Povídka: Jedna ruka netleská

Brno bylo odjakživa poměrně klidné město. Až na občasné opilecké výtržnosti a drobné krádeže zde příliš často nedocházelo k nijak mimořádným událostem. Možná právě proto nikdo z místních nebyl připraven na to, co se toho dne mělo stát. Blížící se pohroma všem proklouzla mezi prsty. Pro každého to bylo jen další naprosto běžné, snadno zapomenutelné ráno v moravské metropoli.

Tedy až do chvíle, než se na Římském náměstí našla mrtvola.

„To nemyslíš vážně,“ zamručel muž sedící na místě spolujezdce v neoznačeném policejním autě, které právě opouštělo Masarykovu ulici. Pohled na známé náměstí pro něj nebyl příliš povzbudivý.

„Co jsi čekal? Nic takovýho se tady už pěkně dlouho nestalo. Podle mě je tady těch čumilů naopak ještě málo. Představ si, kdyby se to tělo našlo až odpoledne!“ odpověděl řidič s nemístným smíchem. Komisař Pavel Trnka, který při cestách na místa činu sedával za volantem pravidelně, byl poznamenaný dlouhými lety služby, což se projevovalo nejen na jeho zálibě v černém humoru, ale také na ustupujících šedivých vlasech a hlubokých vráskách.

Pavlův spolujezdec, služebně o něco málo starší vrchní komisař Jiří Svoboda, si při pohledu na početný dav shromážděný na náměstí hluboce povzdechl. Se svým kolegou sdílel zkušenosti i vrásky, ale určitě ne smysl pro humor.

„Kdyby se to tělo našlo až odpoledne, vůbec bych sem nemusel. Bylo by tady všude kolem tolik svědků, že by to celý vyřešil i průměrnej měšťák. Místo toho tam teď mám jenom bandu zoufalců, kteří potřebovali záminku k pozdnímu příchodu na ranní směnu,“ zamručel Jiří popuzeně a vytáhl z kapsy u kabátu krabičku cigaret.

„Opovaž se. Zapal si to venku. Víš, jak to nesnáším,“ promluvil Pavel tvrdě a zaparkoval auto těsně vedle okraje davu. Jiří si jediným nacvičeným pohybem položil mezi rty jednu z cigaret a levným neonově žlutým zapalovačem, který si jako vždy koupil v nějaké trafice, ji zapálil. Pavel na něj vrhl krátký opovržlivý pohled a pak raději otevřel okénko.

„Máš nějakej konkrétní důvod, proč se dneska chováš jako kretén, a nebo to děláš jenom tak?“ zeptal se a odvrátil od svého kolegy hlavu v domnění, že se tak toxických látek z jeho cigarety nadýchá o něco méně.

Jiří zavrtěl hlavou a foukl trochu kouře Pavlovým směrem.

„Kde mám začít? Vzbudíš mě v pět ráno. Vytáhneš mě z bytu, aniž bych si udělal kafe. Začneš mi vykládat nějaký kraviny o novým místě činu, který jsi slyšel jenom z doslechu, i když víš, že mi hned po probuzení hlava moc nemyslí a neověřený informace nesnáším. A nakonec mě ani nenecháš si zakouřit,“ vychrlil ze sebe v rychlém sledu.

„Jak by ses cítil ty?“ položil nakonec spíše řečnickou otázku a s povzdechem z auta vystoupil dříve, než mu Pavel stihl odpovědět.

„To zas bude den,“ zamumlal řidič lehce podrážděně a vydal se za svým kolegou.

Počet kolemjdoucích, kteří se zvědavě zastavili před policejní páskou nataženou na okraji náměstí, se od příjezdu obou komisařů téměř zdvojnásobil. Jiří se ale neměl v plánu nechat davem omezovat.

„Laskavě se rozestupte, nebo vás všechny nechám zavřít za maření…“ zakřičel a začal směrem k davu agresivně mávat rukou, ale Pavel ho přerušil.

„Omluvte tady pana vrchního komisaře, po ránu bývá trochu nevrlý,“ pokusil se pohotově zklidnit některé nervóznější civilisty. „Chtěl vás jenom požádat, abyste nám uvolnili cestu. Přišli jsme vyšetřit, co se tady vlastně stalo.“

Pak z kapsy pohotově vytáhl svůj průkaz a obrátil ho směrem k nejbližší části davu. Jiří odhodil cigaretu a následoval jeho příkladu.

„Přesně tak! Jsem tady jako vrchní vyšetřovatel, takže jestli chcete, aby bylo spravedlnosti učiněno za dost, tak uhněte,“ promluvil o trochu více diplomaticky a následně vkročil do úzké uličky, kterou pro něj lidé konečně vytvořili.

„A neserte mě, nebo…“ chtěl ještě dodat, ale uprostřed věty se odmlčel. Naskytl se mu totiž pohled na příčinu jeho brzkého probuzení.

„Mohl by ses před lidma přestat chovat jako debil? Co si pak o nás budou myslet?“ zeptal se Pavel nespokojeně, ale jeho dotazy vyzněly naprázdno, když se zastavil vedle Jiřího.

„No, do háje.“

Za páskou postávalo několik členů městské policie, kteří ale s vyšetřováním neměli prakticky nic společného. Jejich úkolem bylo v podstatě jen zajistit oblast předtím, než se dostaví skuteční vyšetřovatelé. S nimi tam byl ještě doktor, koroner Jaroslav, starší muž, se kterým se oba komisaři znali už z dřívějších případů. Jednou rukou v gumové rukavici se zrovna opíral o stěnu blízkého domu a sklesle vrtěl hlavou. Když už byl i on v koncích, tak to nemohlo být dobré znamení.

Nejvíce na sebe ale přitahovalo pozornost samotné tělo. Jednalo se o muže středního věku oblečeného v na první pohled drahém obleku s pestrobarevnou kravatou, která mu visela přes okraj betonového květináče, stejně jako jeho bezvládná hlava a paže.

Ano, jen paže. Někdo mu totiž jediným čistým řezem usekl obě ruce v zápěstí. Ze zbytku levé paže se mu svezly hodinky, které teď ležely vedle květináče. Vypadalo to, jako by se je svými pahýly i po smrti pokoušel zvednout.

„Říkal jsi, že to nebude pěkný, ale sakra, tohle jsem vážně nečekal,“ prolomil Jiří konečně mlčení a opatrně se naklonil přes okraj květináče, aby si mohl zběžně prohlédnout zbytek těla. Ve skutečnosti ale jen kontroloval, jestli má muž alespoň nohy.

„Hlavně jsi předstíral, že mi nevěříš, abys nemusel lézt z postele,“ poznamenal Pavel a kývl na Jaroslava, který byl v roušce, rukavicích a ochranném obleku téměř k nepoznání.

„Jardo! Rád tě zase vidím! I když bych tě radši potkal někde u piva, než takhle, ale to už je holt součástí práce. Taky tě kvůli tomuhle vzbudili?“ pokusil se Jiří zaměřit svou pozornost jinam než na odhalené maso a kosti, ale dělalo mu to značné problémy.

Koroner se usmál. Možná. Z odhalených částí jeho tváře to nebylo příliš snadné odhadnout.

„To víš, že jo. Já ale nepotřebuju spát dvanáct hodin denně, na rozdíl od tebe,“ uchechtl se Jaroslav a vytáhl z jedné ze svých četných kapes dva páry gumových rukavic.

„Tak do toho, hoši,“ řekl a tiše sledoval, jak se oba vyšetřovatelé snaží natáhnout si rukavice bez toho, aby je protrhly. „Všechno už je nafocený a tak dále, nejspíš vám nemusím říkat, jak dělat vaši práci.“

Jiří přikývl a obrátil se k tělu. „Radši nám řekni, co jsi zjistil.“

„No, nejspíš to nebude nic, na co jste už sami nepřišli,“ pokrčil Jaroslav rameny a ukázal prstem na dvojici pahýlů. „Obě ruce byly odděleny od těla ještě zaživa, zřejmě nějakým velice silným nástrojem, cirkulárkou nebo něčím podobným. Obyčejná sekera takhle kost nepřesekne. Oběť zemřela na následné krvácení během maximálně pár minut. I kdyby k amputaci došlo přímo v nemocnici, na záchranu už by nejspíš bylo pozdě.“

„Nějaký další zranění? Něco, co ho mohlo zabít předtím, než přišel o ruce?“ zeptal se Jiří a zkontroloval krk oběti. Očekával nějaké modřiny po škrcení, vpich jehly nebo něco podobného, ale kůže byla neporušená.

Jaroslav rázně zavrtěl hlavou.

„Nic, Jirko. Akorát stopy po provaze na kotnících. Na zápěstích bych určitě našel podobný, kdyby…“ řekl Jaroslav, ale následně se odmlčel. „No, však víš. Kdyby nějaký měl. Ten chlap byl předtím, než ho zabili, někde svázanej, a když mu ty ruce řezali, byl ještě živ a zdráv. Samozřejmě proběhne pitva, ale už teď ti můžu říct, že jenom potvrdí moje slova. Vykrvácel jako podříznutá slepice.“

Jiří beze slova přikývl a dále si prohlížel oběť. Ten muž každopádně nebyl žádný chudák. Oblek šitý na míru, boty s cenovkou ve výši Jiřího měsíčního platu a dokonce i manžetové knoflíky z pravého zlata. Jiří měl podezření, že i řada průhledných kamínků, která se blýskala v hodinkách ležících vedle květináče, nebyla jen z levného plastu.

„To je ode mě zatím všechno,“ přiznal Jaroslav neochotně, jako by byl sám zklamaný svým nedostatkem užitečných informací. „Napadlo tě už něco, co by mohlo nějak pomoct?“

„Nic, na co by nepřišel každej civil v tomhle davu,“ zamručel Jiří směrem k stále se zvětšující mase lidí kolem místa činu. „Muselo k tomu dojít před poměrně dlouhou dobou, protože tady nikde není ani kapka krve. Než sem toho chudáka dovezli, už byl úplně na suchu. Nemám pravdu, Jardo?“

Tázaný to bez váhání potvrdil.

„A motivem očividně nebyly peníze, vzhledem k těm diamantovým hodinkám a dalším sakra drahým věcem, který tady pachatel nechal jen tak ležet,“ pokračoval Jiří a odolal nutkání strčit do hodinek špičkou boty. „Zatím těžko říct, proč to někdo našemu neznámýmu udělal. A proč při tom byl tak přehnaně a zbytečně brutální.“

Jaroslav se najednou rozzářil a hned chtěl přispěchat se svou troškou do mlýna.

„Ten, kdo to udělal, ho možná nechtěl okrást, ale to přece neznamená, že vůbec na nic nesáhl! Otisky to určitě zachrání,“ radoval se, jako by byl celý případ už prakticky vyřešený.

Jiří se hořce usmál. Bylo vidět, že sbírání důkazů a hledání vrahů nebyla koronerova parketa.

„Radši se drž skalpelu, kamaráde, a tohle nech na nás,“ sebral Jiří starému doktorovi vítr z plachet. „Na tom, že snímat otisky z čehokoliv na Římským náměstí je nehorázná blbost, se určitě shodneme.“

Jaroslav se samozřejmě nechtěl nechat zahanbit.

„A co otisky z oběti a jejích věcí? Tam určitě nějaký budou, ty chytráku,“ zasmál se starý muž triumfálně.

„To samozřejmě zkusíme,“ uznal Jiří. „Ale nic z toho nebude. Tohle neudělal žádnej obyčejnej člověk v afektu a určitě to neproběhlo neplánovaně. Ti, co to udělali, to měli hodně dobře promyšlený. Tím pádem měli určitě i rukavice, možná víc než jedny. Nenajdeme nic.“

Lidé se k místě činu dál tlačili a přítomní policisté je museli začít lehce postrkovat zpět, aby se nepřiblížili až příliš. Jaroslav nerad uznával prohru, a tak jen zklamaně zamručel a začal si balit své nástroje.

„Jedno je jistý. Jeho otisky tady určitě nebudou,“ uchechtl se Pavel a pokývl hlavou směrem k tělu.

Jiří ho ignoroval a ještě jednou si celé místo činu pořádně prohlédl. Vše mu připadalo až příliš dokonalé. Bezvládné tělo dramaticky přehozené přes květináč, hodinky umístěné přesně tak, aby se na první pohled zdálo, že spadly z useknuté ruky, i perfektně čisté oblečení.

„Nešlo jenom o to zbavit se těla. Nic z toho, co tady je, tady není náhodou. Precizně to naaranžovali. Mezi třetí a čtvrtou ráno na to měli času dost,“ vyslovil svou domněnku Jiří a obrátil se na svého kolegu. „Chtěli poslat vzkaz.“

„Pořád používáš množný číslo,“ poznamenal Pavel zamyšleně. „Myslíš si, že za tím stojí víc lidí? Nějaká organizovaná skupina?“

„A ty máš pocit, že by takhle perfektní scénu dokázal vytvořit jeden člověk během přinejlepším půl hodiny? Neříkám, že to můžu přímo vyloučit, ale…“ odmlčel se Jiří neurčitě.

„Nemluvě o tom svázání, řezání a tak,“ dal mu Pavel vzápětí za pravdu.

„Nevíme ale, o jakej vzkaz mělo jít. A hlavně komu byl určenej. To nám už ale může poodhalit pitva a nebo totožnost oběti,“ přemýšlel Jiří nahlas. Jaroslav si od obou komisařů vzal použité gumové rukavice a uznale zamručel.

„Neznámej motiv, vzkaz, oběť i pachatel, no, vážně vám tu práci nezávidím,“ uznal a s pokývnutím se začal prodírat davem pryč.

Jiří s Pavlem se za ním chvíli dívali a pak si naposledy prohlédli bezvládné tělo. Až odejdou, oběť bude odvezena na pitvu a místo činu bude uklizeno tak bezchybně, že nikdo ani nepozná, jaká hrůza tady byla ještě před chvílí k vidění.

„Pojď, zmizíme odsud, tady už nic nezmůžeme. Kvůli všem těm čumilům se tady ani nedá pořádně dýchat,“ rozhodl Jiří a tentokrát pro usnadnění cesty davem místo průkazu rovnou použil lokty.

„Kdo ho vůbec našel?“ zeptal se ještě rutinně, i když žádnou příliš užitečnou odpověď nečekal. Pavel ho uprostřed masy lidí samozřejmě nezaslechl, takže svou otázku zopakoval znovu, když se z davu konečně vyprostili.

„Taxikář, kterej vezl z hospody nějaký dva ožraly. Ani z jednoho z nich nevypadlo nic zajímavýho a navzájem si potvrzovali alibi, takže je nechali jít, aby si trochu zdřímli,“ odpověděl Pavel nepříliš nápomocně, přesně jak Jiří čekal.

„Dobrá. Promluvím si s nima, až to bude potřeba,“ řekl Jiří, i když věděl, že to určitě nikdy potřeba nebude.

Když se mu podařilo vzdálit se od davu, který se jen velice pomalu začínal rozpouštět, povzdechl si a znovu si zapálil cigaretu. Levný zapalovač už byl téměř prázdný a v krabičce zbývala jediná cigareta. Mohl ten den vůbec začít ještě hůř?

„Takže, jak to vidíš?“ ozval se Pavel, který se záměrně postavil proti větru, aby náhodnou nevdechl trochu cigaretového kouře.

Jiří se beze slova rozhlédl po Římském náměstí. Během pár hodin se znovu naplní nic netušícími lidmi a než se k tomu případu dostanou novináři, bude to vypadat, jako by se vlastně vůbec nic nestalo. Ten pomyslný klid ale nikdy nemohl vydržet věčně.

„Podle mě jsme teď v prdeli,“ přiznal nakonec Jiří a hořce se na svého kolegu usmál. „V podstatě nám nezbývá nic než čekat na to, až nám něco přistane v klíně, ať už od Jardy, nebo od techniků a toho jejich rozpoznávacího programu.“

„Bál jsem se, že to řekneš,“ přiznal Pavel a nešťastně rozhodil rukama. „A přitom by sis řekl, že vražda zrovna tady, uprostřed toho našeho podělanýho města, bude ten nejsnazší případ naší kariéry!“

I když nerad, Jiří musel dát svému kolegovi za pravdu. Když sem jeli, doufal, že bude přinejhorším v devět zpátky doma a bude moct dohnat těch několik drahocenných hodin spánku, které ztratil, ale nakonec to vypadalo spíše na pěkně dlouhý den. Místo vysněného zástupu očitých svědků s popisem, adresou a telefonním číslem vraha objevil jen zmrzačenou mrtvolu a dav nepodstatných kolemjdoucích.

Na místo činu ani jeho okolí bohužel nemířily žádné kamery. Kolem bylo jen pár uzavřených hospodských zahrádek a několik velice starých lamp. Pod jednou z nich spokojeně vyspával bezdomovec, který byl v zákoutí náměstí přikrytý tak šikovně, že si ho Jiří nejdříve málem ani nevšiml.

Co kdyby alespoň v nějakém autě v přilehlých ulicích byla kamera, to by možná…

Cigareta se najednou zastavila uprostřed své cesty k ústům vrchního komisaře. Jiří se téměř paralyzovaně zahleděl na spícího bezdomovce. Ten přece nepřišel před chvílí. Spal tady určitě celou noc.

A v tom případě mohl něco zaslechnout.

Jiří odhodil na zem nedokouřenou cigaretu, díky čemuž i Pavel hned poznal, že se něco děje, a vykročil ke svému dost možná jedinému svědkovi.

Nebyl si jistý, jak muže oslovit, a tak se vedle něj posadil a lehce poklepal na část deky, zpod níž trčelo několik dlouhých vlasů. Nejdříve se na světlo vynořila rozespalá hlava a o chvíli později i zbytek onoho člověka.

„Co se děje?“ zeptal se muž zmateně a beze spěchu se posadil.

Jiří dnes už podruhé vytáhl svůj policejní průkaz a bezdomovce tak přiměl ke spokojenému úsměvu, při kterém odhalil všechny své zuby. Byly čtyři.

„Čekal jsem, kdy přijdete,“ řekl muž jako nějaká pohádková věštkyně a podrbal se ve vlasech. Jiří by přísahal, že i z dálky viděl, jak kolem létají vši.

Muž se následně představil jako Pepa. I navzdory tomu, co se v jeho bezprostřední blízkosti té noci zřejmě odehrálo, se jeho úsměv ještě rozšířil, když mu Jiří začal pokládat otázky. Nejspíše byl rád, že mu někdo konečně věnuje pozornost. A nebo spíše doufal, že za informace dostane něco na oplátku.

Jiřímu bylo hned jasné, že druhá z možností bude ta správná.

„Byl jste tady celou noc?“ zeptal se a pokusil se přitom nedávat najevo, jak je pro něj Pepova odpověď důležitá.

„Možná,“ odtušil Pepa s potutelnou jiskrou v očích a tázavě nadzvedl obočí.

Jiří si odevzdaně povzdechl, výhružky týkající se maření vyšetřování přeskočil a obrátil se rovnou k úplatkům.

„Pavle, přines tomuhle svědomitýmu občanovi svou svačinu, ať nám netrpí hlady,“ rozkázal a sledoval svého kolegu, jak se kolem sebe rozpačitě rozhlíží.

„Co tím myslíš? Já nemám svačinu,“ pokoušel se Pavel bránit. Marně.

„Obětuj se jednou pro tým, sakra! Žena ti dělá každej den svačiny už roky, všichni na oddělení to ví. Tak mazej k autu,“ rozhodl Jiří nekompromisně.

Když se Pavel vracel s dvěma naditými sendviči v ruce, ještě pořád si pod vousy něco vztekle mumlal. Jiří mu svačinu prudce vytrhl a ukázal ji Pepovi. Ten se rozzářil ještě více, pokud to bylo vůbec možné, a už se po ní začal nadšeně natahovat.

„Hej! Ne tak rychle,“ vyhrkl Jiří a přesunul oba sendviče mimo Pepův dosah. „Nejdřív odpovědi.“

Pepa horlivě přikývl a málem se přitom poslintal.

„Byl jste tady celou noc?“ zkusil to Jiří znovu.

„Ano, asi od desíti až do teď,“ přitakal Pepa s radostí. Jiří si se zaujetím poposedl.

„A zaslechl jste v té době něco?“

Pepa se pyšně napřímil.

„Ne jenom zaslechl. Dokonce i viděl!“ přikývl rychle a zakryl se svou dekou, takže vypadal jako malé dítě čekající na pohádku. „Uprostřed noci mě něco vzbudilo. Hlasitej zvuk motoru. Moc lidí sem touhle dobou nejezdí, tak jsem rozlepil oči a obhlídl situaci.“

Jiří už na Pepu naprosto neskrývaně naléhal, ať pokračuje. Pavel vedle něj sice také doufal v nějaké dobré zprávy, ale pořád byl ještě naštvaný kvůli své svačině, a tak předstíral, že Pepovi nevěnuje pozornost.

Kdyby pýcha nafukovala, Pepa by už dávno prasknul.

„Nejdřív jsem nějak moc nevnímal, co se vlastně děje, ale pak jsem si všiml toho, co ten chlap dělal,“ řekl tajemně. V tu chvíli už poslouchal i Pavel.

„Byl sám?“ vyhrkl Jiří prudce, aby si ověřil, že byla jeho teorie o více pachatelích správná.

„Jo, byl. A snažil se z toho svýho náklaďáku něco vytáhnout. Původně jsem si myslel, že to je nějaká figurína, ale pak mi to došlo. Byl to mrtvej chlap,“ řekl Pepa dramaticky, jako by oba jeho posluchači o mrtvole už dávno nevěděli.

„Bál jsem se pohnout, ale nemohl jsem se přestat dívat. Ten chlap si mě naštěstí nemohl všimnout, byla strašná tma a byl jsem zakrytej dekou,“ pokračoval, ale Jiří už ho gestem ruky netrpělivě popoháněl.

„U toho květináče všechno upravoval strašně dlouhou dobu. Až jsem si myslel, že už neodejde. Nakonec ale znova nastoupil do auta a během chvíle zmizel za rohem,“ dokončil Pepa svou mrazivou historku a s hladovým pohledem v očích se podíval na Jiřího, který stále oba sendviče bedlivě střežil.

„Jak ten chlap vypadal?“ zeptal se Jiří, přičemž záměrně ignoroval Pepovo kručící břicho.

Pepa rozpačitě pokrčil rameny.

„Tak to fakt netuším. Byla tma a on měl na sobě kuklu a takovej velkej plášť,“ přiznal neochotně, protože už cítil, jak se mu ty výborné sendviče vzdalují.

Jiří si povzdechl, ale neztrácel naději. Další otázka totiž měla být mnohem zásadnější.

„A co to auto?“

Dokonce i na oko naštvaný Pavel se naklonil blíže, když Pepa odpovídal.

„Jak jsem říkal, byl to náklaďák, bílej, značku nevím. Každopádně jsem si ale zapamatoval začátek poznávací značky, kterej jsem odsud zvládl přečíst,“ řekl důležitě. Jiřího výraz mu v tu chvíli prozradil, že sendviče jsou už prakticky jeho.

„Dva, bé, šest,“ pronesl triumfálně a šťastně sledoval, jak se Jiří spokojeně usmívá.

Pavel uznale přikývl, ale pak sám přispěl lehce všetečnou otázkou.

„A proč jste potom, co ten muž odjel, nekontaktoval policii?“

Pepa se pousmál. Tak snadno se o snídani připravit nenechá.

„Bylo mi jasný, že se tady dřív nebo pozděj někdo objeví. A taky že jo,“ vysvětlil a olízl si popraskané rty. Jiří slíbenou odměnu předal dříve, než stihl Pavel cokoliv namítnout. Pepa se do jednoho ze sendvičů zakousl okamžitě.

„Děkujeme. Moc jste nám pomohl,“ rozloučil se Jiří a nechal hodujícího bezdomovce za sebou. Pavel se na svého kolegu po cestě k autu ani nepodíval.

„Děláš, jak kdybych mu rovnou dal tvoji ženu, ne jenom její jídlo,“ uchechtl se Jiří a už málem nastoupil do auta, když mu přišla na telefon zpráva. Rychle ji přečetl a usmál se.

„Tak to vypadá, že zpátky jedeš sám. Já mám něco naléhavýho,“ oznámil a bez dalšího slova vykročil k nejbližší zastávce tramvaje. Pavel mu položil ruku na rameno, aby ho zastavil.

„To nemyslíš vážně! Máš tady případ!“ snažil se Jiřího zvyklat, ale k ničemu to nebylo.

„Já vím. A taky na něm budu pracovat, stejně jako ty. Teď ale potřebuju, abys jel na oddělení a zmobilizoval všechny, kteří nemají plný ruce práce. Zjistěte, kolik aut odpovídá tomu popisu a počkejte na výsledky pitvy a identifikaci oběti. Udělejte seznam možných motivů a lidí, pro který mohl být ten pomyslnej vzkaz určenej. Ozvu se,“ řekl Jiří a setřásl ze sebe Pavlovu ruku. „Všechno jasný?“

Pavel nevěřícně zavrtěl hlavou.

„Tohle není můj první den. Vím, jak to chodí,“ odfrkl si.

„Jo, a nezapomeň se někde najíst,“ připomněl ještě Jiří a rychlým krokem zmizel z náměstí.

Pavel už si svého kolegy nevšímal. Místo toho se posmutněle díval směrem k Pepovi, který si právě do pusy jako křeček cpal druhý sendvič.

Cestu do Masarykovy čtvrti Jiří absolvoval tiše. Byl zaneprázdněný neustávajícími myšlenkami na případ, které navíc svými častými strohými zprávami z oddělení Pavel jen podporoval. Oběť měla poměrně běžné jméno, Karel Dvořák, za kterým se ovšem skrývalo něco mnohem více. Jeden z policistů, který asistoval při odvozu těla, mrtvého poznal okamžitě. Byl to multimilionář, majitel rostoucí realitní kanceláře a začínající rádoby politik. To byl problém a Jiří to věděl.

„Do prdele práce,“ zanadával frustrovaně. Počet možných motivů i adresátů onoho vzkazu, o kterém mluvil, se teď rapidně zvýšilo. Politika, to byla špinavá hra. A Jiří cítil, že se rychlým tempem řítí do velkých problémů.

A to ještě nevěděl, co všechno ho teprve čeká.

Když se konečně zastavil před budovou, do které mířil, už ho z toho všeho bolela hlava. Chtěl alespoň na vteřinu přestat přemýšlet nad smrtí a vrahy a místo toho si s někým promluvit o něčem normálním. Pro přátelskou konverzaci byl naštěstí na správné adrese.

Konečně vzhlédl a jako pokaždé, když sem zavítal, nejdříve celou obrovskou vilu přelétl pohledem. Stěny z mramoru, zdobené průčelí i dva chrliče, které hlídaly vstupní branku, dávaly více než jasně najevo, že zde bydlí nějaký neuvěřitelný boháč. Možná právě proto Jiřího pokaždé trochu překvapilo, když se ze dveří nevypotácel očekávaný obtloustlý podnikatel, ale jeho nejlepší přítel Petr, se kterým se znali už od dětství.

„Nazdar, Jirko! Jak je možný, že ses sem dostal tak rychle?“ zasmál se Petr a sevřel Jiřího ve svém mohutném medvědím objetí.

„Vlastně se mi tvoje pozvání zrovna hodilo,“ přiznal Jiří a pracně se vyprostil z Petrova sevření.

Když Pavlovi říkal, že má něco naléhavého, přece jen lehce přeháněl. Petrova zpráva byla totiž ve skutečnosti docela obyčejná. Mnohem radši si ale nad případy lámal hlavu mimo oddělení, a tak se rozhodl využít vzniklé příležitosti.

„Tak to je skvělý,“ zahalekal Petr s širokým úsměvem. Když nad tím Jiří zpětně přemýšlel, chování jeho přítele bylo možná až příliš veselé. To ho ale v tu chvíli samozřejmě ani nenapadlo.

„Hele, nebudu chodit kolem horký kaše. Potřebuju pomoct,“ přiznal Petr rozpačitě a rozhodil rukama, což Jiřího přimělo poprvé se kolem sebe rozhlédnout. Celá předzahrádka byla posetá nejrůznějším luxusním nábytkem, starožitnými zrcadly a hromadami ještě zabalených krabic. Jiří se předtím tak soustředil na obdivování domu, že si toho ani nevšiml.

„Tohle všechno potřebuju co nejdřív dostat dovnitř, než mi to tady zmokne. Ti chlapi, co to přivezli, to měli donést až do domu, ale vykašlali se na to,“ vysvětlil Petr nevinně a znovu se rozjařeně zazubil.

Jiří vzhlédl. Na nebi nebyl ani mráček.

„Jasně, aspoň si pročistím hlavu,“ přitakal a bez otálení se sehnul k nejbližší skříni. Petr mu pomohl z druhé strany.

Oba moc dobře věděli, že Petr mohl stěhovákům za odnos až na místo zaplatit prakticky jakoukoliv sumu. Jako výherce největšího jackpotu v historii Sportky si to přece mohl dovolit. Jenže to neudělal. Místo toho využil situaci jako záminku pro to, aby se mohl znovu setkat s Jiřím a připomenout mu, že se i přes jeho nově nabyté bohatství na jejich přátelství nic nezměnilo. Jiří to cítil stejně. Nejspíše právě proto se ani nepokusil nic namítnout a rovnou se příteli vrhl na pomoc.

A alespoň z části také proto, aby dostal z hlavy mrtvého podnikatele.

Oba před sebou zkrátka navzájem částečně skrývali své skutečné úmysly, i když se znali tak dobře, že cokoliv skrýt bylo v podstatě nemožné.

„Děláš teď na něčem?“ prolomil mlčení Petr, když položili masivní skříň do pokoje, který Jiří odhadoval na ložnici.

„No, teď momentálně jsem ve fázi, kdy ti na tuhle otázku nesmím odpovědět, ale obávám se, že když večer zapneš zprávy, tak na odpověď přijdeš sám,“ pousmál se Jiří a rozhlédl se po místnosti. Samet, krásné obrazy a všude příjemná světle modrá barva. Nezáviděl. Věděl, že jestli si tohle všechno někdo zasloužil, tak to byl Petr.

„No jo, novináři, co?“ zasmál se Petr chápavě. Sám s nimi měl bohaté zkušenosti. Ve velkém se o něj zajímali už od chvíle, kdy se rozhodl svou výhru nevyzvednout anonymně, a jejich zájem jen zesílil, když okamžitě padesát miliónů věnoval na charitu a dalších padesát investoval, aby vzniklé úroky mohly putovat na dobrou věc pravidelně. I tak mu sice zbylo více než dost, ale ne každý by na jeho místě něco podobného udělal. Petr byl prostě takový. Nebýt jeho ženy, která se ho snažila udržet nohama na zemi, by možná omylem rozdal úplně všechno, co vyhrál.

Dalších několik cest proběhlo prakticky mlčky, jen s Petrovým občasným šťastným smíchem.

„Víš, Jirko, ty jsi jeden z mála lidí, kteří se ke mně po té výhře nezačali chovat jinak,“ prohodil Petr jakoby mezi řečí, když z předzahrádky odnášeli poslední kus nábytku.

„Jinak?“

„No, řeknu to takhle. Většina mých konverzací s lidma, který jsem dřív považoval za přátele, teď buďto končí, a nebo začíná prosbou o nějaký prachy. A mně by to vlastně ani nevadilo, znáš mě, ale postupně jsem si uvědomil, že já jako člověk už vlastně nikoho nezajímám,“ svěřil se Petr a společně s Jiřím položili malou skříňku do obývacího pokoje, hned vedle televize, na jejíž konec Jiří málem ani nedohlédl.

„Už chápu. Máš štěstí, že já takovej prostě nejsem. Bylo by mi to proti srsti,“ odpověděl Jiří zadýchaně a svalil se na nový kožený gauč. Petr nic nenamítl. Naopak se s pobaveným uchechtnutím také posadil a položil si nohy na stůl.

V konverzaci chtěl zřejmě pokračovat, jenže pak do místnosti vešla jeho manželka. Příčina Petrova přeháněného veselí měla být během chvíle jasná.

„On ti to ještě neřekl, že?“ promluvila žena prudce bez pozdravu. Náznak úsměvu Petrovi zmrzl na rtech.

Jiří zmateně nakrčil obočí a obrátil se na svého přítele. Ten se tiše díval před sebe a očividně horečnatě přemýšlel. Radost, kterou teď už Jiří prokoukl jako falešnou, byla ta tam.

„Co se děje?“ zeptal se Jiří napjatě. Atmosféra v místnosti najednou začala nepříjemně houstnout.

„Dneska jsem měl napsat někomu jinýmu, sakra,“ zamumlal Petr nepřítomně a položil si hlavu do dlaní.

„Řekni to!“ zakřičela žena tak hlasitě, až sebou Jiří překvapeně trhl.

„Vyhrožujou mi, dobře?“ rozkřikl se i Petr s pohledem upřeným na manželku. Dýchal zrychleně a ruce se mu viditelně třásly. Byl vyděšený. Jiří zpozorněl.

„Kdo?“

Petr ještě chvíli sledoval svou ženu a pak rezignovaně zavrtěl hlavou.

„Nevím. Poslední měsíc každej den nacházím ve schránce vzkazy. Netuším od koho. Chtěl jsem s tím jít na policajty nebo za tebou, ale bál jsem se, že bych to ještě zhoršil,“ vysvětlil konečně. Jiří nemohl uvěřit vlastním uším.

Dříve, než stihl položit další otázku, už mu Petrova žena ony vzkazy prakticky přitiskla k obličeji. Jiří si ani nevšiml, že někam odešla. Zdvořile si od ní papíry vzal a rychle začal číst.

„Brzo dostaneš, co si zasloužíš, ty zbohatlická děvko,“ přečetl nahlas, ale dál už si raději četl jen pro sebe. Kromě širokého spektra nadávek a méně či více přímých výhružek smrtí se v textech nejčastěji objevovaly narážky na Petrovu výhru a utrácení. Jiřímu se z toho začalo dělat špatně.

„Je to napsaný na počítači, takže analýza rukopisu bohužel padá. Řekněte mi, stalo se kromě těch vzkazů ještě něco dalšího?“ zeptal se a podle Petrova výrazu se obával, že už odpověď předem tuší.

„Několikrát rozbitý okna, vylomená branka…“ začal Petr tiše vyjmenovávat.

„A v noci před domem často parkuje nějaký auto. Vždycky zastaví tak, aby na něho nebylo z okna vidět, a jenom občas zabliká. Párkrát za hodinu. Pokaždé, když jsem vyšla před dům, už bylo pryč,“ přidala manželka stále částečně naštvaně, především ale roztřeseně.

Jiří oba sledoval, jako by pocházeli z jiné planety.

„Ty ses úplně zbláznil!“ obořil se nakonec na svého přítele. Ten jen sklonil hlavu k zemi a nic nenamítl.

„Kdy jsi mi to jako měl v plánu říct? Jak daleko jsi to chtěl nechat zajít?“ ptal se Jiří dál a prudce přitom vstal z gauče. Tohle byla mnohem větší hrozba, než si původně představoval. Musel něco udělat a včera už dost možná bylo pozdě.

Oběma rukama si promnul obličej a povzdechl si, než promluvil.

„Dobře, vezmeme to jedno po druhým. Máte na někoho podezření? Někdo ve vašem osobním životě, kdo by vám třeba až moc záviděl nebo tak podobně?“ začal se sérií klasických otázek, které se běžně pokládají obětem vydírání.

„O nikom nevím. Právě naopak, všichni se k nám chovají možná až přehnaně přívětivě,“ přiznal Petr. Jiří tiše zamručel a postupně odrecitoval i zbytek svých otázek. Odpověď na žádnou z nich mu bohužel vůbec nepomohla, přesně jak čekal. Tak snadné to bylo jen málokdy.

Několikrát zamyšleně přešel celou místnost, jejíž drahé vybavení ho najednou vůbec nezajímalo, a teprve pak Petrovi a jeho manželce oznámil, co bude dál.

„Podívejte se, uděláme to takhle. Ještě dneska nechám váš dům hlídat, aby bylo jistý, že se sem nedostane nikdo, kdo nemá. Taky na vystopování toho člověka můžu nasadit pár lidí. Já sám mám teď ale plný ruce práce. Víc toho pro vás zatím nemůžu udělat.“

Petr v žádném případě nepůsobil klidně, ale přece jen si trochu oddechl. Jeho ženě naopak spadl kámen ze srdce.

„Víc jsme si snad ani nemohli přát!“ rozzářila se a objala Petra kolem ramen.

„Dobře. Jdu to všechno zařídit, čím dřív to bude, tím líp,“ rozhodl Jiří a už se téměř obrátil k odchodu, když si na něco vzpomněl.

„Jo, ještě jedna věc.“

Petr zpozorněl, jako by na něj promluvil sám jeho anděl strážný.

„Říkal jsem ti, ať si ty prachy vyzvedneš v masce, hodíš telefon do řeky a odjedeš se ženou na Kanáry. V Česku se úspěch neodpouští,“ pousmál se smutně Jiří.

Petr s ním nemohl nesouhlasit.

Zbytek dne strávený na oddělení Jiřího jako vždy ubíjel. To, co slíbil Petrovi, se mu sice podařilo zařídit bez větších problémů, ale s jeho případem to vypadalo o poznání hůře.

Při pitvě mrtvého podnikatele se bohužel nenašlo nic, co by Jaroslav nepoznal už na první pohled. Žádná vnitřní zranění, modřiny ani zlomeniny. Oběť byla určitě držena nějakou dobu v zajetí, ale jak dlouho nebylo možné určit, stejně jako na jakém místě nebo dokonce kým.

S autem, ve kterém vrah přijel, to dopadlo dost podobně. Pavel si totiž nechal zjistit počet vozidel, která odpovídala bezdomovcovu popisu, a bylo jich mnohem více, než čekal. Jen v Brně a okolí šedesát dva. Na prohledání takového množství aut, a potažmo i domů, nemohli ani omylem dostat povolení a navíc by to trvalo věčnost. Jestli chtěli pokračovat touto cestou, museli nějakým způsobem zúžit výběr na únosnou úroveň. A i tak by si dost možná vůbec nepomohli. Auto mohlo být půjčené, kradené, i registrační značka mohla být vyměněná. Jiří s Pavlem zkrátka ve svém vyšetřování narazili na pomyslnou zeď.

Jiří se celý den pokoušel přijít na něco, co by mohlo případu pomoct, ale kvůli situaci s Petrem se nedokázal soustředit. Výslech taxikáře a jeho zákazníků také nepřinesl žádnou zajímavou informaci a rodinu oběti chtěl Jiří obtěžovat až později.

Když si večer lehal do postele, necítil se vůbec dobře. Jako by se kolem něj všechno najednou sesypalo. Možná právě proto dlouho nedokázal usnout.

A to ještě nevěděl, co mu přinese zítřejší den.

„Jirko! Musíš sem hned přijet. Všechno se podělalo. Všechno se úplně podělalo.“

Vrchní komisař ve své posteli sotva otevřel oči, takže měl trochu problém pochopit, co to na něj Pavel z telefonu vlastně vykřikuje.

„Co?“ zamumlal a zmateně zamžoural na displej, když se mu podařilo se posadit. Z telefonu se ozvalo několik frustrovaných poznámek, které ale Jiří moc dobře neslyšel.

„Prostě přijeď co nejdřív,“ řekl Pavel a předtím, než hovor ukončil, se ještě naposledy ozval. „A nedívej se na internet.“

Jiří si uvědomil, že Pavel za celý hovor ani jednou nezavtipkoval. Situace musela být opravdu vážná.

Když se mu podařilo vstát z postele, rozhodl se neuposlechnout radu svého kolegy a znovu sáhl po telefonu.

A okamžitě toho litoval.

Najednou totiž neřešil jednu podivnou, neobvyklou vraždu. Místo toho stál v čele vyšetřování sériového vraha. Články listoval tak rychle, že už stíhal číst v podstatě jen názvy měst a počty mrtvých.

Dnes ráno byla na Václavském náměstí nalezena dvojice mrtvých mužů. Oběma chyběly ruce.

Před pražským Rudolfinem čekalo na turisty nepříjemné překvapení.

Zavražděná žena byla objevena v centru Plzně dnes v noci.

Občany Olomouce dnes čeká opravdu smutný den.

Trojice v Českých Budějovicích…

…dvě ženy, obě bez rukou…

…v Ústí nad Labem…

…uříznuty v zápěstí…

…čtyři a další se…

Jiří musel telefon prakticky odhodit, aby od článků odtrhl oči. Jen v prvních patnácti zprávách napočítal dohromady přes pětadvacet mrtvých rozprostřených téměř rovnoměrně prakticky po celé republice. Byli mezi nimi muži i ženy, staří i mladí a vraha očividně nezajímala ani jejich národnost. Oběti ale měly jedno společné. Všechny byly nalezeny bez rukou.

„To přece není možný,“ vykoktal ze sebe Jiří. Vrah byl ještě zhruba ve tři hodiny ráno předešlého dne v Brně, kde se zbavoval své první oběti. Přece nemohl za jediný den stihnout objet desítky měst, nepozorovaně zabít takto brutálním způsobem tucty lidí a pak se jich někde zbavit. Obzvlášť vzhledem k tomu, že zřejmě jednal jen v noci.

Jiří se výjimečně přiměl vynechat svou obvyklou ranní kávu a když pospíchal k autu, ještě za ním vlál rukáv kabátu.

Tak rychle na oddělení ještě nikdy předtím nedojel. Na druhou stranu ovšem po cestě zvládl vykouřit čtyři cigarety, což byl sám o sobě také rekord.

Když v druhém patře vyběhl z výtahu, Pavel a několik dalších kolegů už horečnatě pracovalo.

„Takže, shrňme si to,“ pronesl Pavel významně a ukázal prstem na velkou mapu České republiky visící na stěně. Řada měst i celých krajů byla hustě popsaná červenou fixou. Jiří do místnosti vešel beze slova a snažil se vypadat, jako by tam byl celou dobu.

„Ve všech částech Prahy je to dohromady šest mrtvých. Tři v Budějovicích, dva v Ústí, další dva v…“ začal Pavel vyjmenovávat a na každé město, které zmínil, ukázal prstem na mapě. Jiří netušil, jestli měl Pavel tuto rekapitulaci v plánu nezávisle na jeho příchodu, a nebo jestli přímo na něj čekal, ale tak jako tak mu byl vděčný.

„A nakonec další dva u nás. Na ty se budeme soustředit,“ dokončil Pavel po nepříjemně dlouhém monologu a na kraji mapy provedl rychlý součet. V červeném kroužku se objevilo číslo čtyřicet tři. To bylo mnohem více, než Jiří původně odhadoval.

Když se Pavlovi podařilo schůzi elegantním způsobem ukončit, Jiří se k němu přišoural téměř zahanbeně.

„Tyhle věci bys měl dělat ty,“ řekl Pavel na rovinu. Žádný pozdrav ani úsměv.

„Já vím, ale znáš mě. Já jsem na tohle nikdy moc nebyl. Ostatní si už v podstatě zvykli na to, že mě většinou zastupuješ,“ pokusil se Jiří ospravedlnit svůj pozdní příchod. Pavel nevěřícně zavrtěl hlavou.

„Jsi vlastně taková moje pravá ruka!“ zkusil ještě Jiří. Pavel se neubránil smíchu.

„Jo, ale plat mám pořád jenom jeden,“ řekl pobaveně a posadil se ke svému stolu. Jeho úsměv zmizel stejně rychle, jako se objevil.

„Co si o tom myslíš?“ zeptal se vážně.

„Nevím. Nevím, co se to tady sakra děje,“ přiznal Jiří okamžitě.

„Každopádně ale není možný, aby jeden člověk tohle všechno stihl,“ dodal prostě. Pavel zvědavě nadzvedl obočí.

„Neříkám, že s tebou nesouhlasím, ale vážně se vracíš ke své původní teorii o více pachatelích? Kdyby šlo o nějakej gang nebo jinou organizovanou skupinu, tak by to určitě neprobíhalo takhle, to sám víš moc dobře. Tyhle typy lidí chtějí publicitu ve svých kruzích, ne na veřejnosti.“

„To já všechno vím, ale musí existovat nějaký vysvětlení. Třeba se někdo našeho vraha rozhodl napodobit,“ zkusil Jiří chabě.

„Odvysílali to ve večerních zprávách a ráno máme na krku přes čtyřicet mrtvých, to přece nikdo nemohl stihnout. A už vůbec ne v takové míře, sakra,“ namítl Pavel.

„Nějak se to ale muselo stát!“ rozkřikl se Jiří a praštil pěstí do stolu. Několik kolegů se na něj zaskočeně otočilo a on se mávnutím ruky omluvil.

„Jirko, musí za tím stát jeden člověk. Všude je prakticky totožnej modus operandi. A ten v tomhle případě určitě není tuctovej,“ ukončil Pavel debatu rozhodně. Jiří si tím tak jistý nebyl, ale už nic neřekl.

„Mám ještě dvě zprávy,“ ozval se znovu Pavel, když Jiří zadumaně mlčel. „Jednu dobrou, jednu špatnou.“

„Ta špatná?“

„Touhle dobou už to řeší snad všechny kriminálky v zemi a bůh ví, kdo ještě, ale začalo to u nás a všichni to vědí, takže se od nás bude čekat nejvíc,“ přiznal Pavel napjatě.

„A ta dobrá?“ zeptal se Jiří s nadějí v hlase.

„Dostali jsme povolení prohledat všechny ty auta, zatknout jejich majitele a ve výslechový místnosti o ně třeba típat cigára,“ oznámil Pavel trochu přehnaně. Jiřímu se ale v tu chvíli ta představa úplně nepříčila. Byl napjatý, vystrašený a především si chtěl zapálit další cigaretu.

„To nám ale stejně samo o sobě moc nepomůže. Neříkal jsi, že je jich šedesát dva? Než všechny ty adresy objedeme, to auto už bude dávno zaparkovaný na dně přehrady nebo na šroťáku zmáčknutý do krychle.“

Pavel přikývl a otevřel si na počítači před sebou seznam podezřelých. Opravdu byl žalostně dlouhý.

„Co navrhuješ?“ chtěl vědět, protože ho samotného nic nenapadalo.

„Chtělo by to nějak vytřídit. Nevím ale jak,“ řekl Jiří a zamyšleně začal obcházet Pavlův stůl. Nedokázal se zbavit pocitu, že mu něco unikalo.

„O vrahovi v podstatě nic nevíme…“

„…o obětech vlastně taky ne…“

Najednou se zastavil. Oči se mu rozšířily, jako by ho vlastní myšlenka zaskočila.

„Vyžádejte si identifikaci všech obětí a jejich osobní informace! Ze všech měst, i kdybyste museli škemrat. Hned, jak budete něco mít, s tím přijďte za mnou a Pavlem,“ zakřičel tak hlasitě, že to museli slyšet všichni v celém patře. A když už se sám Jiří odhodlal k udělení nějakého rozkazu, tak to muselo být vážné. Všichni se okamžitě dali do práce.

„Proč tak najednou?“ nechápal Pavel, když se vedle něj Jiří posadil.

„Je to sériovej vrah. Není přece možný, aby zabíjel po celý republice jenom tak, jak se mu zrovna zlíbí. Už na začátku jsem říkal, že musí mít nějakej jasnej motiv, i když ho neznáme, a že posílá vzkaz. My teď zkusíme dát ten motiv nebo ten vzkaz dohromady a to nám pomůže identifikovat, co za člověka by náš vrah mohl být, teda kromě toho, že je absolutní psychopat,“ vysvětlil Jiří. Pavel už své pochyby ani nedával nahlas najevo, jen pokrčil rameny.

Předtím, než se k nim od kolegů dostala první várka informací, se rozhodli znovu zaměřit na Karla Dvořáka, vrahovu vůbec první oběť. Bohužel se rychle ukázalo, že z hlediska vyšetřování byl až překvapivě nezajímavý. Žádní veřejní nepřátelé, s konkurencí vycházel velice dobře, pravidelně pořádal různé slavnostní večírky a podobné akce, byl nezadaný a bezdětný. Na první pohled v jeho životě zkrátka nebyl nikdo, kdo by měl zájem mu ublížit, natož takto brutálně. Vrah ale nějakou motivaci mít zkrátka musel.

Jiřího s Pavlem ze zamyšlení vytrhl až jeden z kolegů, který jim na stůl hodil několik složek.

„Tohle je všechno, co jsem vytřískal z oddělení v Olomouci, a máte tam i něco k těm našim,“ vysvětlil a byl pryč dříve, než mu komisaři stihli poděkovat. Zřejmě šel pokračovat v pátrání.

V obou městech se jednalo dohromady o pět mrtvých. V Brně na Jiřího bedra přibyl manželský pár Sokolových, kteří společně vedli úspěšnou technologickou firmu. V Olomouci pak šlo o trojici mladých celebrit, které Jiří neznal, ale každopádně prý měly spoustu peněz a nebály se to dávat najevo prakticky na každém kroku.

To bylo v podstatě všechno. Žádné jiné užitečné informace Jiří v dokumentech nenašel.

„Sakra, kdybych to nevěděl, tak bych přísahal, že to všechno spolu vůbec nesouvisí,“ přiznal Pavel nakonec a odhodil jednu ze složek zpátky na stůl. Jiří zavrtěl hlavou.

„Nepřísahej a radši přemejšlej,“ odsekl a otevřel na Pavlově počítači svůj email, na který mu už od kolegů přicházely další informace. Tentokrát se jednalo o tři oběti ze Zlína, Prahy a Karlových Varů, z každého města jedna. Jiří sice věděl, že přinejmenším v Praze je obětí mnohem více, ale prozatím se spokojil i s nekompletními spisy.

Jednalo se o tři mladé muže, kteří se sice navzájem neznali a ani se nikdy neviděli, ale nyní je spojoval stejný osud. Bylo až děsivé, jak moc si byli podobní. Všichni byli manažeři v prestižních nadnárodních firmách žijící na vysoké noze. Jejich život plný šampaňského a kaviáru ale zničehonic přetnul nečekaný zásah nějakého šílence. A jestli ho Jiří nenajde, bude se to opakovat.

Zatřásl hlavou a pokusil se uspořádat si myšlenky. To už na něj ale z druhého konce místnosti někdo naléhavě vykřikoval údaje týkající se další oběti. Byla to žena ve středním věku, majitelka jedné z největších sbírek obrazů v Evropě.

Na počítači se najednou objevila další zpráva. Postarší muž, ve svém rodném městě známý svými extravagantními nákupy. Naposledy si pořídil středověký zámek.

Další složky na stole. Majitel kasina, režisér a mezinárodně známá zpěvačka.

Ze všech stran přicházelo čím dál více informací, ale Jiří už je nepotřeboval. Konečně pochopil.

„Mám motiv i vzkaz,“ řekl pevně, když poslední dílek smrtící skládačky zapadl na místo. Pavel se na něj otočil s úlevou v očích, což muselo znamenat, že jeho samotného zatím nic nenapadlo.

„Všechny oběti spojuje jedna věc. Bohatství,“ vysvětlil Jiří a sledoval přitom Pavlův nechápavý výraz.

„A jaká skupina lidí odjakživa nesnáší bohatý?“

„Chudí,“ pochopil konečně Pavel.

„Přesně tak,“ přitakal Jiří. „Náš pachatel má ale i přes svou tíživou finanční situaci přístup k cirkulárce nebo něčemu podobnýho rázu, jak nám prozradil Jarda. Dokážeš ten seznam na základě těchhle informací zúžit?“

Pavel sice neodpověděl, ale musel si být vědom toho, že nemá na výběr. Pokud by to nevyšlo, na rukou by brzy měli další krev.

V tu chvíli se Jiřímu v kapse rozdrnčel telefon. Vrchní komisař už chtěl hovor popuzeně odmítnout, ale pak si všiml, kdo volá. Na displeji jasně svítilo jméno Petrovy ženy. Něco se muselo stát.

Rychle hovor přijal a chtěl promluvit jako první, ale nestihl to.

„Je pryč! On je pryč!“ ozval se okamžitě výkřik. Jiří musel telefon oddálit od ucha, aby mu nepraskl bubínek.

„Klid, no tak, klid! Kdo je pryč?“ zakřičel na obranu, i když se obával, že odpověď už zná. Hlas z reproduktoru přerušovaný pláčem mu to potvrdil.

„Petr. Unesli ho. Je pryč.“

Pavel se jen na moment odklonil od počítače, aby na Jiřího vrhl zaskočený pohled, a pak začal pracovat ještě rychleji, než předtím.

Jiřímu trvalo několik vteřin, než se vzpamatoval z prvotního šoku. Musel jednat. A to rychle.

„Poslouchej! Zachráním ti manžela, ale musíš mi teď hned říct, co se sakra stalo,“ řekl do telefonu možná o něco prudčeji, než původně plánoval, ale účel to splnilo. Vzlykání ustalo a žena se několikrát zhluboka nadechla.

„Petr vyšel před dům. Už nevím, co tam chtěl dělat. Najednou přijelo auto, zakrylo vašim lidem výhled, někdo z něj vyskočil a namířil na Petra zbraň. Sledovala jsem to z okna, chtěla jsem zakřičet, ale bála jsem se, že vystřelí. Potom ten chlap něco řekl a Petr k němu nastoupil. Vaši lidi to auto pronásledovali, když ujíždělo, prý po něm dokonce i stříleli, ale ztratilo se jim.“

Jiří zaskřípal zuby. Cítil, jak mu na zádech chladne pot. S nekompetentními podřízenými si to vyřídí později. Teď měl na práci důležitější věci.

„Měl ten chlap na sobě kuklu?“ zeptal se. Žena přitakala. Jiří situaci začínal pomalu rozumět.

„A přijel bílým náklaďákem?“ položil zásadní otázku. Žena mu to potvrdila. Jiří praštil pěstí do stolu. Vrah se rozhodl, že Petrova pohádková výhra nemůže zůstat bez odezvy.

„Zůstaň doma. Zachráním ho,“ řekl Jiří rozhodně a ukončil hovor předtím, než žena stihla zareagovat. Nechtěl znovu slyšet, jak vzlyká.

„Mám to!“ ozval se Pavel za chvíli. Jiří za to byl rád, protože už ho chtěl začít ne zrovna jemně popohánět.

Přečetl si z obrazovky adresu, která se podle jeho odhadu nacházela někde v Žabovřeskách, nepříliš daleko od centra města, a s novou energií Pavla poplácal po zádech. Ten jen přikývl a ukázal na jméno pod adresou.

Jan Bílý. Tak to byl Jiřího hlavní podezřelý.

„Bydlí v polorozpadlým baráku, kde je ale i tak už delší dobu pozadu s nájmem. Roky splácí půjčky dalšíma půjčkama a je zapsanej na pracáku, ale v žádné práci, kterou mu doteď přidělili, nevydržel dýl než měsíc,“ shrnul pohotově Pavel profil onoho muže. Jiří cítil, že se trefil. Byl to on. Musel být.

„To ale není všechno. Víš, jaká byla jeho poslední pozice? Ve firmě na obrábění a zpracování dřeva,“ řekl Pavel triumfálně. Jiří téměř nedýchal.

„Odkud by se určitě nějaká ta pila mohla nepozorovaně ztratit,“ dokončil Pavlovu myšlenku. Pak se prudce obrátil k výtahu.

„Není to zaručený, ale všechno by do sebe zapadalo,“ přidal ještě Pavel, ale to už Jiřího nezajímalo.

„Já tam hned jedu, ty zůstaň tady a zkoordinuj co nejvíc týmů, aby zasáhly na těch ostatních adresách. Pro případ, že bychom se pletli,“ řekl po cestě k výtahu. Věděl ale, že se nepletli. Určitě ne.

„Neměl bys tohle dělat ty?“ křikl Pavel, když už se dveře výtahu zavíraly.

Jiří věděl, že má pravdu. V tu chvíli mu na tom ale vůbec nezáleželo.

„Díky!“ stačil ještě vykřiknout, než ho výtah pohltil.

To, jak si Pavel unaveně povzdechl, už neviděl.

Když Jiří téměř dvojnásobkem povolené rychlosti dojel do cíle, nejdříve si nebyl jistý, jestli si nespletl adresu. Dům, který ve všech ohledech připomínal spíše zříceninu, stál mezi dvěma docela obyčejnými bytovkami a vypadal neobydleně. Na poštovní schránce visící na rezavém zábradlí bylo ale roztřesenou rukou naškrábáno jméno Jan Bílý. Muž bydlel tady. Jiří pohledem nenašel nic, co by naznačovalo, že zde přebývá šílený sériový vrah, ale byla pravda, že něco takového o sobě lidé příliš nerozhlašovali.

Jenže pak ho uviděl. Stál jen o pár metrů dál, nenápadně zařazený mezi ostatní auta. Bílý náklaďák. Jiří k němu pohotově přiběhl a zkontroloval poznávací značku. Odpovídala bezdomovcovu popisu. To ale nebylo všechno.

V zadních dveřích zelo několik děr po kulkách. Jiří si okamžitě vzpomněl na slova Petrovy manželky o střelbě, kterou spustili policisté. Pavel to vážně trefil. Až ho Jiří uvidí, začne mu líbat nohy.

Věděl, že by si měl zavolat posily. Počkat na někoho, kdo ho bude při vstupu do jámy lvové krýt. Ale nehodlal čekat ani vteřinu. Někde tam uvnitř byl jeho nejlepší přítel, jehož život teď dost možná visel na vlásku. Na ničem jiném nezáleželo.

Z pouzdra u opasku vytáhl služební pistoli a s prstem na spoušti se přesunul ke vchodovým dveřím. Byly pootevřené. Zámek i kliku už někdo dávno rozbil. Jiří si otevřel ramenem a nakoukl dovnitř. Byly tam jen schody. Jedny nahoru, jedny dolů. Bez přílišného váhání se vydal směrem dolů. Nevěděl, jestli mu to velel instinkt, nebo jen příšerný stav nadzemní části domu, ale každopádně měl ve výběru jasno.

Musel sejít mnohem více schodů, než původně čekal, aby se dostal do sklepního prostoru. Ten byl ale obrovský. Mnohem větší, než se zdálo vzhledem k velikosti domu možné. Dříve tady zřejmě bylo několik menších sklepů, které se zbouráním zdí spojily v jeden.

Na konci toho sklepa seděl Petr.

Nohy měl svázané a ruce přilepené několika vrstvami lepicí pásky ke stolu, na jehož konci ležel otevřený, pronikavě zářící notebook. Na něm zrovna jednou rukou Jan Bílý vyťukával nějakou zprávu.

V druhé ruce držel zapnutou kotoučovou pilu.

Když se Jiřího pohled střetl s Petrovým, rukojmí naléhavě vytřeštil oči, ale naštěstí byl dostatečně duchapřítomný na to, aby nezakřičel. Jiří se tak mohl potichu podél zdi přiblížit na co možná nejmenší vzdálenost.

Jan Bílý se otočil, když byl Jiří sotva pět metrů daleko. Oba muži se zastavili uprostřed pohybu.

Jan se vzpamatoval jako první. Počítač nechal být a přiskočil k vyděšenému Petrovi. Použil ho jako živý štít a zároveň až nebezpečně blízko k jeho hlavě přiložil pilu. Momentálně vypnutou. Jiří na něj namířil zbraň, ale už neudělal ani krok. Jan se šíleně zazubil.

Ten muž měl v očích něco, co Jiřího neuvěřitelně děsilo. Pokud se v něm někde uvnitř skrýval normální člověk, tak byl velice, velice hluboko.

„Jsem vrchní komisař Jiří Svoboda z kriminálky. Jste zatčen. Odstupte od toho muže,“ pronesl Jiří a udělal krok dopředu. Jan zapnul pilu. Jen na vteřinku. Petr sebou vyděšeně trhl. Jiří se zastavil.

„Ty chceš, abych mu uřízl hlavu? Zůstaň kurva stát!“ zařval Jan nepříčetně a zašilhal směrem k počítači. Jiří se tam podíval také. Předtím si toho vůbec nevšiml, ale zářící obrazovka odhalovala další předmět, který ležel na stole. Pistoli, ne nepodobnou té, kterou Jiří svíral v ruce.

„Ani na to nemysli. Já na rozdíl od amatérů poznám, že je to maketa. Nebezpečná možná tak ve chvíli, kdy bys ji po mně hodil,“ řekl Jiří co možná nejklidněji. Věděl, že se tím připravuje o potenciální možnost k útoku, až se bude Jan po zbrani natahovat, jenže tou dobou už mohl být Petr bez hlavy. Jan se ošklivě rozesmál.

Dostali se do patové situace a oba si toho byli dobře vědomi. Jiří nemohl vystřelit bez toho, aby ohrozil Petra, Jan zase nemohl Petrovi ublížit, aniž by byl sám dopaden.

Jiří potřeboval získat čas. Stačilo by, aby Jan udělal nějaké gesto nebo se správným způsobem pohnul, a kulka by ho trefila spolehlivě. Musel ho rozptýlit.

„Něco mi řekni. Jak jsi tohle všechno dokázal? Zosnovat ze sklepa v Brně únos a vraždu tolika vlivných lidí za tak krátkou dobu? Úplně sám?“ ptal se Jiří. Svůj zájem ani nemusel příliš předstírat.

„Myslíš si, že jsem na to byl sám?“ položil Jan řečnickou otázku a zasmál se, jako by se jednalo o výborný vtip. Za jiných okolností by Jiří cítil zadostiučinění za to, že měl pravdu, ale teď mu napětí a strach nenechávali v hlavě dost volného prostoru.

„Ne. Jsou nás desítky. Stovky. A všichni dělají, co jim řeknu. Protože jsem jim odhalil pravdu. Nabídl jsem jim východisko,“ řekl Jan a pohodil hlavou k počítači. Jiří si všiml, že se na obrazovce stále objevují nějaké zprávy, které ovšem zdálky nedokázal přečíst.

Takže šlo o skupinu šílenců v temném zákoutí internetu. Najednou všechno začalo dávat mnohem větší smysl.

„Pravdu? Pouč mě,“ vyprskl Jiří s přesně odměřenou dávkou pohrdání. Jan se na návnadu chytil.

„S radostí,“ řekl a mimoděk cukl hlavou. Jiří doufal, že bude mít konečně dobrý úhel na palbu, ale pohyb nebyl dostatečně velký. Musel vyčkat.

„Nikdy jsi nepřemýšlel nad tím, kdo na téhle planetě všechno ničí? Kdo je zdrojem všeho existujícího zla? Jsou to zasraní boháči, jako je tenhle parchant!“ rozčílil se Jan a opět na moment zapnul pilu, Petr už byl ale strachem paralyzovaný a ani se nepohnul. Po tváři mu stékala slza.

„Ničí životy nám, obyčejným lidem, obírají nás o všechno a nám pak nic nezbyde! Jsme zajatci na dně společnosti! Proto se jich musíme zbavit. Každej z nich je totiž takovej. Každej, do jednoho,“ pokračoval Jan vztekle.

„Každej ne,“ oponoval Jiří. „Třeba ten, kterýho máš zrovna před sebou, vyhrál Sportku a místo toho, aby si všechno nechal, už teď většinu těch peněz rozdal!“

Jan shlédl na vršek Petrovy hlavy, ale jeho výraz se nezměnil.

„Každej. Do jednoho,“ zopakoval nekompromisně.

„Nemůžu říct, že bych tě úplně nechápal. Život je prostě někdy na hovno. Ale to přece neznamená, že zabíjet lidi je řešení,“ zkusil ještě Jiří, i když ve zdravý rozum muže před sebou nevkládal příliš velké naděje.

Jan na protest zavrtěl hlavou.

„Ty to nechápeš. Ale to nevadí. Až dokončíme, co jsme začali, všichni se budou mít dobře.“

Jiřímu se vůbec nelíbilo, kam situace směřovala. Musel se rychle zeptat na něco dalšího.

„Proč zrovna ty ruce? Existuje hodně snazších způsobů, jak zabít člověka,“ řekl a mimoděk přitom sklouzl pohledem k Petrovým dlaním, které pod vrstvou lepicí pásky téměř nebyly vidět.

„Ve středověku tak prý trestali zloděje. A co jsou tady ti zbohatlíci jinýho než podělaní zloději? Kradou peníze, majetek a lidský životy. A vůbec jim nezáleží na následcích!“ rozzuřil se znovu Jan.

„Od toho máme policajty, soudy a vězení. Kdyby všichni svoje problémy řešili vraždou, na planetě by za chvíli nikdo nezbyl,“ oponoval Jiří.

„Soudy!“ vykřikl Jan pobaveně. „Pro bohatý?“

Jiří zavrtěl hlavou. Tohle nikam nevedlo.

„Hele, nepřišel jsem sem s tebou debatovat. Odstup od toho chlapa a můžeme odsud v klidu odejít. Nenuť mě po tobě vystřelit,“ pronesl pevně.

Jan Bílý ohrnul ret. Právě mu došla trpělivost.

„Dal jsem ti možnost pochopit. Přejít na správnou stranu. Vidět pravdu. Ale bohužel. Když to nechceš, tvoje chyba,“ plival Jan svá slova jako kyselinu. Pak Petrovi, který už téměř omdlel, zvedl hlavu a radostně se zachichotal.

„Chcípnete tady oba!“ zařval a velkým obloukem se rozmáchl zapnutou kotoučovou pilou. Petr křečovitě zavřel oči.

Jiřímu se konečně naskytl prostor k útoku.

Vystřelil.

Obličej Jana Bílého velice rychle zrudl krví. Skrz otvor v jeho čele Jiří na zlomek vteřiny zahlédl stěnu za jeho zády. Pak se šílený vrah zhroutil na zem. Pilu stále ještě v posmrtné křeči svíral v ruce.

„Jirko,“ vykoktal Petr tiše. „Jirko.“

Jiří schoval pistoli do pouzdra a pohotově přiběhl ke svému příteli. Ten byl roztřesený, dýchal zrychleně a hlas mu divoce přeskakoval, ale byl v bezpečí a to bylo nejdůležitější.

Jiří malým nožíkem, který patřil do výbavy každého muže z jeho oddělení, rychle přeřezal provaz i lepicí pásku, ale Petr i přesto ještě krátkou chvíli nehybně seděl. Pak nejistě vstal a Jiřího pevně objal.

„Jirko, ty jsi mi zachránil život,“ zamumlal Jiřímu do ramene.

„Ne jenom tobě. Kdybys umřel, tvoje žena by mě určitě zabila,“ zasmál se Jiří křečovitě a poplácal Petra po zádech, než ho pustil. Měl ještě něco na práci.

Nejdříve musel zavolat Pavlovi. Ten hovor přijal po jediném zazvonění.

„Co se děje?“ ozval se z telefonu výkřik.

„Zruš akci. Pošli mi sem jedno auto, sanitku a Jardu,“ vyjmenoval Jiří a už chtěl zavěsit, když Pavel znovu promluvil.

„Jardu? Takže jsme to nestihli?“ zeptal se zdrceně.

„Stihli. Sanitka je pro Petra, aby se mohl v klidu vzpamatovat, Jarda je pro toho vraha,“ vysvětlil Jiří a zavěsil. I tak měl ale pocit, jako by zaslechl kámen, který Pavlovi spadl ze srdce.

„Dáš mi minutku? Musím dopadnout ještě pár vrahů,“ řekl pak Petrovi a přesunul se k počítači.

Věděl, že tam neobjeví nic pěkného, ale nekonečná konverzace obrovské skupiny chladných šílenců ho i přesto šokovala. Internetovou stránku, na kterou zprávy přicházely, sice viděl poprvé, ale na tom nezáleželo. Obsah byl více než jasný.

Zpráva od Smrtak6: Na příště musím sehnat větší sekeru. Málem jsem se nedostal přes zápěstí.

Zpráva od FantomOstravy: Zkus pilu. Tou to jde raz dva.

Zpráva od BettaBeretta: Nikdo z vás očividně ještě nevyzkoušel starej dobrej mráz. Po pár hodinkách v mrazáku už to jde prakticky samo.

Několik uživatelů se začalo zběsile dožadovat detailů. Jiří se rychle přesunul ke starším částem konverzace, aby se nepozvracel.

Velkou rychlostí projížděl desítky a stovky zpráv. Viděl popisy již uskutečněných vražd, fantazírování nad těmi teprve plánovanými, sdílení různých zvrhlých nápadů a také detailů o všech obětech. Snažil se to všechno raději příliš nečíst, spíše jen zběžně kontrolovat.

Pak ho něco zaujalo.

Zpráva od JohnWhite: Dnes to všechno začne. Konečně se zbavíme parazitů a přetvoříme svět k lepšímu. Pro nás všechny. Počkejte si, až uvidíte ve zprávách reportáž o smrti podnikatele Karla Dvořáka. Pak se pusťte do akce. Všem přeji hodně štěstí.

Jiří nemohl uvěřit svým očím. Dostal se až k samému počátku tohohle všeho. Ke zprávě, která zapříčinila smrt desítek lidí. Ještě pořád jich ale mohlo přibýt mnohem víc.

Zpráva od NesnasimBohatyKreteny: Konečně! Už se nemůžu dočkat. Celej den budu jako na jehlách.

Zpráva od Smrtak6: Už bylo načase. Začínal jsem se bát, že to všechno byly jenom kecy.

Zpráva od JohnWhiteFanda1: Já jsem nikdy nepochyboval. Jsem připravenej na všechno. Kamkoliv půjdeš JohnWhite, my tě budeme následovat.

Zpráva od Smrtak6: Nechtěl jsem ani naznačit, že bych pochyboval. Jenom jsem se už po těch letech plánování nemohl dočkat. Musíme lidem konečně ukázat, kdo ve skutečnosti ničí naší společnost, a s JohnWhite to dokážeme.

Jiří od dalších reakcí odtrhnul oči a sklesle zavrtěl hlavou. Jak si s tímhle vším jenom poradí?

Najednou se konverzace na obrazovce sama vrátila na místo, kde ji Jiří předtím objevil. Vzápětí zjistil proč. Přišla nová zpráva.

Zpráva od BettaBeretta: Tak co, JohnWhite? Už nás nenapínej. Jak to dopadlo?

Jiří tiše zíral na monitor.

Zpráva od Smrtak6: No tak! Co máme dělat dál? Nemůžeme čekat celej den, než to doděláš!

Zpráva od JohnWhiteFanda1: Uklidněte se. Mistr si se svým dílem vždycky dává načas.

Za celou jeho kariéru Jiřímu nikdy nebylo tak špatně, jako právě v tu chvíli.

Zpráva od Uzivatel4378: Haló? JohnWhite? Žiješ?

Zpráva od FreddyKrueger: JohnWhite, no tak. Napiš, nebo se zblázním.

Zprávy začaly přicházet takovou rychlostí, že už je Jiří téměř nestíhal číst. Co měl teď dělat? Jak mohl všechny ty lidi identifikovat? Za uživatelskými jmény se mohl skrývat kdokoliv a on neměl žádný způsob, jak…

Jiří se zarazil a shlédl na mrtvého Jana Bílého, který stále ležel na zemi s otvorem v hlavě. Pak svůj pohled obrátil zpět k počítači.

„Moment. Já jsem teď John White,“ uvědomil si a pousmál se. Spravedlnosti možná přece jen bude učiněno zadost.

Přiskočil ke klávesnici a rychle do ní začal ťukat. Nad svými zprávami přemýšlel jen tak dlouho, jak bylo nezbytně nutné. Chtěl působit co možná nejvíce nenuceně a přirozeně. Nikdo nesměl pojmout žádné podezření.

Zpráva od JohnWhite: Uklidněte se, všichni. Už jsem tady. Vše proběhlo hladce. Můžeme přejít na další fázi plánu.

Zpráva od BettaBeretta: Díky bohu. Už jsme se začínali bát.

Zpráva od JohnWhiteFanda1: Já jsem se nebál vůbec. Tak honem, co bude dál? Už se nemůžu dočkat!

Zpráva od JohnWhite: Předem vás varuji, že to, s čím se vám teď svěřím, se nebude každému líbit. Je to ale zásadní. Vlastně nejdůležitější část celého plánu, bez které to všechno přijde vniveč.

Zpráva od JohnWhiteFanda1: Cokoliv, JohnWhite.

Zpráva od Smrtak6: Jsme s tebou.

Zpráva od FreddyKrueger: Zabiju třeba dalších sto lidí, když nám to pomůže.

Zpráva od JohnWhite: Dobrá. Potřebuji, abyste všichni šli na nejbližší policejní stanici a udali se. Vezměte s sebou i své zbraně a počítače.

Minuta virtuálního ticha.

Zpráva od JohnWhite: Věřte mi, všechno bude brzy jasné. Doteď jsem vám o této potřebné oběti neřekl, protože jsem si nemohl být jistý, že to pochopíte. Teď už ve vás ale věřím. Pochopte, že je to nesmírně důležité. Udělejte to co nejdřív. Nebojte se, dlouho tam nezůstanete. Poslední fáze plánu zahrnuje i vaše osvobození.

Dvě minuty bez zprávy. Nepřehnal to?

Zpráva od JohnWhiteFanda1: Dobře. Udělám to. Věřím ti.

Zpráva od Uzivatel4378: To mi všichni. Jinak bychom tady nebyli.

Zpráva od BettaBeretta: Sakra, tak jo.

Potvrzení se postupně začala jen hrnout. Jiří se pyšně napřímil a symbolicky si oprášil ruce po dobře odvedené práci.

Do sklepa dolehla pronikavá siréna sanitky.

Během následujících dvaceti čtyř hodin se napříč celou republikou dobrovolně přihlásilo na policii několik desítek vrahů, kteří byli prodlouženými pažemi jediného člověka. Jana Bílého. Johna Whitea. Šílence. Zoufalce. Sériového vraha. Mrtvoly. Vzhledem k tomu, že si s sebou každý z nich přinesl velké množství inkriminujícího materiálu, nebylo pro policisty nijak obtížné je spojit s jednotlivými vraždami i s uživatelskými jmény na stránce Jana Bílého. Procesy byly rychlé a jednoznačné. Tresty dosahovaly různých délek, ale žádný z nich se nedostal pod hranici dvaceti let. Někteří z odsouzených možná na záchranu od mýtického Johna Whitea čekají dodnes.

Petr byl z nemocnice po krátké době propuštěn. Psychiku měl sice otřesenou, ale jinak byl v pořádku. Jiřímu on i jeho žena ještě mnohokrát poděkovali. Naposledy týden po smrti Jana Bílého, když se Jiří podíval na svůj účet a objevil sedmicifernou příchozí platbu s poznámkou „Díky moc, Jirko“.

Od té doby pár v Brně nikdy nikdo neviděl.

Dokonce ani Jiří nevěděl, co se s jeho nejlepším přítelem stalo.

Do schránky mu ovšem občas přicházely anonymní pohlednice ze vzdálených Kanárských ostrovů.