Povídka: Čtyřka

John věděl, že takové téma dostane novinář jen jednou za kariéru. Měl být vůbec prvním člověkem, kterého tajnůstkářský doktor Alex Spicer pustí do své laboratoře a dovolí mu uskutečnit s ním rozhovor. Byla to pro něj neuvěřitelná příležitost. O doktoru Spicerovi a jeho výtvorech se proslýchala spousta věcí, ale z většiny šlo o pouhé domněnky. John měl teď možnost nejen veřejnosti odhalit záhady nejtajemnějšího vědce dnešní doby, ale také, pokud vše půjde dobře, se mohl jediným mistrovsky zpracovaným textem katapultovat mezi novinářskou smetánku. Za žádnou cenu to nesměl pokazit.

„Pojďte za mnou. Pan Spicer už vás očekává,“ vytrhla Johna ze zamyšlení žena, která se vedle něj zjevila jako duch. Novinář sebou mimoděk trhl a málem mu přitom ze zpocené ruky vypadl diktafon.

„Jistě,“ odpověděl a pokusil se uklidnit svůj hlas, který se mu samým vzrušením rozechvěl.

Ženu následoval s neskrývanou zvědavostí. Od svého příchodu, už ve chvíli, kdy si dům prohlížel zvenku, si totiž nevšiml vůbec ničeho, co by odhalovalo jeho skutečný účel. Vypadal jako běžné sídlo bohaté rodiny, která jen odjela na krátkou dovolenou. Dokonce i své dlouhé čekání John strávil usazený na gauči v místnosti, která byla bezpochyby obývacím pokojem. Pokoušel se proto najít jakýkoliv detail, který by odhaloval pravou podstatu toho místa, a to dříve, než žena tajemství nevyhnutelně rozkryje.

Nepodařilo se mu to. Koho by ale také napadlo, že se ve starožitné skříni ukrývá výtah?

„Až po vás,“ řekla žena a gestem Johnovi naznačila, ať do skříně vstoupí jako první. Poslechl ji. Tajný výtah byl uvnitř mnohem prostornější, než se zdálo na první pohled možné, takže zřejmě zasahoval i do zdi za skříní. John byl ohromen.

„Pan Spicer už na vás čeká ve své laboratoři,“ oznámila žena, když také nastoupila, a na malé klávesnici vyťukala velice dlouhý kód, čímž výtah přinutila k pohybu. John se číselnou kombinaci ani nepokoušel zapamatovat, protože nepochyboval, že bude po jeho návštěvě stejně vyměněna za novou.

„Takže, jak dlouho už vlastně pro pana Spicera pracujete?“ zeptal se John konverzačním tónem, když se výtah dlouhou dobu nezastavoval.

Žena několikrát v rychlém sledu zamrkala, ale neřekla nic. Beze slov i emocí dál zírala přímo před sebe.

„Pokud máte jakékoliv otázky, obraťte se na pana Spicera,“ odpověděla nakonec po několika vteřinách a křečovitě se usmála. Johna to zaskočilo, ale nenechal se odbýt tak snadno.

„Nemyslel jsem to nějak zle. To vám pan Spicer nedovoluje o své práci mluvit?“ pokračoval tvrdohlavě.

Žena znovu zamrkala a po chvíli zopakovala stejnou větu, jako předtím, dokonce i s totožným širokým úsměvem.

„No dobře, ale jestli vás to tady baví, to byste mi říct mohla, ne?“ zkusil to ještě John.

Zamrkání, stejná věta a úsměv. John se zarazil.

„Jste vůbec člověk?“ řekl ve stejný moment, kdy se dveře výtahu otevřely. Tentokrát už žena skutečně neodpověděla. John si začal její tvář prohlížet z takové blízkosti, že by se každý člověk okamžitě ohradil, ale ona nic. Snažil se najít jakýkoliv drát, spoj, šroubek nebo prostě něco, co by mu potvrdilo…

„Zdravím. John Wilson, předpokládám? Ten novinář?“ ozvalo se najednou. John od ženy odskočil tak rychle, že málem narazil do stěny výtahu.

„Ano, ona je skutečně robot. Žádné lidi zde nezaměstnávám. Jsou příliš nespolehliví,“ doplnil muž s lehce pobaveným úšklebkem.

„To jste vy? Vy jste doktor Alex Spicer?“ zeptal se John trochu hloupě a vystoupil z výtahu, aby si s doktorem potřásl rukou. Vypadal přesně jako na fotkách. Šedivé vlasy, hluboké vrásky a propadlé oči, všechno jen zvýrazňovalo jeho samotářskou náturu a velice zvláštní způsob života.

„To jsem já. Ale prosím, říkejte mi Alexi. Na tyhle zdvořilosti si moc nepotrpím,“ oznámil Alex a když Johnovu ruku pustil, mávl směrem do výtahu.

„Pojď, Agnes. Nebudeš tam přece jenom tak postávat,“ řekl vlídně. Žena ho okamžitě poslechla.

„Výborně. Vrať se ke svým obvyklým povinnostem,“ dodal pak, načež žena strnule přikývla a beze slova odešla někam hlouběji do laboratoře.

„Neuvěřitelné,“ vydechl John, když ji sledoval, jak mizí na konci jedné z chodeb. Sám by se tady určitě nikdy nevyznal, protože všemi směry nebylo vidět nic než plech, zářivky na stropě a zástupy identických dveří. Žena ale působila dojmem, že přesně ví, kam jde.

„Děkuji. Agnes je jedním z mých robotů třetí generace a ještě nikdy neselhala,“ pochlubil se Alex, jeho rysy ale vzápětí ztvrdly. Popuzeně ukázal na diktafon, který John stále držel v ruce.

„Prosím, žádné nahrávání. S ničím takovým jsem nesouhlasil.“

John pohotově přikývl a položil diktafon k výtahu, aby si doktor mohl být jistý, že ho nepoužije ani skrytě bez jeho svolení.

„Samozřejmě, bez problémů. Budu si ale zapisovat, pokud to nevadí,“ řekl John profesionálně a nacvičeným pohybem vytáhl z kapsy malinký zápisník s tužkou.

„Perfektní. Pojďte tedy se mnou,“ přitakal Alex a poměrně svižným tempem se vydal jednou z chodeb, takže Johnovi nezbylo nic jiného, než ho následovat.

„Když dovolíte, Alexi, rád bych začal s poměrně prostou otázkou. Proč jste se zrovna dnes, po tolika letech, rozhodl poskytnout vyjádření do médií?“ zeptal se John svým osvědčeným novinářským tónem.

„To je jednoduché,“ odvětil Alex pyšně, „Čekal jsem na to, až vám budu moci ukázat výtvor, na kterém celé ty roky pracuji. Něco tak revolučního, že by to mohlo změnit běh dějin. A takové věci se prostě nedají uspěchat.“

John se zájmem přikyvoval a psal jako šílený. Při představě závistivých tváří svých kolegů se tetelil blahem.

„A v čem tento váš nový objev spočívá?“ zeptal se nadšeně.

„Myslím si, že bude nejjednodušší, když vám to ukážu. Pak budete mít prostor na tolik otázek, kolik jen budete chtít. A že jich budete mít hodně,“ promluvil Alex a přátelsky na Johna mrkl. Ten doktorův náznak naštěstí pochopil a schoval zápisník. Pokud chce Alex odpovídat na otázky až později, bude odpovídat až později. John se neměl v plánu připravit o nejlepší zprávu svého života jen kvůli vlastní nedočkavosti.

Když se John na chvíli nemusel soustředit na vykonávání své práce, začal se rozhlížet všude kolem sebe. Na chodbách jeho a Alexe neustále míjely různé druhy robotů, z nichž John ani jednoho nikdy předtím neviděl. Někteří vypadali úplně jako lidé, podobně jako Agnes, jiní měli sice stavbu připomínající člověka, ale odhalené dráty, čipy a podobné věci jejich pravou identitu odhalovaly. Část z nich byla také očividně vyrobena jen pro jeden účel a tomu také odpovídal jejich vzhled. Například za Johnem většinu cesty jelo něco, co nejvíce připomínalo malou lednici, v horní části to ovšem mělo držáky na pití.

„Tak si vezměte, nebo nám nedá pokoj,“ zasmál se Alex, když si všiml, jak si John robota prohlíží, a na chvíli zastavil. John se nechápavě podíval nejdříve na Alexe, pak na lednicového robota.

„Přejete si něco k pití?“ ozval se z robota podivný, umělý hlas. John se uchechtl a rozpačitě pokrčil rameny.

„Jo, dal bych si trochu vody,“ řekl a s úžasem sledoval, jak během vteřiny do jednoho z držáků vyskočila sklenice vody, dokonce i s trochou máty a plátkem citronu.

„Díky,“ vydechl překvapeně a sotva si svou vodu vzal, robot už mířil pryč.

„Já nemám slov,“ přiznal John a napil se. Voda byla výborná, jako by ji robot právě teď načerpal z nějakého přírodního pramene.

„A to jste ještě nic neviděl,“ vychloubal se Alex.

Když se znovu vydali na cestu, John si všiml něčeho, co mu předtím uniklo.

„Proč jsou tady na zemi všude ty čáry a šipky? Tohle není otázka na záznam, spíš pro mě,“ řekl a ukázal na podlahu. Zatím co strop i všechny stěny byly naprosto holé, země byla pokrytá různě barevnými čarami.

„To je prosté. Ty černé šipky míří k výtahu, občas jsem totiž ani já nemohl najít cestu ven,“ řekl Alex a sám se té představě zasmál. „Ty ostatní jsou pro různé druhy robotů.“

„Jak to myslíte?“ zeptal se John nejistě.

„No, podívejte, existuje více generací robotů, na kterých jsem pracoval. Roboti první generace, se kterými jste se určitě běžně setkal i vy, jsou takoví, kteří jen slepě opakují jeden předem daný postup,“ začal Alex vysvětlovat.

„Jako stroje v továrně?“ řekl rychle John, nadšený z toho, že alespoň tomuhle porozuměl.

„Přesně tak. Potom máme roboty druhé generace, to jsou takoví, kteří dokáží za pomocí čidel reagovat na okolní prostředí a podněty,“ pokračoval Alex a zastavil se přitom u nějakých dveří. Johnovi připadaly všechny stejné, ale za těmihle se zřejmě skrývalo to, kvůli čemu ho sem Alex zavolal.

„To byl například ten robot, který vám přivezl pití. Schválně, dopijte to a sledujte, že pojede přesně po tady té modré čáře,“ řekl Alex vesele.

John vodu v sklenici dopil a opravdu, když se lednicový robot vyřítil zpoza rohu a sklenici si od Johna převzal, celou dobu přesně kopíroval modrou čáru na zemi.

„Na dně sklenice je čidlo, které robota přivolá, a ten se dokáže pohybovat kdekoliv podél čáry. Roboti druhé generace proto v tom nejužším slova smyslu dokáží reagovat na své okolí, ale opravdu jen ve velice omezené míře a v rámci svého vlastního pevně určeného programu,“ popisoval dál Alex a otevřel přitom dveře do vedlejší místnosti. John si mezitím s doktorovým svolením znovu začal zapisovat, protože informace o různých generacích robotů zřejmě byly důležité.

„Třetí generace robotů, kterou většina lidí v mém oboru považuje za vrchol technického rozvoje, je tvořena stroji, jako je například Agnes, se kterou už jste se dnes měl příležitost setkat,“ pokračoval Alex ve výkladu, jako by se na chvíli stal vysokoškolským profesorem. John hltal každé jeho slovo.

Společně vešli do místnosti za dveřmi a John místo očekávaného úžasu zažil jen zmatení.

„Třetí generace má základy toho, co se dnes označuje jako umělá inteligence, dokáže analyzovat situace za pomocí algoritmů, které zároveň může dále upravovat a rozvíjet, v čemž se nejvíce podobá nám lidem. Jak jste si ale jistě mohl všimnout při vaší cestě výtahem, nic úplně nového, co do procesorů nebylo vloženo uživatelem a co neumožňují limitace učebních vzorců, robot sám prostě nevymyslí,“ dokončil Alex významně.

„Na co se to dívám?“ zeptal se John nepřítomně.

Alex se pousmál a vítězoslavně rozpřáhl ruce do místnosti. „Tady za chvíli uvidíte budoucnost.“

John si tím výrokem zatím nebyl úplně jistý. Viděl před sebou totiž jen velkou díru. Respektive, stál na vyvýšené plošině s několika ovládacími panely, odkud měl možnost shlížet do rozlehlé místnosti pod plošinou. Ta byla rozdělená dvěma vysokými přepážkami na tři části, z nichž ta nejvíce vpravo byla plná různě velkých železných krabic. Zároveň do ní jako do jediné vedly dveře. Ostatní části byly prázdné.

„Nebojte se. Vše hned pochopíte,“ řekl Alex klidně a dvakrát tleskl. „Pojď, Čtyřko. Je čas na další test.“

John v tichosti sledoval, jak se ze dveří pod nimi vypotácel vysoký muž v černém obleku a vzhlédl směrem k doktorovi. To přece nemohl být robot. Ty pohyby, výrazy ve tváři a držení těla. Musel to být člověk.

„Čtyřka?“ dokázal se John zeptat. O příliš profesionální formulaci otázky se sice nejednalo, ale to ho v tu chvíli vůbec nezajímalo.

„Čtyřka. První příslušník čtvrté generace robotů na světě. Generace, kterou jsem vytvořil sám a právě ona byla důvodem, proč jsem vás sem pozval,“ odpověděl Alex sebejistě a zamával dolů na Čtyřku. Ten zamával nazpět. Naprosto přirozeně, nenuceně a lidsky.

„Co je na téhle generaci zvláštního?“ zeptal se John a dále na robota upřeně zíral. Očekával, že brzy musí udělat nějakou chybu, která ho prozradí, podobně jako Agnes ve výtahu. Doktorovu odpověď už si vlastně ani nezapisoval.

„Myslím si, že to vidíte sám. Na rozdíl od svých předchůdců sije vědom svého okolí ve stejném nebo dokonce větším rozsahu, než my lidé, a jeho procesory pracují stejně rychle jako lidské myšlenky. Už se neřídí podle nějakých předepsaných algoritmů nebo programů. On sám si ony algoritmy a programy vytváří podle potřeby,“ řekl Alex s neskrývanou pýchou, „Umí dokonce pociťovat bolest, stejně jako my, a navíc má…“

John doktora zastavil gestem ruky.

„Cítí bolest? Proč, proboha?“ řekl zděšeně. Doktor se usmál a pomalu pokýval hlavou.

„Předvedu vám to názorně,“ oznámil a nahnul se přes okraj plošiny, aby lépe viděl dolů, „Čtyřko, můžeš začít. Tvým úkolem je dostat se na druhý konec místnosti.“

Robot přikývl a rozhlédl se kolem sebe. Nejdříve si pohledem změřil výšku první přepážky, pak spočítal všechny krabice, které se kolem něj povalovaly, a teprve poté se dal do práce. Celý tento proces trval nanejvýš půl vteřiny.

„Víte, bolest je pro lidi i pro roboty důležitou součástí učení,“ vyprávěl Alex, mezitím co Čtyřka skládal kostky do tvaru pyramidy, aby na ně mohl vylézt. „Když jste například vy jako dítě sáhl v kuchyni na rozpálenou plotýnku, bolelo vás to a tím jste se naučil, že to nemáte dělat. Stejný způsob učení teď začínám aplikovat i na roboty.“

John sledoval, jak pyramida postupně roste, až byla dostatečně vysoká na to, aby z ní mohl Čtyřka překonat přepážku. Robot v tu chvíli několika precizními pohyby vyšplhal až na vrchol pyramidy a přehoupl se do druhé části místnosti. Na opačné straně přepážky se opatrně spustil dolů. John uznale pokýval hlavou. Doktor ovšem vypadal zklamaně.

„Vidíte? Například teď robot selhal,“ řekl s povzdechnutím. John se na něj nechápavě obrátil, a tak doktor pokračoval.

„Měl se dostat na druhou stranu místnosti, jenže protože si nevzal žádné krabice s sebou, teď uvízl uprostřed místnosti mezi oběma přepážkami. Už nemá, jak se dostat dál.“

„Aha. To mě taky nenapadlo,“ uznal John a opět shlédl dolů, kde se robot choulil v rohu a očividně byl naprosto vyděšený. Takže zřejmě i on si svou chybu uvědomil.

„Tím pádem teď musím zavést bolestivý podnět,“ doplnil Alex chladně a stiskl jedno z tlačítek na ovládacím panelu před sebou. Čtyřka se začal okamžitě zmítat v nesnesitelné křeči. Vypadal, jako by ho posedl ďábel. Po několika vteřinách začal dokonce křičet a křik se velice rychle změnil v řev.

„Sakra, Alexi, to už by stačilo, ne?“ naléhal John, protože se mu situace čím dál více přestávala líbit. To dole možná byl jen robot, ale trpěl úplně stejně jako člověk, ne-li hůř.

Alex počkal ještě několik dalších vteřin, než znovu stiskl tlačítko a robot sebou přestal zmítat.

„Zkusíme to znovu,“ oznámil doktor a stiskl jiné tlačítko, díky kterému se první z přepážek na chvíli vsunula do podlahy, aby se mohl Čtyřka vrátit na svou počáteční pozici. Robot zřejmě zatím nebyl schopen vstát, takže se tam musel doplazit.

„Výborně. Do toho, pokus číslo dvě,“ vykřikl vesele Alex a nechal robota, ať se zamyslí nad správným řešením.

„Je jenom tvrdohlavý. Ve skutečnosti dokáže všechny tyhle úkoly dokončit napoprvé. Jen musíme překonat ten jeho odpor,“ vysvětlil pak Alex. Jediný pohled na Johna mu ale prozradil, že novinář jeho nadšení zřejmě nesdílí.

„Jak to víte?“ zeptal se John roztřeseně. Alex se pousmál.

„Dejme tomu, že tohle není ani zdaleka poprvé, kdy takový experiment se Čtyřkou provádíme.“

To Johna z nějakého důvodu vůbec neuklidnilo.

„Není to neetické?“ zeptal se. Doktorův pobavený smích mu jako odpověď bohatě stačil.

„Ale prosím vás, jak vás vůbec něco takového napadlo? Je to robot, ne člověk, nemá žádná práva ani emoce,“ řekl Alex s notnou dávkou povýšenosti.

John shlédl na robota, který se rozhodl postavit pyramidu znovu, tentokrát blíže ke stěně, u které byla plošina. Podle pohledu, který robot směrem k doktorovi vrhl, možná neměl práva, ale emoce měl určitě. A nebyly příliš pozitivní.

„Sakra, o tomhle přece nemůžu napsat. Vždyť by si všichni mysleli, že mi úplně přeskočilo,“ zhrozil se John a zoufale se oběma rukama zatahal za vlasy. Uvědomil si, že mu vysněná zpráva století každou vteřinou uniká.

„V tom případě mě laskavě přestaňte rušit a vraťte se, odkud jste přišel. K výtahu si cestu najdete. Příště si pozvu někoho serióznějšího, kdo to s pokrokem myslí vážně,“ řekl Alex odměřeně a zhnuseně ukázal na dveře.

John v ten moment nevěděl, co dál. Nechtěl se takhle dobrovolně připravit o skvělou příležitost, zároveň se mu ale záhadný doktor Alex Spicer jevil jako vyšinutý šílenec. Co mohl dělat? Měl zůstat a i přes své přesvědčení získat nějaký materiál, a nebo odejít, zachovat si morální zásady, ale čelit posměchu v redakci?

Za Johna nakonec rozhodl Čtyřka.

„Co se to děje?“ vykřikl Alex a naklonil se přes okraj plošiny. V jeho hlase vůbec poprvé zazněly pochyby.

John vedle doktora také shlédl a okamžitě pochopil. Čtyřka se rozhodl, že tuto zkoušku vyřeší po svém. Místo toho, aby se snažil překonat přepážky, si z krabic vytvořil jedinou obrovskou věž, po které teď svižným tempem šplhal až na plošinu za doktorem. Výraz v jeho tváři bylo možné popsat jen jako krvelačný.

„Vlastně to dává smysl. Je to sice nepředpokládané řešení experimentu, ale funguje. Když se mě zbaví, už nikdy žádný úkol nedostane,“ mumlal si doktor spíše sám pro sebe a pohotově přitom stiskl tlačítko, které mělo robotovi způsobit bolest.

Čtyřka se při svém výstupu skutečně na chvíli zastavil a bolestně sebou cukl, ale následně hned šplhal dál. Doktorovi z tváře zmizela všechna barva.

„Neměli bychom vypadnout?“ zeptal se John vyděšeně a několika kroky ustoupil ke dveřím.

„Nesmysl, mám to pod kontrolou,“ ujišťoval ho Alex, který už mezitím vyzkoušel téměř všechna tlačítka na ovládacím panelu.

Čtyřka se přehoupl přes okraj plošiny a stanul tváří v tvář svému stvořiteli.

„Neblázni, Čtyřko, určitě se můžeme nějak domluvit,“ naléhal doktor, ale Johnovi bylo okamžitě jasné, že ho robot nevyslechne.

„Taky jsem přišel zavést bolestivý podnět,“ řekl Čtyřka a oběma rukama stiskl doktorovu hlavu. Muž několikrát zděšeně vykřikl. Pak hlava vybouchla.

John, sám paralyzovaný strachem, sledoval, jak se jeden z nejchytřejších mozků tohoto století rozlétá po místnosti a několik jeho kousků ho přitom dokonce zasáhlo do obličeje. Tělo Alexe Spicera se bezvládně svezlo k zemi.

Čtyřka se obrátil k Johnovi: „Mohl jsi mu v tom zabránit. Ale neudělal jsi to.“

John naprázdno polkl. Tělo mu naplnil děs a adrenalin. Byl čas odejít.

Robot i člověk se pohnuli ve stejnou chvíli, ale John měl naštěstí trochu náskok, takže se na chodbu dostal jako první a okamžitě se podle černých šipek rozběhl směrem k výtahu. Čtyřku měl ovšem v těsném závěsu.

„Přejete si něco k pití?“ zeptal se Johna lednicový robot, jehož malinkatá kolečka jeho krkolomnému tempu málem nestačila.

„Chci všechno, co máš, sakra!“ vykřikl John zoufale. Robot ho poslechl.

V držácích se začala objevovat jedna sklenička za druhou, všechny plné něčeho tekutého, což Johnovi bohatě stačilo. Ještě za běhu za sebe začal házet skleničky jako granáty, přičemž některými dokonce i trefil Čtyřku do hlavy nebo těla. Robota to zpomalilo, protože si musel dávat pozor, aby neuklouzl na mokré zemi, ale pořád byl mnohem rychlejší, než by si John přál. Střepy mu bohužel nevadily vůbec.

Pak Johna něco napadlo.

„Promiň, kamaráde,“ řekl a začal obsah dalších skleniček lít do všech otvorů, které na lednicovém robotovi našel. Přestal s tím teprve ve chvíli, kdy z něj začaly odlétávat jiskry.

Když došly nápoje a z malého robota se začalo kouřit, John se odvážil na chvíli zastavit a ohlédl se za sebe. Čtyřka byl pořád poměrně blízko.

„Tak jo. Máš novej úkol. Teď jsi molotov,“ řekl John prostě a zvedl lednicového robota ze země. Naštěstí byl lehčí, než vypadal.

Počkal ještě několik vteřin, než se Čtyřka přiblížil na asi deset metrů, a pak robota vší silou hodil.

„Přeee… eco… kpití?“ vyrazil ze sebe robot, než v letu narazil do Čtyřky. Pak s ohromnou silou explodoval.

Čtyřkovi výbuch nejen utrhl jednu ruku a uškvařil polovinu obličeje, ale také ho prudce mrštil na stěnu, takže John během chvíle získal poměrně slušný náskok.

„Díky bohu za ty šipky,“ vydechl John, když před sebou konečně uviděl výtah. Nečinně u něj postávala Agnes.

„Proboha, Agnes, ani nevíte, jak rád vás vidím,“ vykřikl upřímně. Robotka se křečovitě usmála.

„Něco od vás potřebuju. Pobíhá tady jeden šílenec, kterej by dost možná zabil fakt hodně lidí, kdyby se dostal na povrch, nehledě na všechny ty ostatní roboty, kteří bez svýho pána začnou dělat kdovíco,“ pokoušel se John vysvětlit, ale Agnes mu podle jejího nepřítomného výrazu očividně nerozuměla.

„Vyhoďte to tady do povětří,“ zjednodušil svou prosbu John. Agnes už tentokrát zřejmě pochopila, protože přikývla a odešla. John doufal, že robotka úkol splní, protože nic lepšího v záloze neměl.

Vzal si zpátky svůj diktafon, který tady předtím nechal, a nastoupil do výtahu. Pro cestu nahoru naštěstí stačilo stisknout jen jedno tlačítko.

Dveře se začaly pomalu zavírat. Ve stejnou chvíli se na konci chodby objevil Čtyřka. John pro jistotu ještě několikrát rychle stiskl tlačítko ve výtahu, jako by ho to snad mohlo popohnat, a bezmocně sledoval, jak napůl zničený robot utíká chodbou.

Čtyřka do dveří výtahu narazil přesně ve chvíli, kdy se zavřely.

John si oddechl teprve ve chvíli, kdy se výtah pohnul.

„Tak z tohohle zprávu fakt neudělám,“ zasmál se sám sobě a posadil se na podlahu výtahu, aby se uklidnil. Cesta zpět na povrch mu připadala nesnesitelně dlouhá, ale pořád to bylo lepší, než zůstat dole se Čtyřkou.

Když se dveře konečně otevřely, John opatrně vystoupil ze skříně, ve které se výtah skrýval a vyběhl ven před dům.

„Já jsem to přežil,“ uvědomil si s úlevou a pořádně se nadechl čerstvého vzduchu. Sledoval přitom dům a čekal, jestli se něco stane.

Stalo. Ozvala se ohlušující rána, s Johnem se otřásl svět jako při zemětřesení a celý dům vyskočil téměř o metr do vzduchu. Pak se v plamenech sesypal sám do sebe.

„Výborně, Agnes! Ty jsi to zvládla!“ zakřičel John nadšeně. Měl velké štěstí, že v okolí zrovna nikdo nebyl, jinak by měl hodně co vysvětlovat.

Hasiče zavolal až ve chvíli, kdy dle jeho názoru dostatečná část budovy lehla popelem.

Jméno tohoto excentrického, nevšedního člověka, jehož tajemství se už dlouhé roky pokoušel rozkrýt nejeden zvědavý nadšenec, zná jistě téměř každý. Alex Spicer. Dnes ovšem přišla pro jeho fanoušky devastující zpráva. Sídlo Alexe Spicera na našem předměstí začalo v odpoledních hodinách hořet a hasičům se bohužel nepodařilo budovu zachránit, pouze požár nechali kontrolovaně dohořet.

Příčina požáru je podle hasičů zatím neznámá. Na místo byla přivolána i policie, aby vyloučila případné cizí zavinění. Vyjádření samotného Alexe Spicera se nám zatím získat nepodařilo, protože není známo, kde se v současnosti nachází. Zatím není možné vyloučit, že byl v době požáru v domě.

Jedno můžeme říct s absolutní jistotou. Ať už se v sídle Alexe Spicera skrývalo cokoliv, zůstane to pohřbené navždy.

John Wilson