Článek
Když muž řekne, že jde s dětmi na „mateřskou“, pořád to ještě dokáže vyvolat pozdvižení. Někdo se usměje, někdo pochválí, někdo nechápe. A někdy je to i drobné, každodenní nepochopení: kurýr u dveří překvapený, že doma s dětmi není máma. Pohledy na hřišti. Poznámky na výletech. Nenápadné signály, že táta s malými dětmi přes den je pořád pro část společnosti něco neobvyklého.
Přitom by na tom nemělo být nic zvláštního. Jsem táta téměř pětiletého Péti a tříletého Honzíka. A jestli mě rodičovství něco naučilo, pak to, že péče o děti není „ženská práce“. Je to práce rodiče. Je náročná, únavná, někdy vyčerpávající, často neviditelná. Ale zároveň je to jedna z nejdůležitějších věcí, kterou člověk v životě může dělat.
Chlap, který zůstane doma s dítětem, tím neutíká od odpovědnosti. Naopak ji bere vážně. Učí se znát svoje dítě v každodennosti: kdy má hlad, kdy je unavené, kdy potřebuje obejmout, kdy zlobí jen proto, že už neumí jinak říct, že je toho na něj moc. Učí se řešit odřené koleno, záchvat vzteku v obchodě, ranní oblékání, oběd, hřiště, doktora i večerní uspávání. A hlavně u toho je.
Ano, člověk občas narazí. Na stereotypy, na údiv, na řeči, že „hlídá děti“, jako by šlo o záskok za skutečného rodiče. Jenže táta svoje děti nehlídá. Táta se o ně stará. A děti velmi dobře poznají, kdo s nimi tráví čas doopravdy, kdo je bere vážně a kdo je provází světem, když je jim dobře i když se zrovna hroutí kvůli špatně oloupanému banánu.
Pro mě je radost vidět, jak Péťa a Honzík rostou. Jak se mění jejich řeč, humor, odvaha i povaha. Jak se učí nové věci, jak se hádají, usmiřují, ptají se, objevují svět. Neznamená to, že je každý den idylický. Není. Rodičovství umí člověka semlít. Ale právě v těch obyčejných dnech se tvoří vztah, který nejde dohnat večerní půlhodinou mezi prací a spánkem.
Proto bych chtěl povzbudit chlapy, kteří o rodičovské uvažují a váhají. Možná budete někdy terčem poznámek. Možná budete v některých situacích jediný muž mezi maminkami. Možná si budete připadat nepatřičně. Ale nepatřičné není být tátou, který pečuje. Nepatřičná je představa, že malé dítě potřebuje hlavně mámu a táta má stát někde v pozadí.
Jestli máte možnost být s dětmi doma, byť jen na část rodičovské, zvažte to. Ne jako oběť, ale jako šanci. Děti budou malé jen jednou. A čas, kdy vás vezmou za ruku, kdy za vámi běží s každým objevem, kdy potřebují vaši náruč i trpělivost, uteče rychleji, než se zdá.
Táta na rodičovské není exot. Je to rodič. A možná právě tím, že nás bude víc vidět u kočárků, na hřištích, ve školkách, u doktorů i doma u dveří s dětmi za zády, se jednou přestane někdo divit.
