Článek
Většina lidí by o malíři řekla, že byl odjakživa osamělý. Při pohledu na starou polorozpadlou budovu, kterou ten podivínský mužíček skromně nazýval svým domovem, snad žádný jiný závěr ani nepřicházel v úvahu. Vchodové dveře byly obrostlé vysokou trávou a mechem a vstupní brána do zahrady při pouhém dotyku hrozila rozpadnutím kvůli nemalé vrstvě rzi, která ji pokrývala, což jenom podtrhovalo odloučený a samotářský vzhled celého místa. Malíř sice svůj domov a ateliér v jednom skutečně opouštěl jen zřídka, ale za osamělého se nikdy nepovažoval. Na nejrůznějších výstavách, vernisážích a přehlídkách se měl možnost seznámit se spoustou zajímavých jedinců, kteří smýšleli podobně jako on, takže nikdy netrpěl pocity samoty. I když byl zrovna fyzicky sám, v hlavě cítil spojení s tucty dalších mužů a žen se stejným údělem a odhodláním, jaké měl on. A navíc, společnost mu odjakživa dělaly i jeho všudypřítomné obrazy.
Uklidňující přítomnost svých děl ucítil i teď, když vzhlédl od své práce a rozhlédl se po místnosti. Na zdech všude kolem visely obrazy namalované nejrůznějšími technikami, v neuvěřitelně pestrých barvách a zobrazující prakticky vše, na co si člověk jen mohl vzpomenout, od krásných žen a bohatých hostin po malebné krajiny a výjevy historických událostí. Nebylo nic, co by malíř nedokázal ve svém umění zachytit.
Povzdechl si a obrátil svůj zrak směrem k obrazu, který byl tak výrazný a krásný, že i přes obrovské množství uměleckých děl v domě právě on jako jediný vyčníval. Nádhernou ženskou tvář, která jako by z plátna mateřsky shlížela na celý svět, znal malíř málem lépe než tu vlastní. Přesně si pamatoval každý vlas i nepatrnou vrásku na její kůži. Sice tu ženu nikdy ve skutečnosti neviděl a dost možná ani vůbec neexistovala, ale každý, komu se naskytla příležitost alespoň na vteřinu zahlédnout tu shovívavou, milující tvář, malíře okamžitě vychválil až do nebes. Dílo to bylo poměrně prosté, vzhledem k tomu, že kromě milého obličeje pohlcovala plátno neprostupná temnota, ale díky naprosté dokonalosti každého tahu štětcem se tento obraz řadil k těm nejlepším za celou historii nejen malířovy rodné země, ale i zbytku světa. Byl to jeho bezpochyby nejkvalitnější výtvor. Prací na něm sice strávil více než půl roku svého života, kdy políben múzou dokázal jen malovat, jíst a občas i spát, ale nikdy nelitoval ani jediného z takto prožitých dní. Výsledek mu stál za každou kapku potu i všechny probdělé noci.
Ta milá, přívětivá tvář ho jako vždy přiměla se pousmát. Jeho rysy ale vzápětí znovu ztuhly. Vždyť on byl přece dobrý. Neuvěřitelně dobrý. Důkazy visely všude kolem něj. Dokázal přece vytvořit jeden z největších skvostů tohoto století.
Tak proč teď váhal, kdykoliv měl položit štětec na plátno? Kam se poděla veškerá jeho inspirace a jistota? Byl to přece pořád on, ten stejný člověk navenek i uvnitř, tak proč se při své milované činnosti najednou nedokázal soustředit a myšlenky mu neustále utíkaly jinam?
Připadal si jako vyměněný. Už snad celou věčnost civěl na hrubě namalovaný, nemotorný základ vesnického domu, se kterým zatím sousedil jen jediný, podobně nudný a nicneříkající strom. Zbytek plátna byl tak žalostně prázdný, až se z toho malíři udělalo zle. Takhle přece nemohl dál pokračovat. Co si o něm ostatní pomyslí, až uvidí, že ztratil svůj talent a teď se jen marně snaží napodobit kvalitu svých předešlých děl? Co si pomyslí on sám o sobě, až si konečně přizná, že jeho tvořivost i nadání jsou pryč?
Frustrovaně vykřikl a vztek, který sám k sobě cítil, jako by mu dodal zvláštní sílu, protože když prudce mrštil štětec do místnosti, málem se jím trefil do jednoho z obrazů na protější zdi. Nakonec byl rád, že minul, protože kdyby omylem zasáhl některé ze svých mistrovských děl, mrzelo by ho to mnohem více než trocha červené barvy, která teď poskvrnila starou zeď.
Opřel se ve své židli a složil hlavu do dlaní. Co teď bude dělat? Čím byl, když ne malířem? Nedokázal si ani vzpomenout na dobu, kdy byl někým jiným. Anebo se snad jako malíř cítil odjakživa? Už od samého narození? Byl uměním naprosto pohlcený tak dlouho, že ani na nic jiného neměl žádné vzpomínky. Vždy buďto držel štětec, tužku anebo se procházel po výstavách.
Co když to pro něj bylo znamení, že by měl přestat? Začít nový život, hodit umění za hlavu a stát se úplně jiným člověkem? Ne, proboha, co ho to napadalo, vždyť on by jiný být nedokázal. A ani to nechtěl. Umění pro něj bylo vším. Proč ho vůbec napadaly takové hrozné věci?
Kdy vlastně naposledy spal? Jak dlouhou dobu už němě seděl před svým plátnem a marně se pokoušel vytvořit něco, co by v něm nevyvolávalo pocity absolutního znechucení? Hodinu? Dvě? Několik dní? Malíř to nevěděl, takovými malichernostmi se neměl čas zabývat. Musel tvořit.
Jenže nevěděl jak. Ani nemusel zvednout hlavu na to, aby si uvědomil, že je pořád stejně zoufale bezradný jako předtím.
Ne, to si nemohl připouštět. Teď už to zvládne. Určitě. Stačí se jen odhodlat a…
…místnost naplnil pronikavý zvuk mužského chrápání. Malířovo tělo za něj samo rozhodlo, že už byl ten pravý čas na spánek, i když si to on sám odmítal uvědomit.
Kdo ví? Třeba se po probuzení jeho múza i vášeň vrátí a on tak konečně dokončí ten nešťastný obraz, aby se mohl s nadšením vrhnout na nový, snad inspirovanější a lepší výtvor.
***
Malíř prudce otevřel oči a zaskočeně zalapal po dechu. Nevěděl, co se stalo, ale z nějakého důvodu ležel na zemi a cítil, že něco bylo nevysvětlitelně špatně. Stačilo mu jen krátké rozhlédnutí na to, aby si uvědomil, co ho tak znepokojilo. Všude kolem nebylo vůbec nic než neprostupná bílá záře. Všechno jako by někam zmizelo.
Malíř velice pomalu vstal a zkusil si zastínit oči. Samozřejmě mu to ale k ničemu nebylo. Pořád neviděl nic než podivnou bílou prázdnotu. Copak všechno přestalo existovat a jediné, co zbylo, byl on sám? Kam se poděl celý svět? Před chvílí přece ještě docela určitě existoval!
S tím, jak si malíř postupně uvědomoval vážnost své situace, ho začala pojímat nepředstavitelná hrůza. Nechtěl strávit zbytek života sám, v nekonečném ničem, a ještě k tomu bez možnosti tvořit! Že by snad zemřel? Úplně zcestná myšlenka to nebyla, často býval tak soustředěný na svou práci, že zapomínal pít a žízeň mu musely připomenout až nepříjemně suché rty. Dostal se snad do pekla?
Ne, tohle přece nemohlo být peklo. Vždyť mu byla zima. Sice nebyl žádný náboženský znalec, ale to, že je v pekle teplo, věděl dokonce i on. Tím pádem byl nejspíše v ráji. Nepřítomnost úplně všeho měla za úkol zařídit, aby konečně přestal myslet na umění a stal se jen obyčejným člověkem. Co když mu jeho vášeň celou dobu jen ubližovala? Třeba to takhle vážně bylo lepší.
Ne, to byla hloupost. Pro umění přece žil. Měl chuť sám sobě jednu vrazit jen za to, že ho taková věc vůbec napadla.
Ještě chvíli se ve své hlavě sám se sebou hádal, když v dálce zpozoroval něco, co ho přimělo přerušit proud svých chaotických myšlenek. Byl to dům. Sám tomu nemohl uvěřit, ale skutečně to bylo tak. Přímo před ním se z nekonečné nicoty vyloupl malý dům s šedou fasádou a zářivě červenou střechou, která v jinak bílém světě působila jako maják. Malíř příliš dlouho neváhal a rozběhl se vstříc malému stavení.
Byl tak nadšený z toho, že ve svém nevysvětlitelném vyhnanství už není sám, že si dům ani pořádně neprohlédl a rovnou vtrhl otevřenými dveřmi dovnitř. V kuchyni, která se před ním rozprostřela, bylo jen to nejzákladnější vybavení typické pro selská stavení před několika staletími. Stará, velice opotřebená kamna, pár hrnců na vaření a dřevěný stůl se dvěma židlemi. Prakticky nic jiného malíř neviděl. To mu ale nevadilo. Byl rád, že kromě něj existovalo alespoň něco.
Vydýchal se, protože na takové fyzické vypětí nebyl zvyklý, a teprve pak se pokusil zjistit, jestli náhodou nebude mít v téhle zvláštní existenci alespoň nějakou společnost.
„Haló! Je tady někdo? Kdokoliv?“ zakřičel malíř a prohlédl si o něco pozorněji neobvykle strohý interiér domu. S politováním si uvědomil, že tady zřejmě už dlouhou dobu vůbec nikdo nebyl. Hrnce byly pokryté tlustými nánosy prachu a židle vypadaly, jako by za dlouhé roky téměř vrostly do podlahy.
„Prosím, řekněte mi, že tady nejsem sám!“ vykřikl malíř znovu o poznání zoufaleji a posadil se na jednu z židlí, která pod ním překvapivě vůbec nezavrzala.
Už chtěl znovu začít propadat svým temným myšlenkám, ale pak se z vedlejší místnosti ozval ženský pláč. Malíř neztrácel čas úvahami nad tím, komu ten hlas patřil. Raději napjatě vstal a opatrně otevřel dveře, které podle jeho odhadu vedly do ložnice. Za nimi uviděl někoho, o kom si do té chvíle myslel, že nikdy ani nebyl skutečný. Ona tam ale teď vážně byla. Seděla na posteli, plakala a tiše naříkala. Byla to ona. Malíř ji poznal okamžitě. Žena z jeho vrcholného díla. Její tvář si nemohl s žádnou jinou splést. Byla přesně taková, jakou ji ztvárnil. Přesně taková, jakou si ji představoval.
„Co se děje? Jste v pořádku?“ zeptal se malíř rozpačitě, ale vzápětí si uvědomil, jak byla jeho otázka hloupá. Vše kolem se zničehonic vypařilo a on měl ještě tu drzost se zeptat, co se děje.
Když mu žena neodpověděla, odvážil se posadit na postel vedle ní. Zprvu pořád jen plakala a ani se na něj nepodívala. Malíř jí chtěl nějakým způsobem pomoct anebo alespoň zmírnit její trápení, ale nevěděl jak. Empatie mu odjakživa poněkud chyběla. Nakonec ho nenapadlo nic lepšího, než ženě stisknout dlaň a posmutněle se na ni usmát, když na něj konečně vzhlédla.
„Nebojte. Všechno se to určitě nějak vysvětlí,“ řekl tiše a podpořil svá slova krátkým přikývnutím, aby působil sebejistěji, než se ve skutečnosti cítil.
Žena si ho nemusela prohlížet příliš dlouho na to, aby se její výraz změnil z truchlivého na naprosto zděšený. Prudce se malíři vytrhla a co nejrychleji se od něj vzdálila na protější konec postele. Malíře to tak překvapilo, že ani nedokázal nijak zareagovat. Jen beze slova sledoval pohled ženy, která jako by v něm viděla nějakou nestvůru. Malíři to jeho pochmurnou náladu jen zhoršilo.
„To jsi ty? Co tady proboha děláš? Přišel jsi zničit i to málo, co mi ještě zbylo?“ vykřikla žena a instinktivně natáhla ruce k malíři, jako by snad očekávala nějaký útok.
„Co blázníte? Proč bych měl něco ničit? Já taky nevím, kam se všechno podělo, stejně jako vy,“ začal se malíř bránit, ale na ženu to nijak nezapůsobilo. Právě naopak se ještě více rozčílila.
„Aha, tak ty nevíš! Takže ty nemáš tušení, kam se poděl zbytek mé vesnice? Celá moje rodina, přátelé i známí? Kde je les, který jsem denně vídala z okna? Nemám už ani vodu, protože je kvůli tobě pryč řeka i studna. Nemám dokonce ani pořádnou střechu! Zbyl mi jenom jeden zpropadený strom. To je všechno. Takže ti mockrát děkuji za všechno, co jsi vlastně nezničil, a jestli jsi přišel dokončit, co jsi začal, tak to udělej rychle, ať už se netrápím,“ obviňovala žena malíře tak vášnivě, že málem sám uvěřil ve své provinění.
„Přišla jste o rozum? Jak bych já mohl udělat něco takového, jako…“ ozval se malíř popuzeně, ale pak se najednou zaskočeně odmlčel.
„Počkat, říkala jste, že zbyl jediný strom?“ zeptal se naléhavě a naklonil se k ženě, což ji přimělo zhnuseně se odvrátit.
„Ty bys to měl vědět ze všech nejlépe,“ odpověděla ta andělská tvář a už se na něj znovu nepodívala.
Malíř vyskočil z postele a vystrašeně vyběhl před dům, ale to, co tam uvidí, mu bylo v podstatě jasné už předem. Jen si svoji domněnku potvrdil.
Teď, když si dům konečně pořádně prohlédl, mu připadal až nepříjemně povědomý. Fasáda působila ploše a nudně, část střechy úplně chyběla a osamocený smrk, který stál u jedné ze stěn, výhled nijak výrazně nevylepšoval.
Jak bylo možné, že malíř ten dům nejdříve nepoznal? Vždyť na něj se zoufalou nečinností civěl posledních několik dní. Byla to ta ubohost, kterou měl v plánu vydávat za své nejnovější dílo!
Tak proto byla všude kolem jen bílá prázdnota. Vždyť ještě na plátno nic jiného nedokázal namalovat. Co si teď ale počne? Jak mohl cokoliv vytvořit, když byl v plátně, a ne u plátna?
Nevěděl, proč ho to do té chvíle nenapadlo, ale teď se zkusil podívat nad sebe, tam, kde by člověk obvykle očekával oblohu. Malíř tam překvapivě neuviděl jen další nepříjemné bílé nic, ale živého člověka. A nejen tak ledajakého. Byl to on sám, jen groteskně velký a s výrazem snad ještě smutnějším, než jak se malíř ve skutečnosti cítil. Ta jeho obrovská kopie v ruce svírala štětec a měla v plánu začít malovat.
Malíř oněměle hleděl na přibližující se štětec a nezmohl se na žádný pohyb ani slovo. Měl ovšem podezření, že by mu v tu chvíli už stejně nic nepomohlo. Jeho druhé já bylo tak vzdálené a tak soustředěné na své vlastní neštěstí, že si toho, co se odehrávalo na plátně, prakticky ani nevšímalo.
Štětec najednou vytvořil v prostoru první čáru pronikavou zelenou barvou, která se vůbec nehodila ani k domu, ani k osamělému stromu. Malíř se zděsil. Co to u všech svatých vyváděl? Chtěl snad všechno zničit? Vždyť přece uměl malovat, tak proč teď každým tahem štětce jen čím dál více kazil rozpracovaný obraz? Byla to strašlivá podívaná, ale malíř od ní nemohl odtrhnout oči.
Štětec pokračoval ve vytváření čím dál ohyzdnějšího díla a malíři se z toho dělalo špatně. Každý pohyb byl tak neinspirovaný a nemotorný, že mu to konečně dodalo odhodlání zasáhnout.
„Hej! Přestaň s touhle katastrofou! Ještě pořád se tady dá vytvořit něco, na co budeš pyšný! Ona ti to nikdy neodpustí, když všechno zkazíš!“ pokoušel se malíř domluvit se svým větším já a divoce přitom gestikuloval směrem k domu, ale ničeho nedosáhl. Štětec dál protínal bílou krajinu a vytvářel to vůbec nejotřesnější umělecké dílo v dějinách. Malíř byl zoufalý. Nemohl dělat nic než přihlížet té zkáze.
Už to vypadalo, že dojde na nejhorší a větší malíř pokryje barvou úplně celé plátno až do posledního zákoutí, ale pak se zničehonic zastavil. Malíř s mírnou nadějí sledoval své větší já, které zahodilo štětec a složilo hlavu do dlaní.
„Výborně! A teď můžeme začít konečně něco tvořit,“ chtěl malíř sám sebe povzbudit, ale jeho větší já jeho názor očividně nesdílelo. Obr totiž vstal ze své židle a natáhl ruce směrem k plátnu.
Pod malířovýma nohama se otřásl celý svět. V těch velkých očích nad sebou viděl takový nepředstavitelný vztek, že ho to samotného vyděsilo.
Zemětřesení se rychle vystupňovalo a malíř už se dál neudržel na nohou. Vzápětí za sebou uslyšel hlasitou ránu, když se zbortil celý dům i se ženou uvnitř. Ani se tím směrem nedokázal podívat. Jen sledoval běsnícího obra, jak čím dál zuřivěji třese s celým světem ve svých rukou a není schopen se uklidnit.
Když obr konečně přestal plátnem třást, malíř to poznal okamžitě. Celý svět se totiž v tu chvíli rozletěl jedním směrem, jak obrovský malíř celé své nevydařené dílo mrštil na stěnu.
Malíř ucítil náraz, i když v jeho bílém světě vlastně nebylo do čeho narazit. Pak už jen nezastavitelně padal. A křičel. Možná ne navenek, ale uvnitř určitě. Ne kvůli tomu, že by se bál svého konce, ale proto, že nikdy nedostal příležitost ženě ze svého vrcholného díla vytvořit zasloužený domov.
***
Malíř se s trhnutím probudil a okamžitě vyskočil na nohy. Byl připravený bojovat o svůj vlastní život, ale rychle si uvědomil, že to naštěstí nebylo potřeba. Byl doma. Svět se vrátil zpět tam, kam patřil. Malíř si s úlevou vydechl a těžce se znovu posadil na svou židli.
Bál se podívat na obraz před sebou, ale nakonec se k tomu úzkostlivě odhodlal. Dům s nedomalovanou střechou byl naštěstí neporušený, stejně jako jediný strom vedle něj. Plátno bylo v pořádku. Malíř měl ještě šanci vše napravit.
Když se mu podařilo uklidnit svůj rozrušený dech, vydal se pomalým krokem na druhý konec místnosti, kam předtím zahodil svůj štětec. Našel ho tam, kde očekával, přesně pod rudou skvrnou na stěně. Pousmál se a zvedl svůj nejlepší nástroj, který pro něj byl spíše prodloužením vlastní paže. Když se napřímil, jeho pohled se setkal s jiným. Žena z jeho vrcholného díla na něj opět mateřsky hleděla a láskyplně se usmívala. Tentokrát v jejích očích ale malíř spatřil i něco jiného. Její výraz se změnil. Cítil, že od něj ta žena něco žádá. Ta nevyslovená prosba jako by se mu vpíjela do kůže. A právě v tu chvíli si malíř vybavil krajinu, kterou mu žena vylíčila. Malou, nádhernou vesnici, les i říčku. Jako by sám vše viděl na vlastní oči.
Odhodlaně přikývl a posadil se zpět na své právoplatné místo. Už věděl, co má dělat. Byl si jistý každým detailem, který měl v plánu vytvořit a všechny předešlé obavy i vztek mu najednou připadaly neuvěřitelně vzdálené. Povzbuzovala ho nejen jeho nová sebejistota, ale i pohled plný naděje, který ho sledoval z obrazu naproti.
Malíř se zhluboka nadechl a konečně začal malovat.
