Článek
Letos mám vlastně o jedno dilema méně. Prague Pride, který se koná od 3. do 9. srpna a jehož průvod projde Prahou v sobotu 8. srpna, vychází právě na naši rodinnou dovolenou.
K Prague Pride mám totiž dlouhodobě poněkud rozporuplný vztah. Na jedné straně chápu jeho smysl. Připomíná, že gayové, lesby, bisexuální a transgender lidé jsou součástí společnosti, že se nemají za co skrývat a že jejich práva nejsou nějakým rozmarem módní menšiny. Organizátoři navíc připravují celý týden debat, kulturních akcí, vzdělávacích programů a setkání. Prague Pride se sám definuje jako lidskoprávní festival, nikoliv pouze jako jeden barevný průvod.
Jenže právě průvod nakonec ve veřejném prostoru přebije téměř všechno ostatní. Média si přirozeně vybírají nejvýraznější fotografie a političtí odpůrci zase ty nejbizarnější. Běžný návštěvník v tričku, rodina s dětmi nebo starší pár nejsou pro fotografy tak zajímaví jako člověk v koženém postroji, extravagantním kostýmu nebo téměř bez oblečení. A výsledkem je zkreslený obraz, podle něhož Prague Pride představuje především výstřednost, sexualitu a karneval.
Ano, průvod má právo být karnevalem. Nikdo by také neměl dokazovat, že si zaslouží rovná práva tím, že se bude oblékat dostatečně usedle a chovat způsobem přijatelným pro konzervativní většinu. Zároveň bychom si ale neměli namlouvat, že veřejná prezentace nemá žádný vliv. Část nejvýraznějších výjevů může LGBT lidem dělat medvědí službu – zvlášť ve chvíli, kdy je odpůrci vydávají za typický obraz celé komunity.
Práva stejnopohlavních párů se přitom v posledních letech skutečně posunula. Od 1. ledna 2025 mohou uzavírat nové partnerství, které není jen přejmenovaným registrovaným partnerstvím. Přináší například společné jmění, vdovské a vdovecké důchody, většinu práv manželů, možnost přiosvojení dítěte druhého partnera i společnou pěstounskou péči. Pořád však nejde o manželství a partneři se na rozdíl od manželů nemohou stát společnými osvojiteli dítěte.
Právě zde podle mě zůstává skutečný problém. Pro rodiny, jako je ta naše, nejsou nejdůležitější vlajky, kostýmy ani názvy festivalů. Podstatné je, zda stát oba dospělé považuje za plnohodnotné rodiče, kdo může rozhodovat o dítěti, kdo je zastoupí u lékaře a co se stane, pokud jeden z rodičů zemře. Nové partnerství řadu problémů odstranilo, ale úplnou rovnost nepřineslo.
Možná by proto veřejnému obrazu Prague Pride prospělo, kdyby ještě více ukazoval právě tuto pestrost. Nejen tanečníky, drag queens a lidi v extravagantních kostýmech, ale také rodiče, pěstouny, učitele, zdravotníky, seniory nebo úplně obyčejné páry, jejichž život se od života většiny společnosti nijak dramaticky neliší. Ne proto, aby jedna část komunity vytlačila druhou, ale aby několik efektních fotografií nepřekrylo všechno ostatní.
Pak ovšem vidím vlnu nenávisti, která se kolem Prague Pride každoročně zvedne. Čtu výroky o úchylech, nemocných lidech, propagandě nebo ohrožování dětí. Vidím politiky, kteří si z menšiny dělají snadný terč. A říkám si, že právě kvůli nim má smysl do průvodu přijít. Ne kvůli karnevalu, ale jako prosté občanské gesto: jsme tady, máme rodiny, vychováváme děti, pracujeme, platíme daně a nenecháme se znovu zahnat do kouta.
Letos tedy na Prague Pride nepůjdu, protože budu s rodinou na dovolené. Není to bojkot ani odmítnutí jeho smyslu. Spíše mi náhoda ušetřila rozhodování mezi výhradami k podobě průvodu a potřebou podpořit lidi, proti nimž se stále obrací tolik nenávisti. Až budu toto dilema řešit příště, možná nakonec půjdu právě z principu – kvůli těm, kteří jsou přesvědčeni, že bychom raději neměli být vidět vůbec.
