Článek
Jindřich Rajchl oznámil, že na Ukrajině „padla vláda“, a připojil přání, aby následoval také podle něj „nacistický prezident“ Volodymyr Zelenskyj a jeho údajná „partička defraudantů zahraniční finanční pomoci“. První část jeho příspěvku vychází ze skutečné události. Zbytek ale tvoří nepodložená obvinění a politické nálepky.
Ukrajinský parlament skutečně 14. července přijal demisi premiérky Julije Svyrydenkové. Odchod předsedkyně vlády znamenal také konec celého jejího kabinetu. Slovo „padla“ proto není z čistě formálního hlediska úplně chybné, vyvolává však dojem nečekaného zhroucení vlády, ztráty parlamentní většiny nebo vítězství opozice. Nic takového se nestalo. O dva dny později parlament 289 hlasy schválil novým premiérem dosavadního šéfa státní společnosti Naftogaz Serhije Koreckého a následně vznikl nový kabinet. Šlo tedy o rekonstrukci vlády uvnitř stejného mocenského uspořádání, nikoliv o svržení Zelenského vedení země.
To ovšem neznamená, že je výměna kabinetu bezproblémová nebo že na ni nelze oprávněně poukazovat. Zelenskyj podle kritiků nedostatečně vysvětlil, čeho chce personálními změnami dosáhnout. Opoziční poslanci zpochybňovali, zda výměna jmen přinese skutečnou změnu, a upozorňovali na přílišnou centralizaci rozhodování kolem prezidentské kanceláře. Kritiku vyvolává také skutečnost, že někteří politici pouze přecházejí mezi různými funkcemi. I podle oslovených ukrajinských analytiků proto bude skutečným testem především to, zda prezident umožní nové vládě samostatněji rozhodovat.
Největší odpor však nevyvolal odchod premiérky, nýbrž vyřazení ministra obrany Mychajla Fedorova z nového kabinetu. Fedorov byl považován za technologického modernizátora armády a byl spojován s rozvojem dronových systémů, digitalizací a snahou změnit těžkopádné vojenské struktury. Dostal se však do vážného sporu s vrchním velitelem ukrajinských ozbrojených sil Oleksandrem Syrským, kterého obvinil z blokování reforem. Zelenskyj nakonec rozhodl ve prospěch Syrského a Fedorovovi nabídl pouze poradní roli, kterou bývalý ministr odmítl.
Právě tato změna přivedla do ulic tisíce lidí v Kyjevě i dalších ukrajinských městech. Demonstranti požadovali Fedorovův návrat a varovali, že jeho odvolání může poškodit obranyschopnost země. Na protest rezignoval také vysoce postavený představitel ukrajinského letectva. Událost proto nelze bagatelizovat: Zelenskyj čelí skutečné politické krizi a mimořádně viditelnému nesouhlasu části veřejnosti, vojáků i veteránů. Protesty ale nebyly požadavkem na kapitulaci před Ruskem ani podporou Rajchlem naznačovaného „správného směru“. Jejich hlavním tématem byla obava, že prezident odstraňuje ministra, který se snažil modernizovat armádu.
Rajchlovo označení Zelenského za „nacistického prezidenta“ nemá faktický základ. Zelenskyj získal prezidentský úřad v roce 2019 ve dvoukolových volbách sledovaných pozorovateli Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Kontroverzní personální rozhodnutí, centralizace moci ani kritika válečného řízení z demokraticky zvoleného politika nacistu nedělají. Jde o nálepku, která nahrazuje konkrétní argumenty emocionálním útokem.
Stejně nepodložené je plošné tvrzení o Zelenského „partičce defraudantů zahraniční pomoci“. Ukrajina má nepochybně závažný korupční problém a některé skandály zasáhly i vysoké představitele státu. Kontrolní orgány zároveň upozorňují, že dohled nad přímou rozpočtovou podporou musí být důslednější a že některé neobvyklé výdajové položky vyžadují další prověření. To je podstatná a legitimní kritika. Není to však důkaz, že Zelenskyj a jeho okolí zahraniční pomoc rozkrádají. Američtí vojenští kontroloři ve své poslední dostupné zprávě uvedli, že nemají důkazy o nezákonném odklánění či zneužívání dodaného vojenského materiálu; zaznamenané ztráty souvisely s bojovými operacemi.
Co se tedy na Ukrajině skutečně děje? Země prochází rozsáhlou a spornou výměnou vlády, která odhalila dlouhodobé konflikty uvnitř politického a vojenského vedení. Zelenskyj čelí vážné kritice kvůli centralizaci moci, netransparentnímu rozhodování i odvolání populárního ministra obrany. Protesty jsou skutečné a nelze je odbýt jako bezvýznamné. Rajchl ale tuto složitou situaci redukuje na oslavný příběh o pádu údajně nacistického režimu a zpronevěřovatelů západní pomoci. Využívá tak pravdivou zprávu o demisi kabinetu jako odrazový můstek k tvrzením, pro která nepředkládá žádné důkazy.
