Článek
Martina Sáblíková si vzala dlouholetou partnerku Nikolu Zdráhalovou. Pod jejich svatební fotografií se vedle gratulací objevily také posměšky, moralizování a homofobní urážky. Už tehdy jsem psal, že takové reakce vyvracejí pohodlnou představu, podle níž homofobie v Česku není skutečný problém. Sáblíková však není jedinou českou sportovkyní, jejíž úspěchy a roky reprezentace část publika dokázala během několika minut odsunout stranou.
O několik měsíců dříve to ukázal případ Lurdes Glorie Manuel. Česká atletka narozená v Ostravě získala pro Česko titul halové mistryně světa v běhu na 400 metrů. Na sociálních sítích se přesto neřešil pouze její mimořádný výkon. Objevily se komentáře „Odkud je? Keňa? Umí česky?“ nebo tvrzení, že podle jména nemůže být Češka. Manuel přitom vyrůstala v Česku, perfektně mluví česky a naši zemi dlouhodobě reprezentuje. Přesto podle zjištění iDNES.cz po jejím světovém úspěchu rasistických reakcí ještě přibylo.
Takové komentáře nejsou debatou o občanství ani sportovní reprezentaci. Je to kádrování lidí podle jména, barvy pleti a původu jejich rodičů. Česko se může radovat ze světového zlata, zatímco část diskutujících jeho držitelce současně upírá právo být považována za Češku. Manuel nemusí nikomu dokazovat své češství. Dokázala pouze něco, co většina jejích internetových soudců nikdy nedokáže: stala se mistryní světa.
Jinou podobu má nenávist namířená proti českým tenistkám. V únoru 2025 čelily Markéta Vondroušová a Linda Nosková po porážkách útokům zhrzených sázkařů. Vondroušové vyhrožovali smrtí a využívali i její osobní tragédii. Noskové přáli znásilnění, rakovinu nebo smrt. Nešlo přitom o jednorázový exces. Nosková ve svém vyprávění pro Bez frází uvedla, že na telefonu nachází přibližně tři nenávistné zprávy denně. Vzkaz přející její rodinu v hrobě označila dokonce za jeden z těch „milejších“.
Bylo by nepřesné všechny tyto případy jednoduše slít do jedné kategorie. Sáblíková čelila útokům kvůli vztahu se ženou, Manuel kvůli barvě pleti a Nosková s Vondroušovou převážně kvůli prohraným sázkám cizích lidí. Společný mechanismus je však zřetelný. Sportovkyně přestává být v očích části publika člověkem a mění se v objekt, od kterého lze vyžadovat správný vztah, správný původ nebo povinné vítězství.
Sportovní výkon samozřejmě může být kritizován. Lze hodnotit formu, taktiku i chyby v rozhodujícím zápase. Prohra však neopravňuje k výhrůžkám. Rasismus není názor na složení reprezentace a homofobní posměšky nejsou obranou rodiny. Mezi kritikou výkonu a přáním smrti není tenká hranice. Je mezi nimi propast, kterou lze překročit pouze tehdy, když člověk na druhé straně obrazovky zapomene na základní slušnost.
Martina Sáblíková, Lurdes Gloria Manuel, Linda Nosková ani Markéta Vondroušová si nezaslouží respekt jen proto, že vyhrávají a reprezentují Česko. Zaslouží si jej především proto, že jsou lidé. Jejich úspěchy pouze ukazují absurditu chování těch, kteří je nejprve oslavují jako národní hrdinky a vzápětí je kvůli svatbě, barvě pleti nebo porážce ponižují. Slušnost totiž není prémie za vítězství.
