Článek
O víkendu přišly první náznaky podzimního počasí, a tak leckoho mohlo zarazit, když narazil na zprávy o tom, že se hraje nějaké mistroství světa v plážovém volejbale. Není na to trochu pozdě a zima? Ne, v mexické Tlaxcale ne. A to ani ve dvou a půl kilometrech nadmořské výšky. Počkat, plážový volejbal se dá hrát v horách? Ano, jde to. Když jsou peníze, všechno jde, i plážový kurt nad oblaky. Anebo v Dolní oblasti Vítkovic. Pro leckoho tedy možná vítězství Perušiče se Schweinerem přineslo překvapivých zjištění povícero.
Na druhou stranu vlastně zas až o tak velké překvapení nejde. Česká republika je v plážovém volejbale relativně úspěšná dlouhodobě. Na to, jak je plážový volejbal mladý sport, tak se podařilo nashromáždit solidní portfolio úspěchů. Ať už šlo o bronz z MS volejbalistek Celbové s Dosoudilovou z roku 2001 čtvrté místo na olympiádě v Londýně nebo post světových jedniček Hermanové se Slukovou. Navíc Perušič se Schweinerem patří mezi světovou beachvolejbalovou špičku dlouhodobě – vyhráli dokonce poslední podnik série Elite 16 v Paříží a před MS byli na druhém místě v entry rankingu (žebříčku pro nasazování týmů na turnaje).
Ale poté co se ze základní skupiny dostali jen se štěstím a spoléháním se na výsledky cizích zápasů, by je na titul asi favorizoval málokdo. Křest ohněm byl souboj s velezkušenými Španěly Herrerou s Gavirou, klíčové bylo ale čtvrtfinále, ve kterém porazili suverénní světové jedničky z Norska Mola se Sorumem. V ten moment už bylo jasné, že je forma českého dua na raketovém vzestupu. Jednoznačný zápas s nejlepším americkým týmem Crab/Brunner to potvrdil. Ani tak ale do finále nešli jako favorit (alespoň podle sázkových kanceláří). Stál proti nim největším zjev z posledních let – flying swedes, tedy létající Švédové Åhman s Hellvigem. Svou přezdívku si Švédové vysloužili specifickým stylem hry, která je prošpikované množství nahrávek z výskoku a útoků na druhou. Ale na precizní českou hru nestačili.
Takže hurá jsme mistři světa! Zase? No vlastně ani ne. Český sport se poslední dobou nemůže chlubit množstvím velkých úspěchů ze světových akcí. Ve fotbale je úspěch na nějaké mistroství se vůbec dostat. V hokeji, což je sport, který hraje zhruba 10 států na světě nejčastěji končíme ve čtvrtfinále. Atletika má své záblesky, ale na nového Železného si budeme muset počkat. Ještě, že máme ten biatlon – i když ruku na srdce, to je taky dost obskurní sport. Občas se něco zableskne i v nějakých exotičtějších sportech jako je judo (Krpálek), ale jinak žádná sláva. Příčin může být mnoho, ale nejčastěji samozřejmě uslyšíme jednu – peníze. I proto se nám patrně daří více v „levnějších“ individuálních sportech, byť u nich hraje velkou roli samozřejmě i fakt, že vždy je rozhodně snazší najít jednu vynikající individualitu než sehranou jedenáctku borců.
Ne, že by o peníze nešlo, ty se vždycky hodí. Dají se zaplatit trenéři, realizační tým (a „máza“, aby se komentátoři biatlonu měli na co ptát), zázemí (co takhle stadion pro Sáblíkovou pane Babiši?) a tak trochu i úspěch (hezkým příkladem je vzepětí Poláků v klasickém volejbale). Jenomže za úspěchem Perušiče se Schweinerem žádné velké peníze nejsou. Podle serveru bvbinfo.com si v letošním roce dohromady přišli skrze prize money na 142 tisíc dolarů, zhruba tedy 3 milióny korun. Tolik si vydělá hvězda české fotbalové extraligy za měsíc. Nemluvě o tom, že beachvolejbalisté si musí platit trenéry, maséry, cestování apod. sami, nehradí jim to klub. Jistě něco dostanou od České volejbalové federace, také mají své vlastní sponzory (tady svého času v kreativitě překonaly všechny laťky Bonnerová s Hermannovou, které využily tehdy začínají fenomén crowdfundingu a svým podporovatelům nabízely například vyšití jejich jména na hrací plavky), ale pořád jsou to peníze, na které si přijde prakticky každý hráč pražských S, a to ani nemusí nastoupit na hřiště.
Jasně odměny sportovců nejsou a nikdy nebudou přímo úměrné jejich výkonům, protože sporty se liší svou diváckou a ekonomickou atraktivitou, a proto je v mnoho ohledech nemístné tyto sporty srovnávat. Ale až vám příště někdo bude říkat, že bez velkých peněz se dobrý sport dělat nedá, nevěřte mu.
Závěr této úvahy je jasný – gratulace novým mistrům světa a hodně dalších úspěchů. A jedno drobné přání – zůstaňte pořád těmi skromnými pracovitými a vtipnými hochy (o tom se můžete přesvědčit na jejich sociálních sítích). Peníze totiž velmi snadno zkazí charakter a jen nerad bych někdy v budoucnu četl článek o tom, jak volejbalisté tvrdí „Nic jsem neplatil a ta částka taky nesouhlasí.“
