Článek
Každý zkušený mořský vlk vám řekne, že moře je mnohem více než jen pouhá voda. Někteří ho považují za krásnou mladou dívku, která je sice nevinná a svůdná, ale zároveň nestálá a proměnlivá. Pro jiné je spíše moudrou stařenou, chápavou a odpouštějící, ovšem nikdy nezapomínající na jakákoliv provinění. Na jedné vlastnosti se ovšem shodnou všichni bez výjimky. Moře si vždy najde způsob, jak každému dát to, co si zaslouží. A jinak tomu nebylo ani jednoho mrazivého dne kdysi v zimě.
„Sakra, kapitáne, nemůžeme se jít konečně schovat do podpalubí? Tam určitě nebude taková zatracená zima!“ přelétla nad celou lodí kormidelníkova zoufalá prosba, doplněná několika souhlasnými zamručeními zbylých členů posádky.
Kapitán se pomalým krokem přesunul k muži u kormidla a naklonil se těsně k jeho obličeji. Pak se tak hlasitě rozesmál, až to některé členy posádky přimělo zaskočeně se přikrčit.
„Jestli se ti to nelíbí, můžeš si jít zaplavat! Třeba se tím zahřeješ!“ vykřikl kapitán a přiměl tím několik dalších mužů přinejmenším k napjatému uchechtnutí.
„A jestli si nenecháš tyhle kecy pro sebe, pošlu tě ke dnu sám,“ doplnil vzápětí skrze zaťaté zuby a předtím, než se vrátil na své místo na zádi lodi, popuzeně plivl kormidelníkovi do obličeje.
Kapitán měl se svou lodí mnoho společného. Stejně jako ona i on působil na první pohled temným, znepokojivým a zanedbaným dojmem, ale uvnitř byl na rozdíl od ní ještě daleko horší. Jeho skutečné jméno téměř nikdo neznal. Mezi ostatními piráty i obyčejnými lidmi se mu přezdívalo Smrt. Proč se mu tak říkalo nebylo příliš obtížné odvodit. Při svém plenění nikdy nenechal ani jediného přeživšího a většinou veškeré zabíjení prováděl sám. Tradovalo se, že pokud se chtěl zbavit některého člena posádky, přivázal ho ke stěžni lodi, kterou právě zplundroval, a střílel na něj z děla tak dlouho, dokud se loď nepotopila a nebo bezbranného piráta netrefil.
Nejhorší ovšem bylo, že jeho činy byly většinou naprosto neopodstatněné. Okrádal a vraždil jak na bohatých anglických obchodních lodích, tak na maličkých bárkách, u kterých neexistovala žádná šance na výdělek. Zabíjel jak bohaté, tak chudé, hodné i zlé, a to zkrátka proto, že se díky tomu cítil dobře.
Nebylo nic, před čím by se ten muž zalekl.
Až dodnes.
„Tak a dost!“ zakřičel frustrovaně kormidelník a prudce se obrátil na svého kapitána.
„Takhle to dál nejde! Jak dlouho už tady mrzneme? A úplně zbytečně!“ snažil se muž zburcovat zbytek posádky, což se mu dařilo více než dobře. Stačilo pár vět a už za ním stálo přinejmenším šest dalších mužů.
„Myslím si, že je načase, abychom…“ chtěl kormidelník dotáhnout svůj plán do konce, ale kapitán ho přerušil. Křesadlovou pistolí namířenou přímo mezi oči.
„Ale, ale. Zrovna od tebe bych takovou věc vážně nečekal,“ zazubil se kapitán a výhružně natáhl kohoutek. Ostatní muže to přimělo se pohnout, přesně jak kapitán očekával. Bohužel pro něj ale postoupili o krok dopředu, ne dozadu.
„Chlapci, no tak, snad ještě nebude tak zle,“ nenechal se kapitán rozhodit a vytáhl od pasu druhou, podobně nebezpečnou zbraň.
Všichni muži na palubě na chvíli znehybněli v napjatém očekávání. Najednou si nikdo nebyl jistý, jestli má sílu a odvahu na to, aby narušil zdánlivou rovnováhu a zaútočil jako první. Posádka si musela být vědomá toho, že kapitána vzhledem ke svému počtu dokáže přemoct, ale několik mužů by přitom bezpochyby muselo padnout, a na takovou oběť nikdo z nich nebyl připravený.
„Protože se dneska cítím velkoryse, tak vám dám na výběr. Buďto…“ pokoušel se kapitán přesvědčit své muže, aby se sami vzdali, když si ho jeden z nich úplně přestal všímat a zaskočeně upřel pohled na moře.
„My se nehýbeme,“ řekl ten muž tak tiše, že ho kapitán málem ani neslyšel. Nikdo se nezeptal, co měl muž na mysli. Místo toho se postupně každý včetně kapitána otočil směrem k vodě.
Nacházeli se právě uprostřed rozbouřeného moře, na míle daleko od nejbližší pevniny, ale jejich loď stála tak pevně, jako by byla na mělčině.
První, kdo se rozběhl k okraji lodi a naklonil se přes zábradlí, byl shodou okolností právě kormidelník, který celý konflikt začal. Najednou jako by bylo vše zapomenuto a celá posádka i s kapitánem, který ovšem nezapomínal neustále držet prsty na spouštích, se také rychle šla podívat na vodu.
Nebylo těžké přijít na to, proč se nehýbali. Voda v okolí několika desítek metrů kolem lodi byla skrz naskrz zmrzlá.
„Co budeme dělat?“ zeptal se někdo a téměř instinktivně se obrátil na kapitána.
„Aha, takže vy si tady chcete dělat vzpouru, ale ve chvíli, kdy se něco podělá, jsem kapitán zase já?“ rozesmál se kapitán, tentokrát upřímně.
„Něco takovýho se přece neděje jenom tak! Říkám vám, už je to tady, moře nás přišlo potrestat za naše hříchy!“ začal jeden z mladších pirátů hlasitě vykřikovat.
„Nejsi úplně daleko od pravdy,“ protnul vzduch hluboký, pronikavý hlas, který nepatřil nikomu z posádky. Slova jako by sama o sobě mrazila.
Piráti se prudce otočili a pohlédli do očí tomu nezvanému hostovi, který se zjevil na jejich lodi. Jestli jim doteď ještě zbývala nějaká odvaha, tak právě v tuto chvíli vyprchala.
„Zdravím vás. Původně jsem měla přijít o mnoho let dříve, ale chtěla jsem vám nechat šanci na nápravu. Snad mě omluvíte,“ ozvalo se nevinně zpod černého pláště. Dlouhá kosa se ve slunci děsivě zablýskala. Několik mužů padlo na kolena.
„Tak který z vás je ten, co si myslí, že může beztrestně používat mé jméno?“ zeptala se Smrt tvrdě. Posádkou to zašumělo.
Těžko říct, jestli by se kapitán přiznal dobrovolně, ale ostatní muži ho velice rychle postrčili před sebe i bez jeho souhlasu. Kapitánovi nezbylo nic jiného, než schovat zbraně a zaujmout na oko silácký postoj.
„Jsem to já. Každý, kdo o mně kdy slyšel, mi říká Smrt,“ řekl kapitán pyšně a pokusil se vyhnout pohledu do temnoty pod kápí, protože nechtěl vědět, co se v ní skrývá.
„Výborně. Mám pro tebe návrh, ty ubohá nápodobo,“ promluvila Smrt a ukázala přitom svým kostěným prstem na kapitána. Ten se mimoděk zatřásl.
„Nabízím tobě i tvé posádce příležitost vykoupit se ze svých hříchů. Ty, jako můj samozvaný jmenovec, můžeš poslat zbytek své posádky tam ke mně, abys sám sebe zachránil, oni ale mohou udělat to samé s tebou. Je to velice prosté. Někdo zemře jako hříšník, jinému se dostane vykoupení,“ vysvětlila Smrt a zasekla svou kosu do paluby. Předtím, než stihl kdokoliv onen návrh nějak promyslet, promluvila znovu.
„Začněme tedy. Kdo z vás je pro to, aby byl váš kapitán ušetřen a ostatní obětováni?“ zeptala se Smrt prostě. Kapitán vyděšeně vytřeštil oči. S tím, že se bude o věci hlasovat, v žádném případě nepočítal. Doufal, že rozhodne spíše síla.
Vzhledem k tomu, že mu nic jiného nezbývalo, pomalu zvedl ruku na souhlas a obrátil se na svou posádku. Kdysi byla možná věrná a spolehlivá, ale teď stála tak nehybně, jako by celou dobu plul jen se sochami. Kapitán byl nenáviděn všemi, dokonce i vlastními muži.
„Dobrá. A kdo je pro to, aby byl kapitán obětován a ostatní ušetřeni?“ posunula Smrt hlasování do druhé poloviny a rozhlédla se.
Kapitán doufal, že budou alespoň někteří muži chvíli váhat, anebo se zdrží hlasování, ale nebylo tomu tak. Hustý les rukou, stejně početný jako posádka, se zvedl prakticky ještě předtím, než Smrt domluvila.
„Je tedy rozhodnuto,“ pronesla Smrt a vytrhla svou kosu ze dřeva. Kapitána ovládlo zoufalství.
„Nemám v plánu se nechat dostat takhle snadno!“ zařval jako zvíře zahnané do kouta a namířil své pistole proti posádce.
Kulky létaly tak rychle, že většina mužů neměla žádnou šanci se střelám vyhnout. Velká část ran dokonce ukončila život hned dvou pirátů najednou. Ve chvíli, kdy kapitán přestal řvát a konečně mu došly náboje, na celé lodi nezbyl nikdo jiný než Smrt a její služebník.
„Chci hlasovat znovu,“ vydechl kapitán a zvedl ruku ještě předtím, než Smrt promluvila. Ona ovšem udělala něco jiného. Zprvu to nebylo příliš poznat, ale po chvíli bylo jasné, že se hluboko od plic smála.
„Vy lidé jste tak zvláštní. Ani tu nejjednodušší zkoušku nikdy nedokážete splnit bez toho, abyste všechno zničili. Gratuluji, kapitáne,“ řekla nakonec Smrt, odložila svou kosu a roztáhla ruce.
„Takže já nezemřu?“ zeptal se kapitán s nadějí a šťastně se usmál.
„Ale ano, zemřeš. Nezasloužíš si ovšem tak rychlí konec jako lidé, jejichž nejhorším proviněním bylo, že tě nezastavili, když měli příležitost. Ty budeš umírat pomalu,“ oznámila Smrt rázně a najednou prudce spojila ruce.
Kapitán chtěl rychle vypustit nějakou jedovatou poznámku a poté se zachránit skokem přes palubu, ale nic z toho neudělal. Najednou se vůbec nedokázal pohnout. Stačil mu jediný pohled na to, aby pochopil, že on i celá jeho loď navždy zmrzli.
„Doufám, že ti zima moc nevadí. Nic jiného už totiž nikdy nezažiješ,“ oznámila Smrt suše a zmizela. Tedy, nejspíše. Kapitán to nemohl vědět, protože už nedokázal ani otočit svou zmrzlou oční bulvu natolik, aby to zjistil.
Chtěl zoufale zakřičet o pomoc, ale nedokázal pohnout žádným svalem v obličeji. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než zírat na svou starou, zmrzlou loď.
Večer začalo sněžit.
