Lov platinových trofejí: Far Cry 6 se nudě a monotónnosti vyhýbá, ale jen těsně

Stručně řečeno… MOŽNÁ…

Na úvod je potřeba říct jednu věc. Far Cry 6 vůbec není špatná hra. Právě naopak. I když jeho vývojářské studio Ubisoft nemá v současné době zrovna dobrou reputaci kvůli všudypřítomným Season Passům, mikrotransakcím a vytváření na první pohled velice podobných her podle jediné šablony, Far Cry 6 stále dokáže být do značné míry zábavné. Velká část kritiky směřující k této hře pramení ne ani tak ze hry samotné, ale z její nepříjemné pozice. Být posledním dílem v sérii se totiž málokdy vyplácí.

Jde vlastně o přirozený cyklus, kterému se řada her nedokáže vyhnout. U sérií, kde se od sebe jednotlivé díly zase tolik neliší, jako je právě Far Cry nebo třeba Assassin's Creed, které v tomto ohledu trpí stejným osudem, je zkrátka poslední vydaný díl vždy ten nejhorší a nejvíce kritizovaný. Hlavní příčinou je samozřejmě nostalgie. Starší hry vnímáme jako lepší, protože jsme velkou řadu jejich negativ už zapomněli, a nebo jsme je s časem přestali považovat za tak důležité. Far Cry Primal bylo považováno za velice špatnou hru, ale jen do doby, než o dva roky později vyšlo Far Cry 5. Primal se tehdy ukázal jako ne tak špatná hra a postavení černé ovce si vysloužil právě pátý díl. Teď se děje to stejné s šestým. I navzdory řadě recenzí tedy Far Cry 6 není tak špatné, jak by se mohlo zdát, jen je potřeba počkat do vydání dalšího dílu, aby se to projevilo i na ohlasech.

Jaké je ale tedy Far Cry 6 doopravdy?

Pokud u Far Cry 6 čekáte nějakou přílišnou originalitu, budete zřejmě zklamáni, ale celkový systém jako takový funguje. Se zvyšující se úrovní odemykáte nové zbraně ke koupi, ty si můžete dál vylepšovat různými výrobními materiály a skončit tak s vybalancovaným výběrem zbraní, který odpovídá vašemu stylu hraní. Hra má obecně spíše jednodušší charakter, což dává prostor na větší experimentování a zábavnější kombinace zbraní, protože není potřeba na každém kroku co nejvíce optimalizovat svou výbavu.

Jeden z hlavních způsobů, kterým se hra snaží alespoň trochu odlišit od ostatních, jsou zvláštní zbraně, ve hře nazvané „resolver“, vyrobené ze součástek různých jiných zbraní, nářadí a dalšího šrotu z koutu dílny. Ty jsou sice už na první pohled zajímavé, stojí za vyzkoušení a hraní s nimi je do značné míry zábavné, problém ale nastává v jejich účinnosti. Většina z nich zkrátka v konkurenci s útočnými puškami, brokovnicemi nebo revolvery, které zabíjejí na jednu ránu, nemá šanci obstát. Největší škoda je to pak u zbraně „Discos Locos“, která na nepřátele vrhá CDéčka a v mezičase je i přehrává. To byl zajímavý a dříve neviděný nápad, když má ale zbraň jen pár nábojů, které navíc nepřátelům nijak zvlášť neubližují, vychází veškerá snaha při designu trochu vniveč.

Nový dodatek oproti předešlým dílům, který funguje mnohem lépe, jsou zvířecí společníci. Během hry si jich bez DLC můžete odemknout celkem pět, každý z nich má jiné dovednosti pro pomoc při boji nebo průzkumu a je vhodný na jinou situaci, sám se ale přiznám, že jsem v podstatě celou hru používal společníka jen jednoho, a to jezevčíka jménem Chorizo na obrázku výše. Ne proto, že by byl kdovíjak užitečný, ale protože je ze všech možností bezkonkurečně nejroztomilejší.

Posledním přídavkem, který ale bohužel funguje ještě méně než nové zbraně, jsou útočné batohy „Supremos“, umožňující vystřelit salvu raket, otrávit vojáky v okolí a nebo třeba vypnout veškerou elektroniku v okolí. Teoreticky je koncept opět solidní, v praxi ale pokulhává kvůli tomu, že nabíjení těchto batohů trvá až moc dlouho vzhledem k jejich relativně nízkému dopadu. I když by tak mohlo jít o zpestření hry, ve skutečnosti tomu tak není, protože je ve většině případů už dávno po boji, než se batoh dobije.

Co ve hře vyloženě chybí jsou pak schopnosti. Hra nemá žádný skill tree, zvyšování úrovně jen odemyká nové zbraně a nic jiného, takže je vaše postava vlastně od začátku hry až do konce úplně stejná. A to je velká škoda, protože právě tady byl dle mého názoru velký potenciál spojit schopnosti s výše zmíněnými „resolver“ zbraněmi, společníky a „Supremos“, takže by jednotlivé části hry dost možná držely o něco lépe pohromadě.

Pokud do Far Cry jdete s tím, že chcete zažít silný a emocionální příběh, u šestky bohužel příliš nepochodíte. Záporák, jehož představitelem herec Giancarlo Esposito známý především ze seriálu Breaking Bad, sice skutečně působí jako hrozba a má na první pohled hluboké motivace, nemá ale ve hře dostatek prostoru se více rozvinout a kromě pár silných momentů je tak vlastně velice rychle po všem.

Příběh obecně se nepříliš překvapivě až nápadně podobá všem předešlým dílům této série, což by samo o sobě tolik nevadilo, bojí se ale inovovat a proto je do značné míry jen slabší verzí předešlých dobrodružství, a to po stránce prostředí i postav. Dle mého názoru lze jen těžko překonat nádherné výhledy Hope County z pátého dílu, u postav pak už série asi jen těžko překoná šíleného Vaase z dílů třetího.

Jako problém se ukazuje také to, že postup příběhem je až na několik pevně daných misí nelineární, protože je rozdělen na tři nesouvisející sekce. Celkově tak působí nesouvisle a rozbitě. Když nezáleží na pořadí misí, hráč dostává pocit, že nezáleží ani na jejich obsahu.

Stejně jako u předešlých dílů série je i zde herní smyčka stále stejná. Na mapě v oblastech rozdělených podle obtížnosti sbíráte bedny s vybavením, osvobozujete nepřátelské tábory, plníte hlavní a vedlejší úkoly a během prozkoumávání objevujete další zajímavé lokace. Většinu herního času tak budete pilotovat podomácku vyrobený vrtulník, který vám hra zpřístupní hned na začátku příběhu, a přelétávat od jednoho bodu zájmu k druhému. Až vás to přestane bavit, vrtulník s největší pravděpodobností nahradí fast travel v kombinaci s padákem nebo wingsuitem, jinak se toho ale moc nezmění.

V průběhu hry se toho obecně moc nezmění. V naprosté většině lokací zkrátka jen přiběhnete, celou oblast svou jedinou oblíbenou zbraní vyčistíte, posbíráte, co je potřeba, a tak vlastně pořád dokola. Pokud vás ale právě tento druh hraní baví, nemůžete s Far Cry 6 šlápnout vedle, a navíc tímto způsobem překonáte velkou část cesty k platinové trofejí. Její získání mi zabralo dohromady 80 hodin, podle webu HowLongToBeat pak jde průměrně o asi 60 hodin dlouhé dobrodružství.

Většina her má pár trofejí, jejichž získávání bude už na první pohled nudné a zdlouhavé, a Far Cry 6 v tomto není žádnou výjimkou. Právě kvůli těmto výzvám proto platinová trofej z této hry nemusí být úplně pro každého.

Součástí hry je kromě běžných misí také několik takzvaných speciálních operací, v praxi jde o opakovatelné úkoly, kde podle fyzických map rozesetých po prostředí míříte z bodu A do bodu B a pak zpět, na cestě zpátky navíc nesete bombu, která exploduje při příliš dlouhém kontaktu se sluncem. Teoreticky jde o zábavný koncept, v praxi ale všechen šarm z těchto úkolů rychle vyprchá po několika pokusech, nic se v nich totiž nemění a vlastně tak jen děláte to stejné pořád dokola. Tento problém pak platí obzvlášť pro trofej Termination Phase.

Pro získání této trofeje musíte během těchto speciálních operací osvobodit dohromady 30 informantů, kteří bývají drženi jako rukojmí v různých částech mapy označených světlicí. Problém je, že jsou vždy jen tři při každém pokusu, pro získání trofeje je tak potřeba tyto už tak nudné mise absolvovat přinejmenším desetkrát, a to navíc za předpokladu, že přežijí všichni tři rukojmí. Jediné, co v tomto případě trofejí lehce pomáhá, je to, že po osvobození rukojmích stačí misi restartovat a nemusí se dokončit celá. I tak ale jde o zhruba hodinu neustálého opakování, které by nikdo z jiného důvodu než pro trofej v žádném případě nedělal.

Důvod, proč tento typ trofejí nikdo nemá rád, je jednoduchý. Jde jen o laciný způsob, jak vás donutit hrát hru o něco déle, i když už je vlastně po všem. Pro tuto trofej máte totiž odrovnat tři vůdce odboje, což by sám o sobě nebyl takový problém, hra vás ale nechá zabít jen jednoho vůdce týdně. Získat tuto trofej tak technicky vzato trvá tři skutečné týdny, i když by mohlo jít o záležitost pár minut.

Jedna věc jsou trofeje, které trvají dlouho a nebo toho vyžadují hodně od hráče. Druhá jsou pak trofeje, které se zakládají jen na náhodě, a mezitím co někteří hráči je tak nemají problém získat, jiným zaberou spoustu času stráveného zmateným pobíháním a čekáním. Tímto případem je právě Toxic Influence.

Pět vojáků zastřelených jejich spolubojovníky pod vlivem jedu, který je obrací proti sobě. Nic jiného tato trofej nevyžaduje. V praxi ale jde o noční můru, protože veškeré jedovaté zbraně, které máte k dispozici, většinou vojáky zabijí dříve, než je stihnou otrávit, a především, vojáci zasažení jedem vůbec neumí mířit. A sledovat několik minut potácející se otrávené vojáky, kteří se marně snaží navzájem zasáhnout, jen aby nakonec padli bezvládně na zem a vy jste museli celý proces opakovat, to opravdu není zábava.

Nebylo by fér zmínit jen ty nejhorší z trofejí bez toho, abychom vyzdvihly i ty nejzábavnější, protože Far Cry 6 ani zdaleka není jen otrava.

Odemčení patnácti Pictograma truhel nepředstavuje nijak velký problém, jedná se ale o jednu z mála novinek v této hře, která skutečně funguje. Tyto truhly lze otevřít teprve po posbírání několika náčrtků v okolí, které ale nejsou ukázané na mapě. Místo toho je musíte najít díky kombinaci vizuálních nápověd v samotném prostředí a zvuku zvonků, který náčrtky doprovází. Jde o zábavné rozptýlení a vítanou změnu v jinak poměrně rychlém tempu hry.

Pro tuto trofej musíte obsadit některou ze základen bez toho, aby vás kdokoliv zahlédl. To se na první pohled zdá jako jednoduché, ale v praxi se tato výzva ukázala jako jedna z nejtěžších v celé hře a zároveň šlo o první a poslední případ, kdy bylo ve Far Cry 6 skutečně potřeba plížení. Opět, podobně jako u předešlé trofeje, ale jde o významný rozdíl oproti zbytku hry a to se cení.

Chorizo bude pro každého milovníka psů dost možná nejlepší částí hry, a i když trofej vyžaduje odvedení pozornosti za pomocí jeho schopnosti jen desetkrát, malého jezevčíka jsem stejně používal celou hru.

Far Cry 6 je dalším naprosto adekvátním přírůstkem do série ucházejících stříleček, ve které ale jakékoliv pokusy inovovat spíše selhávají a jde tak na prvním místě o už trochu ohranou písničku. Pokud se ale rozhodnete získat tuto platinovou trofej, na cestě vás nepochybně čeká dávka zábavy. Ta je ale bohužel zředěná pořádnou porcí frustrace a monotónnosti, což hře brání v rozletu. Hra je zatím stále dostupná na PS Plus Extra a nemá oznámené datum opuštění služby, takže na její případné vyzkoušení máte spoustu času.