Indiana Jones a nástroj osudu nijak nenadchne, ale přežít se to dá

Film Indiana Jones a nástroj osudu se od chvíle, kdy se poprvé objevil v médiích, zmítá jako na horské dráze, tedy přinejmenším v očích veřejnosti. Nejdříve přišly první reakce od filmových kritiků z filmového festivalu v Cannes, které byly přinejlepším vlažné. Pak film vstoupil do kin a diváci se pohotově rozdělili na dva tábory. Na ty, kteří si film pochvalovali a nebo byli alespoň toho názoru, že to celé přece mohlo být i mnohem horší, a na ty, kterým nové dobrodružství zkrátka a prostě nestačilo. Musel jsem si tak udělat vlastní obrázek, nezaslepený nostalgií ani negativními předsudky. A musím přiznat, že si po zhlédnutí filmu připadám, jako bych se nacházel v obou táborech zároveň.

Ještě jedno upozornění předtím, než začneme. Tento článek bude obsahovat SPOILERY a bude jich opravdu hodně, takže za případné prozrazení děje nepřebírám zodpovědnost.

Jednu věc je potřeba říct hned na začátku. Nejedná se o od základu úplně špatný film, jak tvrdili někteří kritici. V novém Indianovi se objevuje spousta vážně dobrých a zajímavých nápadů, které často nejsou ani úplně špatně provedeny, a řada prvků, které tak dobře fungovaly ve starších filmech, stejně dobře funguje i zde.

První část filmu se odehrává desítky let před hlavním dějem a dost možná jde o to vůbec nejlepší, co film nabízí. Scény mají dobrý spád, vtípky dopadají na úrodnou půdu a celá bojová sekvence ve vlaku plném nacistů je přitažená za vlasy tak akorát, přesně jak to má ve správném dobrodružství vypadat. Samozřejmě se tady také poprvé objevuje naprosto ikonická ústřední píseň, která epickou podívanou podtrhuje. Z této sekvence pochází také digitálně omlazený Harrison Ford, který byl středobodem snad každého traileru na film, a upřímně musím říct, že jsem byl příjemně překvapen. Hollywoodská omlazovací technologie obecně nemá zrovna dobrou reputaci, ale v tomto případě mladý Indy nevypadá nijak nemístně ani nepřirozeně.

Začátek filmu si zkrátka musel užít naprosto každý fanoušek série, zároveň ale šlo určitým způsobem o příslib, že další asi dvě hodiny strávené v kině budou přinejmenším tak dobré, ne-li lepší. Dle mého názoru to tak nebylo, ale o tom až později.

Ne každému se líbí, když hlavní hrdina filmu ze své motorky v plné rychlosti odstraní postranní vozík srážkou se stromem, několik desítek metrů dře zády o strop tunelu bez jakéhokoliv zranění a nebo je zachráněn dítětem, které se naučilo ovládat letadlo díky konverzaci s pilotem v místním baru. Za normálních okolností to vnímám velice podobně. Přehnané a absurdní momenty, obzvlášť pak v přestřelkách a honičkách, k postavě doktora Jonese ale zkrátka patří a bez nich by to nebylo ono. I já tak musím zamávat pomyslnou bílou vlajkou a přiznat, že jsem si ty šílenosti opravdu užíval.

Indiana Jones ve svém novém filmu kvůli nacistovi, který plánuje zavraždit Hitlera a nastoupit na jeho místo, skončí po průletu trhlinou v časoprostoru ve starověkém Řecku, zúčastní se bitvy o Syrakusy dvě stě let před naším letopočtem, jeho letadlo je sestřeleno soudobou balistou a poté, co se zachrání skokem s padákem, se osobně setká s Archimédem, který díky Indianovi nakonec vynalezne titulní „nástroj osudu“, který je ve skutečnosti strojem času.

Pokud jste film neviděli a nevěříte, že se v něm výše zmíněné skutečně stalo, vůbec se vám nedivím. Nic z toho jsem si ale nevymyslel. Vlastně celý závěr dobrodružství je jediným slovem šílený, zároveň ale krásně vizuálně zpracovaný a plný originálních a odvážných nápadů, u kterých mě tak trochu překvapuje, že si na ně tvůrci vůbec troufli.

Motivace hlavního záporáka pro mě byla zajímavým překvapením a oceňuji, že se film rozhodl obrátit vzhůru nohama klasické klišé spojené s cestováním časem (tedy návrat do minulosti s cílem zbavit svět Hitlera).

Na celé rozuzlení filmu jsem zíral doslova s otevřenou pusou, protože jsem nedokázal uvěřit tomu, co se to přede mnou odehrávalo. A neuvěřitelně jsem se u toho bavil.

Tak, chvály bylo myslím už dost, možná dokonce víc, než si film zaslouží, teď přejděme k té bolestivější části.

Veškeré kladné aspekty máme za sebou, a tak konečně mohu naprosto upřímně říct, že mě film celkově nebavil a většinu času jsem se nudil, i když se toho na plátně na první pohled pořád odehrávalo více než dost.

Hlavními pozitivy byl úplný začátek a úplný konec filmu. Problém je, že celý jeho zbytek, tedy přinejmenším hodina a půl z celkového času, je plná zdlouhavých dialogů, které nikam nevedou, a nebo tuctových honiček, které se opakují s železnou pravidelností v každém dobrodružném filmu. Ano, občas se objeví i nějaký ten světlý moment, který člověka přinutí se v kině tiše uchechtnout, ale každý takový moment je vykoupený dlouhým úsekem bezútěšné prázdnoty.

Samotný Indiana působí, jako by na ono nové dobrodružství vlastně sám ani nechtěl vyrazit, a vše se tak kolem něj celou dobu jen nedobrovolně odehrává. Tyto pocity se podle mě přenášejí i na diváka.

Co se týče už výše zmíněných honiček, těch je ve filmu obecně až příliš a trvají zbytečně dlouho vzhledem k tomu, jak obyčejné a zapomenutelné jsou. Vážně si myslím, že přinejmenším dvě třetiny filmu pokrývají záběry na prchajícího Indianu Jonese, vždy samozřejmě bez úhony, a i když někdy jede na koni, jindy v nadpřirozeně rychlém tuk-tuku a později třeba na lodi, pořád je to vlastně to stejné a už to není žádná legrace.

Indiana Jones a nástroj osudu je nejdelší film z celé série, zároveň si ale myslím, že byl obsahově bezkonkurenčně nejslabší. Hodně dějových linek buďto vůbec nikam nevedlo a nebo by se bez nich film bez problémů obešel, celkový čas je tak zbytečně nafouknutý. Nástroji osudu by slušelo, kdyby byl alespoň trochu „zeštíhlen“ odstraněním všeho nadbytečného, a že je toho opravdu hodně.

Ale pozor, to v žádném případě neznamená, že by se ve filmu nic nedělo. Právě naopak, plátno bylo plné akce prakticky pořád, velice často na oné akci ale vůbec nezáleželo a nebo se táhla tak dlouho, až přestala být poutavá.

Stačí jen pár prvních tónů na to, aby každý nepochybně rozeznal Indianovu legendární píseň. A přesně toho film poměrně bezostyšně využívá. Určitě ne každý bude stejného názoru, ale film ty povědomé tóny používal až příliš často a skoro mi přišlo, jako by se jen snažil simulovat dobrý pocit přítomný při sledování předešlých dílů. Když film pokulhává, a že se to děje opravdu často, prostě jen na pár vteřin zahraje Indyho znělku a ta nostalgická část divákova mozku mu má dodat pocit, že se vlastně baví. Na mě to ale po asi pátém použití bohužel přestalo fungovat. Toto prvoplánové zneužití známé písně mi tím pádem naopak čím dál více vadilo.

Indiana Jones a nástroj osudu nebyl tak špatný, jak zprvu tvrdili kritici. Určitě ale nebyl ani zdaleka tak dobrý, jako kterýkoliv z předešlých dílů, a jde tak o poměrně prázdné a nicneříkající rozšíření série o hrdinném archeologovi. Pokud jste fanoušky Indiany, film vám asi stejně nerozmluvím a vidět ho jednou víceméně z povinnosti se dá přežít. Pokud ale jen toužíte po dalším velkém dobrodružném filmu, raději se podívejte na loňské Uncharted. Jde o prakticky stejný film, jen mnohem, ale mnohem zábavnější.