Článek
Slyšeli jste někdy o paradoxu Théseovy lodi? Pokud ne, ani bych se vám příliš nedivil. Já jsem ten název nejdříve také vůbec neznal. Jako jeden z prvních pacientů této kliniky jsem se ale musel právě s tímto myšlenkovým experimentem seznámit, abych měl právo zůstat. Doteď si pamatuji v podstatě přesné znění onoho paradoxu tak, jak mi byl již mnohokrát předčítán, abych si ho pořádně vryl do paměti.
Když se bájný řecký hrdina Théseus vrátil domů z poslední bitvy, nechal svou proslulou loď zakotvenou v přístavu, kde měla na dlouhou dobu zůstat jako připomínka jeho vítězství. Jak ale šla léta, loď začala chátrat a některé její části musely být vyměněny, aby se celá nepotopila do moře. Trvalo to sice celá desetiletí, ale nakonec muselo být nahrazeno i poslední z prken a lan, takže už žádná část lodi nebyla původní. Otázka je pak jednoduchá. Je tato loď, veskrze celá vlastně vyměněná, pořád tou stejnou lodí, na které se plavil Théseus? Anebo se jedná o úplně nové plavidlo?
Pokud jste stejní, jako jsem kdysi býval i já, tak vás pravděpodobně hned napadne, že ona přestavěná loď skutečně musí být nová. Vždyť ani na jednom z vyměněných prken Théseus nikdy nestál, toho kormidla se při svých plavbách také nedotýkal a ty nové plachty určitě ani neviděl. V tom případě se ale nabízí úplně jiná otázka. Kdy přestala ona loď být tou původní, Théseovou? Po výměně poloviny dílů, a nebo snad všech dílů? Všech kromě jednoho? Jenom jednoho?
Na tento problém samozřejmě existuje spousta různých názorů, ale háček je v tom, že žádný z nich nemůže být na sto procent správný. Jinak by se také nejednalo o paradox, že?
I když by to nemělo být v žádném případě možné, obávám se, že jsem onu správnou odpověď nalezl, a to tím vůbec nejhorším možným způsobem.
Už jsem měl být mrtvý. Přinejmenším několik měsíců jsem měl v klidu ležet v pohodlné rakvi pár metrů pod zemí a nestarat se o nic jiného než o žížaly rozrývající okolní půdu. Nebýt Kliniky postupné rekonstrukce, už by bylo dávno po mně. Ti lidé tady mě zachránili.
A já je za to nenávidím.
Když jsem sem byl poslán poprvé, byl jsem už upoutaný na lůžko a nedokázal jsem mluvit, jíst nebo se vědomě pohybovat. Rád bych vám popsal, jak přesně zněla moje diagnóza, ale bohužel si nevzpomínám. Mohla to být leukémie? Rakovina? Mor? Co já vím! Mám pocit, že to tehdy nevěděli ani doktoři, kteří se o mě starali.
O přesunu do této kliniky rozhodla moje rodina. Vzhledem k tomu, že já jsem sám za sebe mluvit nedokázal, to ani nikdo jiný udělat nemohl.
Byl jsem vůbec první pacient, na kterém byla provedena postupná rekonstrukce. Jednalo se o jakýsi experimentální chirurgický postup, který by lidem, jako jsem byl já, mohl pomoci se uzdravit, když vše ostatní selhalo. Pokud jste si už dokázali dát dvě a dvě dohromady, tak vás pravděpodobně napadlo, v čem onen zákrok spočíval. Já sám jsem se stal takovou malou Théseovou lodí.
Jako první mi prý kvůli rostoucímu nádoru vyměnili celou levou ruku. Vzápětí to stejné museli udělat i s druhou rukou a pravou nohou, aby šíření nemoci úplně zastavili. To se jim také, klobouk dolů, podařilo, ale konec byl bohužel stále v nedohlednu.
Když jsem se jednou zeptal, odkud se ony nové končetiny vzaly, bylo mi řečeno, že byly uměle vypěstovány v laboratoři. Byl jsem ochoten tomu uvěřit, protože jediná alternativa, která mě napadala, bylo porcování čerstvě vybouraných motorkářů, a to mi neznělo příliš pravděpodobně.
Levou nohu museli také vyměnit velice brzy, protože jsem ji prý měl úplně jinak dlouhou, než tu pravou, a i když je to poměrně vtipná představa, tak chápu, proč to chtěli opravit.
Trup a vnitřní orgány mi překvapivě vyměnili téměř jako poslední, a to postupně, po velkých kusech. Prý to bylo nutné, aby mé tělo dokázalo přijmout nové končetiny a také aby nemoc neměla šanci znovu se rozšířit.
Ta technologie sice je naprosto neuvěřitelná, o tom nemůže být žádných pochyb, ale myslím si, že všechno by mělo mít určitou hranici. Ta hranice u mě byla překročena ve chvíli, kdy mi vyměnili hlavu.
Jakmile jsem se vzbudil ze své poslední narkózy, uvědomil jsem si, že z mého původního já už nezbývalo zhola nic. Samotný fakt, že jsem dokázal bez problémů myslet, mě ale na druhou stranu dost příjemně překvapil. Uměle vypěstovaný mozek bylo prý totiž možné za pomocí elektřiny a chemie nechat vyrůst až na úroveň dospělého člověka. Zkrátka pokrok, všude samý pokrok.
Měl jsem pronikavě zelené oči, tak, jak jsem vždycky chtěl, a i můj nos už nebyl tak křivý jako doposud. Kůži jsem měl jemnou jako dítě a zuby zářivě bílé. Všechno bylo zkrátka mnohem lepší než kdy předtím. A hlavně jsem byl zdravý.
Přežil jsem, to je pravda, ale za jakou cenu?
Dnes tady byli znovu. Moje žena, mí rodiče i můj malý syn. Se všemi z nich jsem se snažil udržet konverzaci tak dlouho, jak jen toho bylo moje unavené tělo schopné.
Když odcházeli, řekli mi alespoň tucetkrát, že mě milují a jsou rádi, že mě mají zpátky. Bylo to tak dojemné, že se rozplakali i někteří doktoři. Právě toto byla chvíle, kdy jsem nalezl odpověď na onen osudový paradox Théseovy lodi.
Ať se stane cokoliv, tak duše vždy zůstává. V člověku i v předmětu. Nezáleží na tom, jestli jsou všechny původní části už dávno zničené, a nebo ještě existují. Nezáleží dokonce ani na tom, že žádná z nových částí není ničím podobná těm původním. Duše prostě zůstává. Samotná duše ale celou loď jen těžko zachrání.
Má rodina se na mě vesele usmívá. Jsou šťastní, někteří znovu pláčou. A ta malá dušička ve mně si nemůže pomoct a každou chvílí čím dál více trpí.
Syn mě chytá za ruku, manželka mě líbá na čelo a matka mě přes slzy téměř nevidí.
A já nevím, jak jim říct, že si na ně vůbec nevzpomínám.
