Článek
Rozhodnutí vlády uspořádat Milanu Knížákovi pohřeb se státními poctami může být obhajitelné. Státní pocty nejsou potvrzením mravní bezchybnosti ani souhlasem s každou větou, kterou dotyčný za života pronesl. Jsou uznáním významu, jaký měl pro zemi a její kulturu. A ten Knížákovi upřít nelze.
Patřil k průkopníkům českého akčního umění, spoluutvářel hnutí Aktual, působil v mezinárodním okruhu Fluxus a po roce 1989 vedl Akademii výtvarných umění i Národní galerii. O jeho působení v těchto institucích lze vést spory, jeho stopa v českém umění je však mimořádná. Byl výraznou osobností v době, kdy to znamenalo také konflikt s komunistickou mocí, a ovlivnil několik generací umělců.
Právě proto nelze přehlédnout ani druhou část jeho odkazu. V posledních měsících života se Knížák stal jednou z hvězd prostředí, kterému se souhrnně říká „dezoscéna“. Jeho slavné jméno, pověst nekonformního rebela a kulturní autorita dodávaly váhu textům, které by bez jeho podpisu působily jako běžná produkce konspiračních webů a rozhořčených facebookových řetězáků. Když pak podobný příspěvek získá tisíce sdílení, nejde už jen o soukromou zahořklost, ale o reálný vliv na veřejnou debatu.
V textech jako Bát se vlastního prezidenta, Kde byl? nebo Nic nového označoval prezidenta Petra Pavla za agenta neznámé mocnosti, mluvil o prezidentském puči, vlastizradě a budoucí diktatuře. Důkazy nenabízel. Argument nahrazovala nálepka, otázku insinuace a politický nesouhlas představa tajného spiknutí. Do veřejného prostoru tak neposílal promyšlenou polemiku, ale stále jedovatější soudy, které jeho příznivci šířili jako odvážné odhalení skryté pravdy.
Nebylo by přesné tvrdit, že se takovým stal až těsně před smrtí. Provokace, osobní výpady a katastrofické soudy patřily k jeho veřejnému stylu dlouhá léta. Už v roce 2013 psal, že se česká demokracie „totalizuje“ a může přejít v otevřenou diktaturu. Později podobně hrubě útočil na Miloše Zemana i Andreje Babiše. V závěru života se však tato poloha zřetelně vyhrotila: místo provokativního umělce jsme stále častěji sledovali politického komentátora posedlého prezidentem Pavlem a ochotného vydávat domněnky za obžalobu.
To všechno je možné říci bez kopání do mrtvého a bez psychologických soudů o tom, zda byl Knížák zahořklý. Do jeho nitra nevidíme. Vidíme ale jeho veřejné texty a můžeme hodnotit jejich obsah. Úcta k zemřelému neznamená povinnost předstírat, že nepodložené obviňování z vlastizrady bylo legitimní kritikou.
Vyspělá společnost by měla unést dvě pravdy současně. Milan Knížák byl významný umělec, organizátor a kulturní instituce sama o sobě. Zároveň v poslední etapě svého života propůjčil svou autoritu jedovaté a konspirační politické rétorice. První skutečnost ospravedlňuje státní pocty. Druhá brání tomu, abychom z nich udělali posmrtné svatořečení.
