Článek
Rozhodnutí Mezinárodního olympijského výboru provizorně zrušit suspendaci Ruského olympijského výboru je jedním z těch okamžiků, kdy se fráze o „neutralitě sportu“ mění v alibi. MOV tvrdí, že sportovci nemají nést odpovědnost za činy své vlády. Zní to lidsky. Jenže jen do chvíle, než si uvědomíme, že válka není abstraktní politický spor v televizním studiu. Rusko dál vede agresivní válku proti Ukrajině, Ukrajinci dál umírají a ukrajinští sportovci často netrénují v normálních podmínkách, ale v zemi ostřelované raketami a drony. MOV přitom 7. července 2026 zrušil suspendaci ruského výboru a otevřel cestu k širšímu návratu Ruska do mezinárodních soutěží včetně kvalifikací na hry v Los Angeles 2028.
Někde jsem četl příměr, že je to stejné jakoby v roce 1940 soupeřili nacističtí Němci vedle třeba Poláků, kteří krváceli. Nebo vedle Britů.
Historický příměr k roku 1940 je tvrdý, ale přesně ukazuje absurditu celé situace. Ano, fakticky je potřeba být přesný: letní olympijské hry 1940 se původně měly konat v Tokiu, Japonsko se jich ale vzdalo už v roce 1938 a náhradní Helsinky o ně nakonec také přišly kvůli válce. Podstatné je právě to, že se tehdejší svět nakonec netvářil, že „sport přece může běžet dál“, zatímco Evropa hoří. Představme si opačný scénář: září 1940, Londýn čelí nacistickému bombardování, začíná Blitz — a na olympijském stadionu by mezitím za potlesku publika nastupovali Němci proti Britům, jako by se venku nedělo nic zásadního. To by nebyla neutralita. To by byla morální slepota. O kontextu zrušených her 1940 a 1944 píše například National WWII Museum; německé bombardování britských měst začalo 7. září 1940.
Tehdy Mezinárodní olympijský výbor reagoval razantně. Dnes je jeho přístup ve stylu „nechme 5 minut mluvit Židy a 5 minut nacisty“.
MOV se dnes snaží prosadit myšlenku, že jednotlivý sportovec není stát. Obecně to může být pravda. Jenže u Ruska nelze předstírat, že sport žije ve vzduchoprázdnu. Ruský režim sport dlouhodobě používá jako nástroj prestiže, propagandy a mezinárodní normalizace. A přesně tak to čte i Kreml: rozhodnutí MOV okamžitě přivítal jako důležitý krok k návratu ruských sportovců do velkých mezinárodních soutěží. To je možná nejlepší test celé věci. Když z rozhodnutí nejhlasitěji jásá režim, který vede útočnou válku, je namístě se ptát, komu vlastně rozhodnutí pomáhá.
Nejde o to, aby byl každý ruský sportovec automaticky označen za válečného zločince. To by bylo hloupé a nespravedlivé. Jde o něco jiného: o hranici, za kterou už mezinárodní sport přestává být jen soutěží jednotlivců a stává se veřejným rituálem přijetí zpět do „normálního světa“. A právě to je u Ruska problém. V zemi, která neukončila agresi, nevyvodila odpovědnost, nezaplatila škody a nevrátila okupovaná území, není „návrat do olympijské rodiny“ technická sportovní otázka. Je to politický signál.
MOV navíc neřeší jen válku. Ruský sport si nese i dlouhý stín státem podporovaného dopingu. Rusko nesoutěžilo pod vlastní vlajkou už řadu let právě kvůli dopingovým skandálům a po invazi na Ukrajinu se k tomu přidala ještě otázka agrese. Přesto nyní MOV ruší část předchozích omezení; podle dostupných informací zatím nerozhodl o vlajce, barvách a hymně pro hry v Los Angeles, ale současně se ruší dřívější prověřování sportovců, zda veřejně nepodporovali válku. Některé federace si sice mohou ponechat tvrdší pravidla — například atletika zatím zákaz drží — ale celkový směr je zřejmý: Rusko se má postupně vracet.
To je absurdní. Ne proto, že by sportovci neměli práva. Ale proto, že i ukrajinští sportovci mají právo žít, trénovat a soutěžit bez toho, aby jejich města ničila armáda státu, kterému se mezitím otevírají olympijské brány. Podle ukrajinských údajů válka připravila o život stovky ukrajinských sportovců a trenérů a zničila stovky sportovišť; i kdybychom s těmito čísly zacházeli opatrně jako s údaji válčící země, základní realitu to nemění: Ukrajina nese cenu války i ve sportu.
Olympijské hry mají být symbolem míru. Jenže symbol míru nelze stavět na tom, že agresor dostane zpět místo u stolu dřív, než přestane ničit sousední zemi. Neutralita sportu nemůže znamenat, že se oběti požádají o trpělivost, zatímco pachatel dostane novou šanci na slavnostní nástup. Kdyby se v roce 1940 konala olympiáda uprostřed války a na stadionu by se vše tvářilo, že nacistické Německo je jen další sportovní výprava, dnes bychom to považovali za skandální selhání. U Ruska bychom se neměli tvářit, že je to najednou projev humanismu.
