Článek
Jindřichu Rajchlovi se po rozhovoru Čestmíra Strakatého s ministrem kultury Otou Klempířem údajně udělalo „fyzicky zle“. Následně Strakatého označil za sraba, podrazáka, zbabělé děcko a morálního ubožáka. To vše za potlesku 3 tisíc sdílejících. A aby to nebylo vše, nakonec požádal své příznivce, aby jeho text sdíleli a co nejvíce lidí se dozvědělo, „co je Česťa skutečně zač“. Výsledkem jsou více než tři tisíce sdílení.
Je to pozoruhodná ukázka morální gymnastiky. Rajchl totiž Strakatému vyčítá, že podlehl internetovému tlaku a zachoval se zbaběle. Aby ho za to potrestal, sám proti němu rozpoutal další internetový útok.
Celá kauza začala v Karlových Varech. Strakatý se tam setkal s Klempířem, kterého zná řadu let a který byl dokonce oddávajícím na jeho svatbě. Během domlouvání připravovaného rozhovoru vznikl snímek obrazovky z videohovoru. Klempíř ho bez Strakatého vědomí zveřejnil s popiskem, který vyvolával dojem, že jde o domluvenou společnou fotografii a přátelské setkání. Strakatý se proti tomu ohradil a Klempíř se mu veřejně i soukromě omluvil.
Na Strakatého se přesto snesla vlna nepřiměřené kritiky. Petr Ludwig ho dokonce postavil do role jednoho z typů „zla“, protože ve svých rozhovorech poskytuje prostor i kontroverzním hostům. To bylo přehnané. Novinář se nemá přestat bavit s politikem jen proto, že je tento politik části veřejnosti nesympatický. Naopak má smysl pozvat ho do studia a položit mu nepříjemné otázky.
A přesně to Strakatý udělal. V rozhovoru s Klempířem otevřel nejen spor o fotografii, ale také Klempířovy výroky po vypískání ve Strážnici, slovník Motoristů, financování České televize a Českého rozhlasu nebo rozpor mezi volebním programem a současnou vládní politikou. Rozhovor byl konfrontační, ale nikoliv neférový. Klempíř už není pouze hudebník a Strakatého známý. Je ministrem kultury a za své politické jednání se musí zodpovídat.
Rajchl přesto tvrdí, že rozhovor byl jakýmsi pokusem vykoupit se u „lepševiků“. Důkaz nepředkládá. Navíc přehlíží nepříjemný detail: rozhovor se připravoval už v okamžiku, kdy sporný screenshot vznikl. Nebyl tedy dodatečně vymyšlen jako pokání za fotografii.
Rajchl se vysmívá i rozdílu mezi vědomě pořízenou fotografií a záběrem zachyceným bez souhlasu. Jenže právě souhlas a kontext jsou podstatou problému. Člověk může být ochoten udělat si s někým veřejnou fotografii, ale zároveň mu může vadit, když druhý bez upozornění pořídí screenshot a doplní ho zavádějícím popiskem. Ani dlouholeté přátelství nedává jednomu člověku automatické právo používat podobu druhého podle libosti.
Nejabsurdnější je Rajchlova exkurze k StB. Ze Strakatého bez jediného důkazu vyrábí člověka, který by při prvním výslechu udal manželku, matku, babičku i všechny kamarády. Současně hájí skutečného spolupracovníka StB. U Klempíře lze uznat, že byl při získávání ke spolupráci vystaven nátlaku a později se z ní pokusil vymanit. Nelze ale vymazat archivně doložených více než padesát schůzek, desítky agenturních zpráv ani konkrétní následky pro lidi, o nichž informoval. Jeden z nich byl po zásahu StB vyloučen z vysoké školy. Podrobnosti zveřejnily například Reportéři ČT nebo Paměť národa.
Rajchlova představa přátelství je zřejmě jednoduchá: kamarád se nesmí kriticky ptát kamaráda, ani když se z něj stane ministr. Jinak je zrádce. To ovšem není zásadovost ani chlapská odvaha. Je to obyčejné kmenové uvažování, v němž je loajalita k vlastnímu táboru důležitější než fakta.
A tak Rajchl, rozhořčený z internetového lynče Čestmíra Strakatého, vyzval tisíce lidí, aby se k jeho vlastnímu lynči přidali. Nejspíš mu na tom nepřipadá vůbec nic pokryteckého.
