Článek
„Tati, proč se našemu městu vlastně říká Nalezené?“ zeptal se malý chlapec, téměř skrytý pod načechranou peřinou.
Jeho otec se neznatelně pousmál a posadil se na okraj postele.
„Čekal jsem, kdy tahle chvíle přijde,“ přiznal a důležitě se na chlapce podíval.
„Myslíš, že jsi připravený se to dozvědět?“ zeptal se dramaticky.
Chlapec v posteli horlivě přikývl.
„Určitě? Tohle je totiž příběh jenom pro skutečné dospěláky,“ zašeptal otec a spiklenecky se k synovi naklonil.
„Já už jsem skoro dospělák!“ ozval se malý kluk vzdorovitě.
„No tak dobře, ale pamatuj si, že jsem tě varoval,“ poddal se nakonec otec a udělal si na posteli pohodlí.
„Povím ti tedy příběh o muži, který na jedné ze svých cest strašlivě zabloudil. Nikdy by ho ale nenapadlo, jak mu takové jediné zabloudění může navždy změnit život,“ začal vyprávět. Podle nadšeného obličeje, který vykukoval zpod peřin, měl chlapcovu plnou pozornost.
„Stalo se to jednoho jarního odpoledne, kdy zrovna slunce pálilo nejvíce a většina zvířat se raději skrývala pod korunami stromů…“
***
Klopýtal jsem přes kořeny v marné snaze najít nějakou cestu ven z lesa, ve kterém jsem už nedobrovolně strávil několik dlouhých hodin. Ať jsem se vydával kterýmkoliv směrem, narážel jsem jen na hady, pavouky a nebo další zatracené stromy a měl jsem pocit, že se jen ponořuji čím dál hlouběji do neznáma. Věděl jsem ale, že nějaká cesta pryč existovat musí. Dostal jsem se přece dovnitř, tak se musím dostat i ven!
Z frustrace jsem nakopl nějaký pařez a s posledním lokem ze svých tenkých zásob jsem si uvědomil, že mi právě došla voda. Mohlo to vůbec být ještě horší?
Jako by si ze mě chtěla nějaká vyšší síla utahovat, skončil můj další krok místo měkkého mechu v nějaké husté černé břečce. Takže mohlo.
Rozhlédl jsem se a uvědomil si, že jsem narazil na konec lesa. Žádnou radost to ve mně ale překvapivě nevyvolalo. Něco na tom místě totiž bylo špatně. Místo nějakého malého pole nebo vyšlapané cesty, které by člověk za normálních okolností na hranici lesa očekával, se tady kam až oko dohlédlo rozprostíralo obrovské jezero temného odporného slizu.
Zkusil jsem svou nohu z té břečky vytáhnout a naštěstí to šlo o něco snadněji, než jsem se původně obával. Postavil jsem se proto zpátky tam, kde les tomu hnusu ještě odolával, a prohlédl jsem si obzor. Kromě toho, co za hranicí lesa pokrývalo zem, tam byl nějaký podivný i vzduch. Čím déle se člověk díval, tím temnější mu připadal. Vypadalo to dost podobně, jako když jsem se pokusil rozdělat táborák z mokrého dřeva. Tímhle kouřem jsem se ale na rozdíl od toho, který jsem předtím sám vytvořil, zatím nezačal dusit. Všechno ale mohlo být jen otázkou času.
Kdyby se mě kdokoliv zeptal, co mě přimělo se do toho podivného, potenciálně nebezpečného neznáma nakonec vydat, asi bych mu nebyl schopen odpovědět. Možná jsem doufal, že v té mlze objevím nějakou tůňku, ze které bych se mohl napít, možná jsem se jen chtěl za každou cenu dostat pryč z toho nekonečného lesa. A nebo se ve mně snad samým zoufalstvím probudil dobrodruh?
Ať už to bylo jakkoliv, moje zvědavost mě každopádně nakonec přemohla a já se vydal na pomalý postup do temnoty.
Netrvalo dlouho a ještě více než nedostatek vody mě začala trápit bolest nohou. Uskutečnit v tom lepkavém svinstvu další krok bylo totiž postupem času čím dál těžší. Když se k tomu přidal i houstnoucí štiplavý kouř, který mě prakticky neustále nutil ke kašli, začal jsem mít nepříjemný pocit, že se černý sliz brzy stane mojí hrobkou. Za mnou se les dávno ztratil ve všem tom kouři a před sebou jsem neviděl nic kromě vlastních rukou, které marně hledaly něco, čeho by se mohly chytit.
V duchu jsem se začal loučit v podstatě se vším. S modrou oblohou, kterou jsem už dlouhou dobu neměl příležitost zahlédnout, i s pevnou zemí, na niž jsem také jen matně vzpomínal. Dával jsem sbohem svým botám, skrytým někde v tom temném hnusu, i tomu přerostlému pařezu, který se přede mnou zrovna vynořil z mlhy…
Zaskočeně jsem se zastavil. Byl jsem tak zahloubaný sám do sebe, že jsem si ani nebyl jistý, jak dlouho už jsem se tím slizem brodil. Mohl jsem jít jen několik minut, ale i hodiny. Každopádně jsem měl trochu problém zpracovat, na co jsem se to vlastně díval. Přímo přede mnou se totiž tyčil nepřirozeně velký pařez, obklopený hustě propletenými větvemi a tucty květů v rozpuku.
S úlevou jsem udělal ještě pár kroků a ucítil jsem, že se moje nohy opět nacházejí na pevné zemi. Dokonce i na ty své boty jsem se mohl znovu podívat! I když, byly teď tak špinavé, že to možná ani nestálo za to.
Doklopýtal jsem až k pařezu a nadšeně ho objal. Kde jsou stromy, tam přece musí být i voda!
Toho, že pařez zní jaksi dutě, jsem si v tu chvíli ještě nevšiml.
„Co je to tam venku za kravál?“ překvapil mě najednou mrzutý hlas. Pokud se moje uši nemýlily, vycházel přímo z útrob pařezu.
„Haló?“ vypadla ze mě nejspíše nepříliš uspokojivá odpověď.
„Valnare, jestli jsi to zase ty, tak si mě nepřej!“ rozčílil se vzápětí hlas.
Najednou se vedle mě část pařezu prudce pohnula, což mě přinutilo uskočit. Překvapeně jsem sledoval, jak zpoza kůry, která se otevřela jako dveře, vychází nějaká postava.
Okamžitě jsem pochopil, že majitel toho zvláštního obydlí, který teď stál přímo přede mnou, není člověk. Napověděly mi jak jeho groteskně špičaté uši, které mu trčely z dlouhých bílých vlasů, tak velké zorničky, svislé jako u koček.
Nemohl jsem tomu uvěřit, ale narazil jsem na skutečného, živého elfa! Buď to, a nebo jsem z těch výparů začal mít vidiny. Obojí bylo možné.
Obličej, který si mě zvědavě prohlížel, se najednou rozzářil v nadšeném úsměvu.
„To snad není možné!“ vykřikl elf a rozběhl se za mnou. Než jsem se nadál, ocitl jsem se v těsném obětí.
„Tohle město bylo ztracené tak dlouho, že už jsem ani nedoufal v příchod nějakého hosta!“ ozval se elf rozjařeně a nějak se neměl k tomu, aby mě pustil.
„Já se hrozně omlouvám, ale jednak nemůžu dýchat a taky bych se hrozně potřeboval napít,“ zamumlal jsem elfovi do ramene.
„No ovšem, pojď! Ta cesta sem musela být strašná,“ vzpamatoval se konečně elf a pustil mě ze svého sevření.
„Až po tobě,“ usmál se a mávnutím ruky mě pozval do svého domova. Odmítnout ho by mě ani ve snu nenapadlo. Prošel jsem tedy zvláštními dveřmi do ještě zvláštnějšího obydlí a zůstal jsem tam oněměle stát.
Uvnitř byl pařez mnohem útulnější, než by člověk čekal. Byl tam příjemně vysoký strop a hojné dekorace z větví a pestrobarevných květin rostoucích přímo z pařezu. A to množství nábytku, které se tam vešlo! Každý kousek vypadal jako umělecké dílo, samozřejmě také pouze z přírodních materiálů. Podle schodů, které se nacházely v rohu místnosti, tam dokonce bylo i více pater! Takové bydlení bych si tedy určitě nechal líbit!
„Posaď se,“ řekl mi elf vlídně a ukázal do kouta, který zřejmě sloužil jako jídelna, protože v něm stál stůl a několik židlí, celé spletené z tenkých větviček.
Podivnou pohodlnost dřevěné židle jsem přisuzoval množství mechu a listí, kterým byla pokrytá.
„Eluno, přines vodu! Máme hosta!“ požádal elf hlasitě. Z druhého patra se hned ozvala nějaká odpověď, které jsem bohužel nerozuměl.
„Tak, co tě sem přivádí, člověče?“ zeptal se elf zvědavě, když se ke mně posadil. Chvíli mi trvalo, než jsem se přestal ohromeně rozhlížet a napadlo mě odpovědět.
„No, víte, já jsem vlastně zabloudil,“ přiznal jsem rozpačitě.
Elf chápavě přikývl a dvakrát jemně tleskl. Krásný květinový lustr, kterého jsem si do té chvíle vůbec nevšiml, najednou rozzářil místnost svitem alespoň stovky světlušek. Jednotliví malincí brouci poletovali kolem květů a střídavě se přitom rozsvěcovali a zase zhasínali. Nemohl jsem z té nádhery spustit oči.
„Víš, že jsi první člověk, kterého jsem tady kdy viděl? Mimochodem, já jsem Canthar,“ promluvil elf znovu a natáhl ke mně ruku.
„To se ještě dělá, ne? Podávání rukou,“ ozval se nejistě, když jsem hned nezareagoval.
„Samozřejmě!“ přitakal jsem, přijal nabízenou ruku a představil se.
„Omlouvám se, já se jenom nemůžu vynadívat, jak to tady máte…“ chtěl jsem doplnit, ale ke konci věty jsem ztratil slova. Můj pohled se totiž setkal s pohledem elfky, která se džbánem v rukou scházela po schodech.
„…okouzlující,“ vydechl jsem.
Měla jasně modré vlasy i oči, připomínaly mi oblohu za slunečného letního dne. Kůži krásně hladkou a lesklou, jako by byla z mramoru. A ta nádherná tvář mi připomínala anděla.
Možná jsem nebyl jediný, kdo byl tak okouzlen, protože se i ona zastavila uprostřed schodiště a zírala na mě s podobným nepřítomným výrazem, jaký jsem v tu chvíli musel mít i já.
„Tohle je moje dcera, Eluna,“ promluvil Canthar a přerušil tak tu zvláštní chvilku, kterou jsme s elfkou sdíleli.
Eluna se z nás dvou vzpamatovala jako první, upravila si jednou rukou vlasy a sešla zbylých pár schodů.
„Tady je ta voda,“ řekla mile a postavila přede mě džbán.
„Děkuju mockrát,“ usmál jsem se na ni a koutkem oka jsem sledoval, jak si sedá na židli vedle té mé.
„Takže…“ promluvil jsem, najednou trochu nervózní, a obrátil jsem se na Canthara.
„Co to tam venku vlastně je?“
Starý elf si poposedl a prsty zabubnoval o stůl.
„Jak jsem říkal, už dlouho ke mně žádný host nezavítal, nerad bych tě proto odradil nějakým zdlouhavým vyprávěním unaveného starce,“ řekl Canthar po krátkém zamyšlení.
„Já mám času víc než dost a moc rád si vás poslechnu,“ oznámil jsem vřele. Eluna se vedle mě tiše zasmála.
Všechnu vodu jsem už dávno vypil, než se Canthar pustil do vyprávění.
„My elfové máme určité schopnosti. Umíme ovládat přírodu, léčit a tak podobně, ale potřebujeme k tomu sílu z krystalů,“ začal Canthar s vysvětlováním a na ukázku luskl prsty. V tu chvíli se větve, ze kterých byly spletené neobsazené židle, začaly pomalu pohybovat a postupně se staly součástí podlahy, takže po nábytku nezbylo ani památky. Já jsem to sledoval s otevřenou pusou.
„No, a tyhle přírodní krystaly nám samozřejmě jen tak nespadnou do klína. Nejsilnější muži z vesnice, včetně mě, chodí každý den kopat do dolu, kde se tyhle krystaly nacházejí,“ pokračoval Canthar.
„A jak to souvisí s tím venku?“ vyzvídal jsem se zaujetím.
„No, to je jednoduché. Ty krystaly se totiž musí před použitím vyčistit. Je to extrémně náročný proces a nezvládne ho jen tak někdo. My ale naštěstí máme našeho starostu, který se k tomu dobrovolně přihlásil. Postavil na kraji města velkou továrnu, kam všechny krystaly putují a čistí se tam. Vedlejším produktem toho procesu je ale bohužel to, čím ses musel při cestě sem brodit,“ řekl Canthar a já konečně pochopil.
Čekal jsem, že bude ještě pokračovat, ale on se místo toho odmlčel.
„A co dál? Ten váš starosta si ty krystaly nechává?“ zeptal jsem se.
„Ne, to ne. Rozděluje nám je tak, aby na každého vyšlo stejně. Aspoň se pak kvůli nim nikdo nehádá,“ přihrnula se Eluna s odpovědí.
„Aha, už chápu,“ usmál jsem se a znovu jsem se na elfku podíval. Byla tak krásná, že jsem z toho málem ani nedýchal.
„Nikoho s hnědýma očima jsem ještě v životě neviděla! To je vážně vzácnost,“ zalichotila mi Eluna nečekaně.
Při pohledu na ty její průzračně modré duhovky jsem si uvědomil, že to, co říkala, tady vlastně mohla být pravda. Možná jsem se trochu začervenal, když jsem poděkoval.
My tři jsme se pak bavili o všem, co nás jen napadlo. Oni mi povídali o ostatních elfech a jejich městě, já jsem zase mluvil o svém životě. Moc zajímavého jsem toho ale nabídnout nemohl. Byl jsem jen potulný obchodník bez rodiny, který mohl všechny své přátele spočítat na prstech jedné ruky. A proto jsem hlavně poslouchal.
Měl jsme ovšem na jazyku jednu ošemetnou otázku, kterou jsem musel, chtě nechtě, nakonec položit.
„Já vím, že se to moc nehodí, ale nemyslíte si, že bych tady mohl nějakou dobu zůstat? Nevím totiž, jestli bych cestu zpátky v tomhle stavu zvládl,“ zeptal jsem se rozpačitě a doufal jsem, že mě starý elf nevyhodí jen za to, že jsem si něco takového vůbec dovolil navrhnout.
„Samozřejmě, že můžeš zůstat! Jak dlouho jenom budeš chtít,“ vykřikla rychle Eluna.
Canthar na ni vrhl pohled, který v jeho případě vydal za tisíc slov, a elfka okamžitě ztichla.
„Promiň, tati,“ špitla tiše a nenápadně na mě mrkla.
„Je pravda, že svého prvního hosta prostě nemohu jen tak vyhodit. Navíc mi přijdeš jako příjemná společnost,“ povzdechl si starý elf a unaveně se na mě usmál.
Eluna se vedle mě nadšeně zavrtěla.
„Já stejně pořád nechápu, jak jsi zvládl cestu sem,“ zamyslel se Canthar nahlas.
„Tak to jsme dva,“ zasmál jsem se.
„Asi musíš být vážně statečný. A nebo tvrdohlavý,“ zamumlal elf.
„Podle mě je to tak půl na půl,“ zavtipkovala Eluna rozjařeně.
Mluvili jsme spolu ještě tak dlouho, že venku už padla tma.
Tu noc jsem spal jako zabitý a byl jsem rád, že jsem našel nějaké místo, které mi alespoň na chvíli mohlo být domovem.
***
Týdny plynuly jako voda a já jsem si na život u elfů pomalu začínal zvykat. Canthar se se mnou každé ráno ve spěchu rozloučil a odešel pracovat do dolu, odkud se často vracel až pozdě večer a vždy k smrti unavený, takže jsem celé dny trávil především s Elunou. Myslím, že ani jednomu z nás to vůbec nevadilo.
Postupem času jsem se čím dál více seznamoval s místními. Byla tady bylinkářka, které sice bylinky moc nerostly, ale byla velice milá a dělala skvělý čaj, nebo kuchař, který uměl uvařit vážně výbornou polévku. Vzhledem k tomu, že v celém městě byla jen hrstka dlouhých ulic, ve kterých se na sebe všechny obývané pařezy těsně tiskly, se všichni elfové navzájem dobře znali a velice rychle přijali i mě. Nejvíce ze všech jsem se ale samozřejmě sbližoval s Elunou.
Na to, jak bylo město malé, v něm fungoval trh, provizorní divadélko i školka, kam chodily ty nejmenší děti. Čím více jsem to místo poznával, tím méně se mi chtělo pryč. To město ze dřeva i všichni jeho elfští obyvatelé byli prostě lepší než cokoliv, co mi do té doby život dal.
Jedno odpoledne, kdy jsme jen tak seděli na střeše mého dočasného domova a sledovali to hemžení pod námi, jsem si poprvé všiml vysokého rozkvetlého stromu na druhé straně města, o kterém se Eluna zatím nezmínila.
„Co je to támhle?“ zeptal jsem se zvědavě a ukázal na jediný vzrostlý strom v okolí. Pokrývaly ho krásné bílé květy, které jako by se i navzdory bezvětří jemně pohupovaly. A nebo se možná jen třpytily díky nějakému kouzlu, to jsem zdálky nepoznal.
„Ty jsi nikdy neviděl strom?“ utahovala si ze mě Eluna s roztomilým úsměvem.
„Ty moc dobře víš, co myslím,“ zasmál jsem se a nahnul se k ní o něco blíž. Zase voněla jako sedmikrásky a vzduch před deštěm. Více odzbrojující vůni bych hledal jen těžko.
„To je sídlo našeho starosty. Tam se zdržuje, když se zrovna nestará o továrnu,“ odpověděla mi Eluna nakonec.
„A proč je tak desetkrát větší, než ty pařezy, ve kterých bydlíte vy ostatní?“ vyptával jsem se dál.
„Asi jsou jeho schopnosti mnohem silnější, než ty naše,“ řekla Eluna a nevinně pokrčila rameny. Měl jsem pocit, že v tom bude ještě něco víc, ale poznal jsem, že ona svým slovům skutečně věří, a tak jsem na ni už nenaléhal.
K sídlu starosty jsem při své obvyklé procházce zabloudil hned druhý den. Obrovský strom, který jsem nebyl ani zblízka schopen zařadit k nějakému konkrétnímu druhu, nebyl součástí žádné z ulic, ale stál opodál na malém kopci, takže určitým způsobem shlížel na město pod sebou.
Rozdíl mezi domovem starosty a ostatními obydlími byl jasně patrný na první pohled, a to nejen co se týkalo vzrůstu stromu a květin pokrývajících jeho korunu, která se mimochodem skutečně třpytila. Kůra starostova sídla byla mnohem svěžejší a zdravější než u pařezů, a i vzduch byl na kopci jakoby čistější. K tomu všemu měl navíc starosta jako jediný nějaká okna, i když šlo vlastně jen o kruhové otvory ve kmeni stromu.
Chvíli jsem si to honosné sídlo prohlížel, ale možná jsem přitom byl až moc nápadný, protože najednou z jednoho z oken vykoukla něčí hlava. Nevím, jestli patřila starostovi a nebo jen nějakému jeho hostovi, ale ten elf každopádně nebyl rád, že mě tam vidí. Setkali jsme se pohledem jen na vteřinku, ale i během té krátké chvíle jako bychom toho vyjádřili více než dost.
Předtím, než jsem se otočil a raději se zbaběle vydal zpátky do města, jsem si stihl zapamatovat, jak obličej v okně vypadal. O elfa se jednalo bezpochyby, prozrazovaly ho špičaté uši, ale zbytek obličeje měl na elfa až podivně široký. Všichni, které jsem tady potkal, byli velice štíhlí a bylo to poznat i na jejich tvářích. Navíc měl také dost křivý nos, což jsem u elfů doteď považoval za nemožné.
Zanedlouho poté, co jsem se vrátil, jsem zkusil vyzvídat u Eluny, abych si ověřil svou domněnku.
„Objevuje se ten váš starosta vůbec někdy na veřejnosti?“ nadhodil jsem zdánlivě jen tak, z dlouhé chvíle.
„Jenom občas. Většinou má plné ruce práce s těmi krystaly. Ale prý mu to tak vyhovuje,“ usmála se na mě Eluna s odpovědí.
„A jak vypadá?“ zeptal jsem se a snažil jsem se přitom nedávat najevo, jak mi její úsměv zamotává myšlenky.
„No, je trochu při těle a…“
„…má křivý nos,“ doplnil jsem v duchu ve stejnou chvíli, kdy to řekla i Eluna.
Dalších několik dní jsem trávil v hlubokém zamyšlení. Nebyl jsem se schopen zbavit pocitu, že něco bylo špatně, ale nedokázal jsem své podezření nějak přesněji zařadit. Ty nepříjemné myšlenky mi nabourávaly jinak perfektní obraz toho města tak vehementně, že si toho zanedlouho všimla i Eluna.
„Co se ti honí hlavou?“ zeptala se a stiskla mi ruku, když jsme zase jednou, tentokrát večer, seděli na naší střeše.
Povzdechl jsem si a pohladil ji palcem po hřbetu ruky.
„Jenom jsem přemýšlel, co se asi děje v té továrně,“ zamumlal jsem jakoby zasněně a zaměřil pohled na nejvzdálenější budovu, téměř skrytou za všemi ulicemi i starostovým sídlem. Byla dřevěná, stejně jako všechny ostatní, ale měla navíc vysoký komín z pevných větví, který neustále do vzduchu kolem města chrlil odporný temný kouř. Část továrny, ze které na zem vytékala černá hmota, nebyla z našeho pohledu vidět.
„Nikdo vlastně neví, co přesně se tam děje,“ přiznala Eluna.
„Starosta tam nikoho nepouští?“ zeptal jsem se překvapeně.
„Ne, nikoho. Prý by to bylo moc nebezpečné,“ řekla Eluna nevinně.
Podíval jsem se do těch jejích krásných očí a překvapilo mě, že jí to vůbec nepřipadalo podezřelé. To byla pro mě poslední kapka. Bylo načase se jít do té továrny podívat a třeba díky tomu přijít všemu na kloub.
***
Když Canthar opět odešel do dolu a Eluna nakoupit na trh, věděl jsem, že přišla moje šance. Těch pár sousedů, které jsem po cestě potkal, jsem zdvořile pozdravil, ale svižným krokem jsem pokračoval dál. Chtěl jsem být zpátky před tím, než se Eluna vrátí domů.
Cesta k továrně mi netrvala tak dlouho, jak jsem se obával, takže jsem na místo dorazil už po necelých deseti minutách. Zastavil jsem se před bránou a pořádně jsem si tu budovu prohlédl. Ve skutečnosti to byly tři mohutné pařezy spojené do jednoho, takže společně tvořily obrovský komplex. Kouř z vysokého komína naštěstí všechen mířil mimo město a do okolí továrny se nedostával, takže jsem tam mohl dýchat stejně volně, jako v ulicích.
Bránu tvořily svými větvemi dva malé stromy nahnuté na stranu. Když jsem se ji pokusil otevřít, všiml jsem si, že jsou větve na druhé straně spletené do složitého uzlu, který jsem v žádném případě nemohl rozmotat. Krátkým pohledem jsem zkontroloval živý plot, který továrnu obklopoval, ale ten byl ještě o něco vyšší než brána a především plný větví se špičatými trny, takže přelézt ho nepřicházelo v úvahu.
„No jo,“ povzdechl jsem si a objal jsem kmen jednoho ze stromů.
Přelézt na druhou stranu brány mě stálo jen pár škrábanců a bolest v zádech, když jsem se z vrcholu svého výstupu zřítil na zem, ale přece jen jsem brzy stanul tváři v tvář tomu kolosu.
Najít vchod do továrny bylo o dost obtížnější, než objevit vstupní bránu. I u svého dočasného domova jsem si musel pozici dveří rychle zapamatovat, abych nenarážel do pevných částí pařezu, když jsem chtěl vejít dovnitř. Alespoň pro mě totiž neexistoval žádný způsob, jakým bych mohl dveře rozpoznat, tedy kromě hmatu. A právě na ten jsem se teď musel spolehnout.
Přitiskl jsem se těsně ke stěně a oběma rukama jsem začal kontrolovat všechny praskliny v kůře. Posunoval jsem se jen velice pomalu, ale měl jsem pocit, že na to jdu dobře. Navíc jsem zevnitř slyšel čím dál hlasitější zvuk tekoucí vody, což mě v mém snažení jen povzbuzovalo.
O několik metrů dál se kůra konečně pohnula. Vítězoslavně jsem zajásal a opřel se do dřevěné stěny celou vahou. Dveře se rychle otevřely a já doslova vpadnul dovnitř továrny.
První dojem byl pro mě relativním překvapením. Na to, jak byla továrna obrovská, toho uvnitř totiž zase tolik nebylo. Na opačné straně jsem uviděl základnu komína a dřevěné trubky, kterými protékal mně už dobře známý černý hnus. Pozornost jsem ale zprvu věnoval jen tomu, co bylo přímo přede mnou. Malinký potůček tiše tekoucí v četných serpentinách celou továrnou.
„Co se to tady…“ chtěl jsem se sám sebe zeptat, ale nebylo to potřeba. Odpověď se dostavila sama.
Kolem mě proplul velký, napůl černý, napůl zelený krystal, který se nechával nerušeně unášet dál po proudu. Já jsem ho nehnutě sledoval a čekal, co se bude dít dál. Mohl jsem být vůbec první bytostí kromě starosty, která kdy uvidí onen tajemný očišťovací rituál v praxi!
Nic dalšího se ovšem nestalo. Krystal totiž ještě chvíli plul vodou, přičemž svou barvu změnil na úplně zelenou, když proud smyl veškeré saze a špínu, a nakonec ho voda vyplavila na břeh, přímo na hromadu dalších naprosto identických krystalů. Bylo jich tam alespoň padesát, možná i sto.
Zmateně jsem pohledem vyhledal začátek potůčku v naději, že díky tomu celou situaci konečně pochopím. Nebylo tam ale nic než hluboká díra do země, ze které po chvíli větve svým pohybem vyplivly nový krystal. Tenhle byl úplně černý.
Nevěřícně jsem civěl na špinavý krystal, jak proplouvá vodou a na druhém konci potoka je vyplaven na břeh jako očištěný. Nic jiného už se s těmi krystaly nedělo. Prostě tam jen tak ležely a nepochybně čekaly, až si pro ně přijde starosta.
„Ten očišťovací proces nepůsobí zase tak náročně,“ zamumlal jsem si pro sebe.
Pak jsem se zarazil. K čemu tady tím pádem byly ty trubky a komín?
Neváhal jsem, jedním krátkým skokem jsem překonal potůček a zastavil jsem se přímo mezi komínem a trubkami. Přikrčil jsem se, abych mohl nahlédnout do základny komína, která ze všeho nejvíce připomínala velkou kovářskou pec. Jediné, co jsem tam uviděl, a také ucítil, byl oheň. Pálilo se tam listí, větve, nějaké houby a bůhví co dalšího a dohromady to tvořilo ten odporný kouř, který komínem opouštěl továrnu. Zároveň ale ohořelé zbytky, spečené tím žárem do celistvé, odporné hmoty, odtékaly do trubek a skrz ně určitě až do okolí města.
Rád bych řekl, že jsem si dal dvě a dvě dohromady okamžitě, ale ve skutečnosti jsem v podlaze továrny svými zamyšlenými kroky málem vychodil díru, než jsem všechno pochopil. Musím ale přiznat, že mě nakonec pravda zasáhla silou padajícího stromu.
Moje tušení bylo celou dobu správné. Tím nezapadajícím prvkem byl starosta. Shromažďoval krystaly, a tím pádem i všechnu moc, a svým lidem dával jen nezbytné minimum, aby ho nezačali podezírat. Továrna sloužila jen k znečištění okolí, aby se sem nedostal nikdo zvenčí a neodhalil jeho lži. Údajná obtížnost práce s krystaly byla pouhá zástěrka.
Proto Canthar nemíval návštěvy. Starosta se všemi silami snažil zařídit, aby to tak bylo navždy. A dařilo se mu to vážně dobře.
Nepočítal ale s tím, že se tady objevím já.
Otočil jsem se k východu a chtěl jsem se rozběhnout zpátky do města, když se hromada krystalů varovně rozzářila. A také bylo proč, přímo vedle ní totiž stál místní starosta v celé své kráse.
„Tak jsi mě odhalil, člověče,“ promluvil a zkazil mi tím příležitost na pronesení nějaké hrdinské hlášky.
Tenhle elf nebyl jen tlustý. Byl tak obrovský, až jsem se divil, že vůbec prošel dveřmi. To byla ale ta poslední věc, která mě v tu chvíli zajímala. Trápily mě spíš okolní větve, které proti mně prudce vyrazily, když starosta pozvedl ruce.
Nebezpečí se blížilo jak z nejbližší stěny, tak ze samotné země. Než jsem se stihl vzpamatovat, část větví mi omotala levou nohu.
Krystaly přestaly svítit, takže si starosta zřejmě už dobil svou magickou energii. Já jsem se ale nemohl ani pohnout, větve mě držely pod kotníkem tak silně, že jsem v ten moment mohl jen vyděšeně zírat na namyšlený úsměv starosty a prudký pohyb větví, které už mi dost možná mířily provést něco horšího, než mě jen spoutat.
„K sakru,“ procedil jsem mezi zuby a pracně jsem vytáhl nohu ze své boty. Ta zůstala ve větvích, které mě předtím držely, jako nějaká velice neobvyklá obětina a já jsem se pohotově rozběhl přímo proti zdi, tím směrem, kde jsem tušil vstupní dveře. Úplně jistý už jsem si ale nebyl. Ani tak jsem nezpomaloval, protože jsem za sebou až nepříjemně blízko slyšel praskání dřeva, jak se mě kořeny snažily zachytit v pohybu. Věděl jsem, že příště už si starosta nedá tak načas.
Bosá noha se mi namočila v potůčku a za mnou se ozval nějaký nesrozumitelný výkřik. Zbytek cesty ke stěně jsem překonal několika dlouhými skoky, protože jsem nechtěl zakopnout o armádu větví, které se mi pokoušely podrazit nohy. Před nárazem jsem nezpomalil, spíše právě naopak. Zavřel jsem oči a veškerou svou silou jsem se opřel do jediného útoku na stěnu.
Kůra se prudce otevřela a já jsem se překvapeně vykutálel na denní slunce. Východ jsem naštěstí odhadl správně. Při vstávání jsem si dopřál vteřinu na to, abych se za ten výkon pochválil a zároveň velice krátce oplakal svou oblíbenou botu, a pak jsem se rozběhl k bráně. Musel jsem rozzuřeného starostu setřást.
Na šplhání jsem neměl čas, a tak jsem raději zkusil pořádně zalomcovat s dřevěným uzlem v naději, že se rozpojí a brána se tak otevře.
Nerozpojil se. Větve se ale zlomily, což bylo možná ještě lepší. Ramenem jsem strčil do brány a ta se poměrně neochotně otevřela. Proběhl jsem skrz ni ven a za patami se mi ozvalo hlasité funění, které mě přimělo ještě více zrychlit.
To, že jsem starostu setřásl, jsem si uvědomil až v půlce cesty. Stejně jsem ale ze strachu nezpomalil, takže jsem při probíhání centrem města vzbudil menší pozdvižení.
Jen svým spěchem jsem přitahoval pozornost mnoha kolemjdoucích elfů, a tak jsem se toho rozhodl využít. Začal jsem vykřikovat. Probíhal jsem jednou ulicí vedle druhé a křičel jsem pravdu. O starostovi, o továrně a o tom, co se v ní ve skutečnosti děje. Kdo mi nevěřil, mohl se jít sám přesvědčit, brána byla otevřená. Proběhnout všechny ulice mi sice trvalo poměrně dlouho, ale ve tvářích elfů jsem rozeznal vzrůstající stín pochybností, takže mi to nevadilo. Věděl jsem, že teď už nebude dlouho trvat, než se někdo půjde do továrny podívat.
Konečně jsem se dostal ke Cantharovu domu a bez ohlášení jsem vběhl dovnitř.
„Haló, je někdo doma? Tohle musíte slyšet!“ zakřičel jsem, ale žádné odpovědi se mi nedostalo. Lehce jsem znervózněl, i když mi bylo jasné, že se jen Eluna ještě nevrátila z trhu a Canthar byl pořád v dole.
Pro jistotu jsem se zkusil ozvat i v druhém patře a k mému překvapení jsem něco uslyšel směrem z Eluniny ložnice. Možná už na mě čekala a bála se, kam jsem se zatoulal.
Pohled, který se mi naskytl, když jsem otevřel dveře ložnice, mě vyděsil k smrti. Na posteli seděla Eluna, zoufale lapala po dechu a rukama se snažila zachytit větev, která jí pevně svírala krk. Vedle ní se do postele bořil starosta a svými tlustými prsty mával ve vzduchu, takže se smyčka kolem Elunina krku postupně stahovala.
„Škoda, že neznáš mou zkratku skrz důlní šachty,“ usmál se na mě ten odporný elf, ale jeho rysy rázem ztvrdly.
„Chceš, aby přežila?“ zeptal se prostě a pohodil hlavou k Eluně. Ta na mě upírala prosebný výraz a kdyby mohla, určitě by volala o pomoc.
Přikývl jsem. Věděl jsem, že víc se ode mě nečeká. Víc jsem ani udělat nemohl.
„Tak běž a přesvědč všechny, že jsi lhal. Pak se můžeme bavit o jejím životě,“ nařídil mi starosta.
„Nebo smrti,“ doplnil temně, když jsem dostatečně rychle nezareagoval.
Mozkové závity mi v hlavě pracovaly jako šílené. Měl jsem vůbec nějakou možnost, u které bych si nezahrával s něčím životem? Zbývalo snad jen jediné. Čekat na zázrak.
„Jak je o tom mám přesvědčit?“ vykřikl jsem, abych získal ještě trochu času.
Starosta se sotva na vteřinu zamyslel a já jsem díky tomu uslyšel svůj zázrak. Představovalo jej zavrzání vchodových dveří.
„Přišel jsi o rozum, nebo sis třeba dělal legraci! Prostě něco udělej!“ poručil mi starosta znovu a stáhl smyčku o něco víc. Eluna už se po větvích přestala natahovat, jen se snažila dýchat. Pohled přitom měla i přes slzy stále upřený na mě.
„Je někdo doma? Zrovna jsem si dali polední přestávku a najednou všichni venku začali blbnout. Nevíte, co se to děje?“ ozval se domem pronikavý hlas starého Canthara.
Starosta se na mě zděšeně otočil a bylo vidět, že tentokrát mozek naplno pracuje naopak jemu.
„To nic, jenom taková legrace!“ křikl nakonec dolů v naději, že se nebude muset starat o dalšího svědka.
„Ale, pane starosto! Vy jste tady?“ zakřičel Canthar tak hlasitě, že to musel slyšet i každý venku.
„Ano, ano,“ zabručel starosta, ale to už starý elf vycházel po schodech nahoru.
„Co vás sem…“ chtěl se Canthar zeptat, ale když pohlédl do ložnice, rychle ztratil slova.
Podle toho, jak mu tvář zkřehla a do očí se dostal strach, očividně situaci velice rychle pochopil.
„Sice nevím, o co vám jde, ale určitě se můžeme nějak domluvit,“ promluvil klidně a opatrně se postavil vedle mě.
„Tohle vás nemusí trápit. Je to jen mezi mnou a tady vaším váženým hostem,“ opáčil starosta a s opovržením na mě ukázal. Měl jsem ale pocit, že si je vědom, jak se pro něj situace komplikuje.
A to ještě nevěděl, co mělo teprve přijít.
Nejdříve se venku ozval křik, pak čím dál intenzivnější rachot a nakonec se dole dokonce rozlétly vchodové dveře.
„Je ten parchant pořád tady?“ rozlehl se pařezem výkřik. Hlas svého oblíbeného kuchaře jsem poznal bez problémů.
Neuvěřitelně se mi ulevilo. Tak se do továrny přece jen šel někdo podívat. A Cantharův křik pak stačil na to, aby odhalil dočasnou skrýš starosty.
„Tady!“ dostala ze sebe Eluna mezi sípavými nádechy. Já s Cantharem jsme mlčeli, protože jsme měli strach, že starosta Elunu uškrtí, když promluvíme. Ona měla ale větší odvahu než my.
Než stačil kdokoliv z nás nějak zareagovat, po schodech už vybíhal alespoň tucet elfů a několik se jich začalo tlačit ke dveřím do ložnice.
„Co se to tady sakra děje?“ zakřičel elf, který se do místnosti dostal jako první. Skutečně to byl onen kuchař, ke kterému jsem denně chodíval.
„Jestli všichni okamžitě nevypadnete, tak to s váma nedopadne dobře!“ vykřikl starosta a obrátil ruku proti elfům ve dveřích.
Ke kuchařovi zamířilo hned několik větví, které byly doteď součástí Cantharovu domu. V tu chvíli jsem dostal strach, že se stanu svědkem vymření celého elfího města. Větve měly takovou sílu, že mohly oddělovat od těla končetiny a dost možná i hlavy.
K mému překvapení kuchař mávl rukou a větve se zastavily uprostřed pohybu. Někdo za ním udělal stejné gesto a větve dokonce obrátily svůj směr a rozletěly se zpět na starostu.
Žasl jsem. Něčeho takového by doteď vůbec nebyli schopni. To mohlo znamenat jen jedinou věc. Našli krystaly povalující se v továrně a načerpali z nich energii. Starosta byl v mnohonásobné přesile.
Všiml jsem si, jak se k útoku přidává i bylinkářka a jeden z našich sousedů, takže byl starosta během chvíle obalený od hlavy až po trup ve větvích. Tím, že měl znehybněné i ruce, se smyčka kolem Elunina krku rozmotala a ona se slzami v očích padla do náručí svého otce. Canthar ji pohladil po vlasech a otočil se na ostatní elfy.
„Může mi někdo vysvětlit, o co tady jde?“ zeptal se frustrovaně.
„Později,“ zamumlala bylinkářka a obrátila se na mě.
„Děkujeme ti, člověče. Měl jsi pravdu. Otevřel jsi nám oči a my jsme ti navždy zavázáni,“ promluvila vděčně.
„Takhle silný jsem si ještě nikdy nepřipadal!“ ozval se ze zadní části davu nějaký mladý elf.
„Jak jsme mohli být tak dlouho slepí vůči tomuhle tyranovi?“ promluvil kuchař a nadzvedl blábolícího starostu ze země.
Zmohl jsem se jen na hloupý úsměv a přikývnutí, přičemž jsem sledoval, jak je starosta čím dál více obalován dřevem.
„Já to myslel dobře! Nikdy bych vám přece…“ bránil se starosta, ale jeho hlas ztichl pod náporem toho obrovského množství větví. V jeho uvěznění totiž napomáhalo čím dál více elfů, jak se postupně dostávali do dosahu.
Nevěřícně jsem zíral, jak se starosta přestává hýbat a stává se z něj jakási bizarní dřevěná socha.
Elfové se pomstili svému podlému vládci a já jsem objal roztřesenou Elunu, když ji Canthar pustil.
***
„Ze všeho nejdříve elfové zbourali továrnu, aby konečně ukončili ten starostův odporný plán. Ani ne o měsíc později se ve stínu nádherných stromů, které kolem města znovu vyrostly, odehrála svatba na počest hrdiny, který město zachránil. Začali přijíždět obchodníci a tuláci z blízka i z daleka a to místo začalo znovu žít. No, a od té doby se tomu městu říká nalezené,“ dokončil otec příběh a usmál se na svého syna.
„Takže ta socha na náměstí…“ ozval se syn tiše.
„Je vzpomínka na dobu, která by se už nikdy neměla opakovat,“ přitakal otec a vzpomněl si na dřevěnou sochu tlustého elfa, která doteď stojí uprostřed náměstí na vysokém podstavci.
„To jsi byl ty, že?“ zeptal se malinký elf a jeho hnědé oči, zděděné po otci, se přitom zvědavě blýskaly.
„Čekal jsem, kdy se na to zeptáš,“ usmál se otec a pohladil svého syna po jeho jemných modrých vlasech, které měl naopak po matce.
„Já jsem si vždycky říkal, proč nemáš špičatý uši jako ostatní,“ zasmál se malý elf šťastně.
„No, tak teď už to víš,“ promluvil otec a něžně svého syna přikryl.
„To budou kluci koukat, až jim tohle řeknu,“ zamumlal elf a se zavřenýma očima se překulil na bok.
Otec ještě chvíli počkal a pak od postele tiše odešel.
„Dobrou noc,“ zašeptal a opatrně za sebou zavřel dveře. Toho, že za nimi čeká jeho manželka, si nejdříve vůbec nevšiml.
„Tak svatba hodná hrdiny, jo?“ zasmála se Eluna tiše, aby nevzbudila jejich syna.
„Ten příběh je volný k interpretaci,“ pousmál se otec šibalsky.
Eluna pobaveně zavrtěla hlavou a přitáhla si ho k sobě.
„Tak pojď sem, ty hrdino,“ řekla a políbila ho.
V tu chvíli si otec něco uvědomil.
To město možná nebylo to jediné, co bylo předtím ztracené.
