Predátoři, kafemlejnek a impakty - co v predátorské kauze zapadlo

Ano, ještě před nedávnem kromě vědců samotných (no částečně to platí i o nich), nikdo nevěděl, co jsou to predátorské časopisy a proč představují takový problém. To se koneckonců moc dobře nedaří vysvětlovat ani po kauze Tuleja. Zvlášť, když se politici sami zaklínají tím, že věda a inovace jsou buducností české ekonomiky. Trochu to vypadá nejen že si vládní politice potenciálního kandidáta příliš neproklepli, ale že si relativně dlouho mysleli, že vlastně o ni moc nejde. Svědčí to o tom, že příliš nerozumí provozu vědy a mentalitě, která ve vědeckém světě převažuje.

Podobně jako politici, i novináři se ve složité tématice občas ztrácejí. Pro obě profese je příznačné, že musí tak trochu rozumět všemu, a když něco sami neví, mají se obrátit na důvěryhodné poradce. Hlavně však musí velmi dobře veřejnosti vysvětlovat témata, kterým se věnují. Nejsem si ale jistý, že to v predátorské kauze proběhlo, protože několik poměrně důležitých věcí zapadlo.

V kauze ale narážíme ještě na jiný duch predátorství a to je nešvar spoluautorství a vykořisťování doktorandů. Když Tuleja říká, že se o publikaci článku nestaral, a proto nevěděl, že jeho články jdou do predátorského časopisu (což je samozřejmě nesmysl, nejde o náhodné opomenutí ale podle všeho o systémovější problém), tak tím nepřímo přiznává, že se o článek nezajímal a jeho skutečný podíl na něm je minimální. Je totiž docela oblíbenou praktikou některých vědců k jednomu článku připisovat co nejvíc autorů, přičemž autorský podíl na výsledcích je často zanedbatelný. Někdy jde o pouhé laborantské práce, jindy překlad do angličtiny a bohužel někdy jde pouze o výměnou službičku - já dám spoluautorství tobě a ty mě.

Vůbec nejhorší je ale taková praktika ve vztahu školitel - doktorand. Chudák doktorand (který se čerstvě získal stipendium větší než minimální mzda) pokud chce doktorát dodělat těžko může svému vedoucímu odporovat. Nebuďme ale nespravedliví, někdy jde o spoluautorství dobrovolné, jméno známějšího vědce často dokáže článku otevřít dveře do časopisů, kde by se jinak nedostal. Jistě aktivní školitel má velkou zásluhu na publikacích doktoranda, ať už po stránce obsahové (návrh tématu, metodologie, bibliografie atd.) tak formální (zásady akademického psaní, beta reading, častokrát bohužel i gramatické korektury), ale to je součástí funkce školitele. A i když jde o práci spíše nevděčnou, není zcela beze smyslu i pro školitele. Koneckonců vedení doktorandů je podmínkou pro habilitaci a občas dojde i na nějaké ty odměny finančního rázu. I když se tedy neobjeví mezi autory, tak úplně nadarmo nepracuje.

Mezi novináři se nám rozšířil takový drobný nešvar. Během bouřlivých diskuzích o Tulejovi a dalších „predátorech“ častokrát zaznělo, že vědci by si nejraději jenom psali články a na opravdovou práci v podobě patentů kašlou. To je ale zjevné nepochopení toho, jak věda funguje. Věda to je především tzv. základní věda, která je ale dost nevděčná, protože z ní žádný přímý zisk neplyne. Potom máme aplikovaný výzkum, který přináší vědecké poznatky do komerčně uplatitelné podoby - v zahraničí v drtivé většiny hrazen z velké části soukromým sektorem.

Jenomže právě základní věda je primární náplní práce drtivé většiny univerzit a akademických ústavů. Jistě ekonomicky zajímavější jsou nepochybně patenty, ale to je jen taková pomyslná třešnička na dortu, kterou se může zabývat jen malá skupinka vědců. O to více ale těží z neskutečné hromady neviditelné práce armády vědců v základním výzkumu. A to už nemluvím o tom, že v humanitních vědách je to s aplikací ještě složitější. I když na nějakou aplikaci dojde, tak její ekonomický přínos je těžko počitatelný. I proto je trochu neviditelný, a tak se humanitní vědy mnohem snadněji stávají terčem kritiky. Je to trochu podobný mýtus jako o absolventech humanitních věd v mékači. To je zkratka nehodná kohokoliv, kdo chce o vědě psát.

V článcích, diskuzích se často objevuje i chytlavý termín kafemlejnek, který označoval systém hodnocení vědy. To je pochopitelné protože, jde o chytlavý a zábavný termín. Bohužel je ale také značně zastaralý. Za pravý „kafemlejnek“ byl považován systém hodnocení vědy, kdy byly bodovány jednotlivé články, které byly ohodnoceny podle kvality časopisu, ve kterém vyšly. A podle těchto bodů dostávaly instituce vědecké peníze. To mělo několik negativních dopadů:

1) kvantitativní - kdy vědci sekali svůj výzkum do co nejvíce článků, případně ho i částečně opakovali, aby měli co nejvíc vypublikováno, aniž by hleděli na smysl takovéto publikace

2) kvalitativní - nejlépe hodnoceny byly časopisy zařazené do prestižních databází, což mohlo mnohé vědce svádět do náruče nejrůznějších predátorských časopisů a využívat různých pochybných praktik jak se do takových časopisů dostat

Jenže kafemlejnek už nejede, a to už docela dlouho. I když kafemlejnek stál v pozadí módní predátorské kauzy, je prostě fér přiznat, že kafemlejnek je už takřka 10 let pryč. Byl nahrazen „Metodikou 17+“, která nemá tak sexy název, a proto mezi žurnalisty nevzbudila mnoho pozornosti. Je nepochybně mnohem funkčnější než kafemlejnek, ale chyb má stále více než dost. Koneckonců jedním z úkolů, se kterým se chtěla ministryně Langšádlová popasovat bylo i změnit systém hodnocení vědy. O tom, jak důležitá a zároveň problematická reforma to je, svědčí i kauza jejího skoronástupce a dalšího predátorů.

Na druhou stranu si musíme přiznat, že vědci samotní jim to moc neulehčují. Komunikace vědy totiž nefunguje nejenom „nahoře“ na ministerstvu, ale také „dole“ u samotných vědců. Málokteří vědci se rádi a dobře věnují popularizaci své činnosti. A instituce spjaté s vědou mají leckdy problém s vysvětlováním svého fungování samotným vědcům, natož běžnému lidu. Částečně je to dané podstatou vědy, která je z principu  komplikovaná. Nejde ale jenom o to, že vysvětlování samo je těžké, vědcům se často vysvětlovat ani moc nechce. Je za tím vícero momentů, kromě psychologického profilu řady vědců, tak i to, že popularizace se často nevyplácí. Hodnocení vědy ji nezohledňuje, instituce jen těžko hledají prostředky na podporu popularizace a od kolegů si vysloužíte spíše posměch než potlesk.

Horší je, že není moc vidět, jak se věda, dělá, hodnotí a financuje. Samotné vědecké instituce se často brání tomu, aby bylo vidět do fungování vědy. Protože v momentě, kdy by bylo na vědu moc vidět, objevilo by se leccos nehezkého. Bohužel až příliš často v akademickém světe narážíme na to, že představitelé institucí moc nechtějí, aby jim někdo zvenčí hleděl pod ruky. Když na to dojde, často totiž vyplave na povrch špína. A to je škoda, protože potom mediální prostor ovládají přešlapy a nikoli píle, úsílí a často i nemalé oběti, které badatelé na oltář vědy pokládají.