa“ nebo „Inovace republiky na ostro“.
Do toho zapadá i covidová stopa. Inovace Republiky veřejně psala o zablokování svého YouTube kanálu kvůli rozhovoru s Wolfgangem Wodargem a celé to rámovala jako „cenzuru“. Její kanál na YouTube se prezentuje bojem proti „cenzuře“ a „autocenzuře“. Čumpelík je zároveň autorem knihy Česká cesta z covidu, jejíž anotace slibuje reflexi pandemie zástupci vědy, zdravotnictví a práva. Samo o sobě to neznamená, že všechno z tohoto okruhu je automaticky nepravda. Ale ukazuje to komunikační styl: silná nedůvěra k institucím, rétorika umlčování, pocit skrytého řízení a potřeba „probudit“ veřejnost.
A teď se stejná metoda přenesla do dějepisu. Vezmou se skutečné historické dokumenty, skutečné Benešovy projevy, skutečné nacistické zločiny a skutečná česká traumata. Jenže se seřadí tak, aby čtenář došel k jedinému závěru: Němci byli hrozba, jsou hrozba a sudetoněmecký sjezd v Brně je další kapitola téhož příběhu. To není historická práce. To je aktivistická koláž z dějin.
Největší trik té tiskoviny je právě v tom, že nemusí nutně lhát v jednotlivostech. Henlein existoval. Sudetoněmecká strana sehrála při rozkladu Československa hanebnou roli. Nacistická okupace existovala. Plány na germanizaci českého prostoru existovaly. Mnichov, popravy, koncentráky, heydrichiáda, Lidice a Ležáky nejsou „názor“. Jsou to fakta. Jenže když z dějin vyberete jen tuto část, nalepíte na ni dnešní sjezd a vynecháte vše ostatní, nevznikne vlastenectví. Vznikne propaganda.
Jako učitele dějepisu mě na tom štve právě tahle pedagogická nepoctivost. Dějepis není skladiště citátů, ze kterého si vytáhneme pár ostrých vět, abychom jimi někoho praštili po hlavě. Dějepis je práce s kontextem. A kontext tady zoufale chybí. Pokud někdo píše o odsunu, Benešových dekretech a česko-německých vztazích, ale mlčí o poválečném násilí na německých civilistech, pak neučí dějiny. Učí resentiment.
Brno je v tomhle ohledu klíčové. Sudetoněmecký sjezd se nemá konat ve vzduchoprázdnu, ale ve městě, odkud byli po válce vyhnáni němečtí obyvatelé, včetně žen, dětí a starých lidí. Brněnský pochod smrti je jednou z nejtemnějších kapitol poválečných dějin. Neomlouvá nacismus. Nevymazává Mnichov. Neumenšuje české oběti. Ale připomíná, že civilista není správný terč ani tehdy, když mluví německy.
Právě proto spolupořadatelé sjezdu mluví o smíření. Brno není vybrané jen jako provokace pro nacionalisty, ale jako místo bolestné paměti na obou stranách. Pokud se má o česko-německých vztazích mluvit poctivě, musí vedle sebe zaznít okupace i poválečné excesy, Henlein i brněnský pochod smrti, české utrpení i němečtí civilní mrtví. Ne jako falešná symetrie. Nacistický režim rozpoutal zločinnou válku a okupaci. Ale ani to nedává bianco šek k vymazání poválečného bezpráví.
A tady se ukazuje, proč je ta nádražní tiskovina tak nebezpečná. Tváří se jako obrana národní paměti, ale ve skutečnosti ji mrzačí. Češi mají plné právo pamatovat si Mnichov, okupaci, teror, popravy a zradu části sudetoněmecké společnosti. Jenže zralý národ unese i druhou část pravdy: že po válce se mstilo i na lidech, kteří nenesli osobní vinu; že trpěly ženy a děti; že Brno má i tuto paměť; a že smíření není zrada národa, ale důkaz, že jsme se z dějin něco naučili.
O to absurdnější je, když se do role strážců dějin staví prostředí, které se rádo pohybuje mezi „alternativními“ projekty, anticenzurní rétorikou, covidovým skepticismem a seberozvojově-duchovními platformami. Nikomu neberu právo meditovat, hledat „cestu k sobě“ nebo reformovat republiku. Ale když se z podobného prostředí začne rozdávat jednostranný historický pamflet po nádražích, měl by zpozornět každý, komu na dějepisu záleží víc než na aktivistickém pocitu vlastní probuzenosti.
Ne, problém není v tom, že někdo připomíná nacistické zločiny. Ty se připomínat mají. Problém je, že se z nich dělá klacek proti současnému dialogu. Místo aby noviny řekly: „Dějiny byly strašné, složité a oboustranně bolestné,“ říkají: „Pozor, oni se vracejí.“ To už není historická osvěta. To je politické bubnování na starý nacionalistický buben — tentokrát v podání lidí, kteří se jinak rádi tváří jako nositelé nové, vědomější a probuzenější společnosti.
