Článek
Začněme tím, co je potřeba uznat. Vláda Andreje Babiše skutečně měla zrušení televizních a rozhlasových poplatků ve svém programovém prohlášení. Voliči tedy mohli vědět, že takovou změnu připravuje. A samotný požadavek na změnu financování České televize a Českého rozhlasu není nedemokratický. Dokonce ani financování ze státního rozpočtu nemusí automaticky znamenat ohrožení nezávislosti médií. Jenže to, že má vláda něco v programu a disponuje sněmovní většinou, ještě neznamená, že má právo prosazovat zásadní změny bez odpovídající veřejné a parlamentní diskuse. Volební vítězství dává politikům mandát vládnout. Nedává jim bianko šek na to, jakým způsobem budou svou moc vykonávat.
A právě způsob pátečního a sobotního jednání Poslanecké sněmovny považuji za skandální. Vládní koalice nečekaně zařadila změnu financování veřejnoprávních médií na začátek jednání, prosadila možnost jednat přes noc a omezila rozpravu na devět hodin. Předseda Sněmovny Tomio Okamura následně prosadil pevný čas hlasování na sobotu 24. října ve 4:36 ráno. K řečnickému pultu se přitom nedostalo 65 přihlášených poslanců. Koalice návrh posunula do druhého čtení, nikoli definitivně schválila. Ale už samotný postup je podle mě velmi problematický. O změně financování dvou zásadních veřejných institucí se přece nemá rozhodovat jako o nepříjemné překážce, kterou je potřeba co nejrychleji odstranit.
Ještě výmluvnější je vysvětlení předsedy poslaneckého klubu SPD Radima Fialy. Ten následně připustil, že překvapivé zařazení návrhu bylo záměrné, protože opozice hrozila zablokováním jednání. Rozumím tomu, že také opozice někdy zneužívá obstrukce a že parlament nemůže jednat donekonečna. Ostatně podobné spory jsme zažívali i za předchozí vlády. Jenže mezi přiměřeným omezením obstrukcí a faktickým znemožněním vystoupení desítek řádně přihlášených poslanců je podstatný rozdíl. Demokracie přece není jen matematika, podle níž má většina více hlasů než menšina. Je také o pravidlech, respektu k opozici a ochotě snášet nepříjemnou kritiku. A to platí pro každou vládu, nejen tu současnou.
Znepokojivý byl i incident na galerii pro veřejnost. Když se odtud ozvalo pískání a objevily se transparenty, předsedající Jiří Barták z Motoristů požádal ochrannou službu o zásah. Policisté následně vyvedli přibližně deset lidí. Aby bylo jasno, návštěvníci Sněmovny musí respektovat pravidla a nemohou neomezeně narušovat její jednání. Policie svůj postup zdůvodnila právě zajištěním pořádku. Zároveň se ale objevila svědectví lidí, kteří tvrdí, že byli vyvedeni, přestože sami jednání nerušili, a kritika nepřiměřenosti zásahu. To si zaslouží důkladné vysvětlení. Záběry z vyvádění občanů, noční jednání a poslanci, kteří se nedostali ke slovu, každopádně nevytvářejí právě přesvědčivý obraz vlády, která chce o citlivé změně vést otevřenou diskusi.
Nabízí se samozřejmě také otázka, proč koalice tak výrazně přitvrdila právě nyní. Před několika dny totiž utrpěla nepříjemnou volební porážku. V senátních volbách nezískalo ANO ani jediný mandát, přestože mělo třináct kandidátů ve druhém kole. Samotný Andrej Babiš označil výsledek za katastrofální. SPD se nedostala ani do druhého kola a Motoristé do Senátu vůbec nekandidovali. Také komunální volby ukázaly slabost zejména obou menších koaličních partnerů, zatímco výsledky ANO byly smíšené. Může tedy být náhlá demonstrace politické síly snahou ukázat vlastním voličům, že vláda má situaci pevně v rukou a své sliby skutečně plní? Možné to je. Doložit takový motiv ale nemůžeme. Jisté je pouze to, že po nepříznivých volebních výsledcích přišlo velmi razantní prosazování jednoho z výrazných koaličních témat.
Přitom nejde jen o rychlost jednání. Podle předloženého návrhu by Česká televize a Český rozhlas měly ze státního rozpočtu dostávat přibližně o 1,4 miliardy korun ročně méně, než kolik letos plánují získat z poplatků. Experti zároveň upozorňují na nedostatečné pojistky proti politickému ovlivňování jejich financování. Paradoxní je, že vláda ve svém programovém prohlášení výslovně označila zachování nezávislosti veřejnoprávních médií za svou prioritu. Právě proto by měla být ochotna přesvědčivě vysvětlit, jak tuto nezávislost nový systém zaručí. A pokud se její představitelé domnívají, že mají lepší řešení, proč se tolik brání důkladné diskusi o jeho důsledcích? Vždyť kvalitní zákon by měl obstát i před nepříjemnými otázkami opozice, odborníků a veřejnosti.
Nechci tvrdit, že každé omezení parlamentní rozpravy je porušením demokracie nebo že zrušení poplatků automaticky znamená konec svobodných médií. Tak jednoduché to není. Vadí mi ale způsob uvažování, podle něhož vítěz voleb získává právo považovat nesouhlas za překážku, kterou je potřeba obejít. Demokratická kultura se totiž nepozná jen podle toho, že politici respektují výsledky voleb. Pozná se také podle toho, jak zacházejí s těmi, kteří volby prohráli, a s občany, kteří s nimi nesouhlasí. Opravdu chceme, aby se o budoucnosti důležitých nezávislých institucí rozhodovalo překvapivým zařazením bodu, omezením rozpravy a hlasováním hluboko nad ránem? Protože jestli takový postup dnes omlouváme tím, že vládnou politici, které jsme volili, těžko si na něj budeme moci stěžovat, až ho jednou použijí jejich nástupci. A právě to by nás mělo znepokojovat mnohem víc než samotný spor o televizní a rozhlasové poplatky.
