Článek
Už několik dní v Evropě atakují denní teploty čtyřicítky a v noci neklesají pod dvacet. Klimatizace běží naplno, záchranářky* ošetřují čím dál více úžehů a úpalů, lidé kolabují, města se změnila v rozpálené pece…
Přesto se stále najdou tací, kteří tvrdí, že se vlastně nic neděje, že je to normální léto, případně, že se oteplilo samo od sebe, bez lidského přičinění. Dokonce máme takové i ve vládě.
Co se ještě musí stát, o kolik musí teplota ještě vzrůst, abychom si konečně uvědomili, že klimatická krize není nějaké abstraktní nebezpečí v budoucnu, ale realita současnosti a začali ji pořádně (nikoli jen deklamacemi) řešit?
„Počasí není klima.“ To je pravda. Jenže…
Letos v zimě bylo zase po nějaké době trochu více sněhu, udržel se v nížinách snad dva týdny. A tu se objevili „odborníci“ tvrdící, že to je důkaz toho, že se klimatická změna neděje.
A já se ptám: kde jsou nyní? Kde jsou ti, kteří si pletou počasí a klima? Pokud jediný výkyv chladnějšího počasí v zimě (ve skutečnosti jen záchvěv normálu) pro ně představoval nějaký důkaz, jaký důkaz je současná vlna veder, která není jen výkyvem, ale pokračování a zesilování trendu z minulých let.
Pokud jste nemocní a na okamžik se vám trochu uleví, ale pak je vám ještě hůř než předtím, znamená to, že se uzdravujete, nebo je nemoc čím dál horší?
Jasně se potvrzuje dlouhodobý trend oteplování, ba co víc - skutečný stav dokonce předbíhá klimatické modely!
Zůstaňme u příměru s nemocí: když vám lékařka* diagnostikuje, že za rok už nebudete moct chodit a vy tu schopnost ztratíte už za půl roku, přestože před měsícem se vám výjimečně ulevilo, jaký je dlouhodobý směr?
O tom, že se klimatická krize děje a že za ni může člověk, již nemůže být pochyb.
Vaříme se ve vedrech jako žáby. A stejně jako ony to nevnímáme
Znáte to s vařenou žábou - když byste ji hodili do horké vody, okamžitě vyskočí, když zahříváte postupně, ani si nevšimne, že už se uvařila.
A přesně pro klimatickou krizi toto sedí dokonale. „No co, je v létě vedro, to bylo vždycky…“ občas slýchám. Jenomže my už si neuvědomujeme, jak se normál posouvá. Dříve byly třicítky výjimečné a tropické noci raritou.
Dnes už je třicet stupňů v létě standard a novou výjimečností je čtyřicítka. Zatím.
Právě v tom je skryté nebezpečí klimatické krize.
Když se řekne „katastrofa“, představíme si zemětřesení, požár či naráz meteoritu. Ovšem katastrofu, která narůstá pomalu (ale pořád mnohem rychleji, než jsme ještě před pár lety očekávali), takovou z filmů a knih neznáme. A právě proto je tak nebezpečná.
Pokud by se klima zlomilo najednou třeba v 90. letech a udeřily by najednou čtyřicítky a noční dvacítky, všichni by věděli, že to není v pořádku, nikdo by nekrčil rameny „to je příroda“, ale hledali by příčinu.
Jenomže kvůli té postupnosti to mnozí nejsou schopní vidět. Skutečně jsme vařené žáby.
Důsledky už vidíme. Ale na nejvyšší čas nereagujeme
Po světě už chodí klimatičtí migranti, každoročně zemře víc a víc lidí v důsledku vedra, jsou sucha, neúrody, a naopak záplavy, které jsou také důsledkem klimatických změn.
Ovšem přecejen - u nás ve střední Evropě máme stále supermarkety plné potravin za celkem nízké ceny, voda z kohoutku teče, benzín taky, tak co bychom se starali…
Jenomže právě nyní máme nejvyšší čas s krizí ještě něco dělat.
Možná není správná otázka, o kolik stupňů se ještě musí oteplit, než přestaneme předstírat, že vlny veder jsou jen výjimky. Správná otázka zní: co přesně se musí stát, kromě tepla sama o sobě, abychom začali klimatickou krizi vážně řešit?
To je přesně ten typ ignorantství, na který lidstvo vždy znovu a znovu „dojíždí“. Stejné jako s leteckou dopravou. Pořádně se začala řešit bezpečnost až po 11. září.
Pořádně se začíná řešit bezpečí na vysokých školách až teď, po událostech na FF UK.
A mně nezbývá, než se s hrůzou ptát, co bude klimatickým 11. zářím, abychom problém skutečně pochopili, když nad zjevným příznakem zatím jen máváme rukou a dokonce připouštíme popírače i ve vládách?
Vypadá to, že máme úplně nejvyšší čas problém řešit. Ale my jsme si zatím ani nepřiznali, že existuje.
Země nám neposílá souhrnné zprávy. Posílá nám počasí. Otázkou není, jestli varuje. Otázkou je, jestli jsme ještě schopni varování rozpoznat.
*Povšimněte si mikrofeminismu
