Zaklínač: Pokrevní pouto nepotěší ani obyčejné diváky, natož fanoušky Geralta z Rivie

Poté, co vyšlo najevo, že byl seriál během produkce o dvě epizody zkrácen, místo šesti dílů tak minisérie má jen čtyři, většina fanoušků nebyla příliš optimistická. Oficiální trailer, který Netflix zveřejnil o něco později, byl ovšem posledním hřebíčkem do rakve. Celá téměř tříminutová ukázka působila tak nezajímavě a především tuctově, že drtivá většina komentářů pod videem jsou v podstatě jen vtipy na účet seriálu a jeho tvůrců. A bohužel, už po zhlédnutí několika prvních minut úvodní epizody je jasné, že veškeré obavy byly oprávněné. Pokrevní pouto rozhodně není Zaklínač, ale není to ani přijatelný fantasy seriál.

Ze všeho nejdříve se nabízí otázka, co Pokrevní pouto přináší do světa Zaklínače. Řečeno prostě a jednoduše, vůbec nic. Příběh se odehrává dvanáct set let před dějem knih a téměř jediné, co ho se Sapkowského díly spojuje, je konjunkce sfér, tajemná událost, která zapříčinila příchod monster i zaklínačů jako takových a v seriálu hraje důležitou roli. A právě to je jedním z hlavních problémů Pokrevního pouta. Konjunkce sfér je v původních knihách v podstatě jen poznámka pod čarou, nevysvětlený a dost možná i nevysvětlitelný milník v historii, který kdysi dávno změnil fungování světa. Nic víc, nic míň. Nejde o žádnou záhadu, kterou by se někdo pokoušel rozluštit, nebo o kterou by se kdokoliv zajímal. Pokusit se tento jev zpětně vysvětlit prostřednictvím jednoho velice slabého příběhu proto nebyla zrovna nejšťastnější volba.

Pokrevní pouto se ale příliš nedokáže propojit ani se seriálovým Zaklínačem, ke kterému by mělo mít teoreticky blíže. Těžko říct, jestli je to dobrá, nebo špatná zpráva, vzhledem k převážně negativním reakcím fanoušků na druhou řadu a oznámenému odchodu Henryho Cavilla, který byl jednou z největších předností seriálu. Pokrevní pouto každopádně se Zaklínačem od Netflixu sdílí jen jediný prvek, a to je postava Marigolda, který se zde objevuje pouze na několik krátkých chvil a slouží v podstatě jen jako výmluva pro přítomnost velice nezáživné vypravěčky. Ta buďto popisuje to, co už divák sám viděl a co se dozvěděl od postav, což není kdovíjak přínosné, a nebo vysvětluje vše, co se samotný děj pokrývat neobtěžuje, takže se vlastně jen zoufale pokouší celý příběh udržet pohromadě. V obou případech pak spíše ruší, než aby i tak chabému vyprávění jakkoliv pomohla.

To, že je Pokrevní pouto nekvalitní a zbytečnou adaptací, ale ještě nemusí nutně znamenat, že půjde i o špatný seriál. Pokud příběh úplně oddělíme od knih i všeho ostatního zaklínačského, což je v tomto případě opravdu jednoduché, zbyde nám bohužel jen velice předvídatelný a neoriginální fantasy počin, který pokulhává hned na několika frontách.

Ano, na první pohled se tyto dva problémy zdánlivě vylučují, ale Pokrevní pouto je nějakým způsobem dokázalo spojit. Většina jednotlivých scén je totiž už od začátku zbytečně rozvláčná, bez nějaké silné pointy, vtipu nebo čehokoliv, co by vyvolávalo silné emoce, tedy kromě zklamání. Scény na sebe velice často navazují přinejmenším zvláštně a nejednou působí, jako by původně patřily do úplně jiné části seriálu, což je dost možná způsobeno na poslední chvíli sníženým počtem epizod. Spousta scén navíc působí zbytečně a místo toho, aby prokreslovaly příběh do větší hloubky, se zabývají nepodstatnými maličkostmi, které jen zdržují.

Minisérie jako celek ovšem trpí spíše opačným problémem. Příběh je pro každého, kdo je alespoň trochu seznámen se žánrem fantasy, tak předvídatelný, že ztrácí veškeré napětí i dobrodružnou atmosféru, která byla zřejmě záměrem. Především ale vyprávění až překvapivě zrychluje v místech, kde by byl spíše vhodný opačný přístup, a nebo některé události nezobrazuje vůbec a raději je jen v několika větách shrne skrze vypravěčku, což je asi ten nejméně zábavný způsob, jak posouvat děj dopředu.

I nemotorně zpracovaný příběh, který má od originality opravdu daleko, může ale být zachráněn mimořádně kvalitními postavami. Uspělo Pokrevní pouto alespoň v tomto ohledu?

Bohužel, jestli se Pokrevní pouto kvůli svému příběhu jen topí, postavy ho definitivně tahají ke dnu. Nejen, že se objevují a často i mizí tak rychle, že si k nim divák nedokáže vybudovat žádný vztah, ale navíc jsou jejich motivace a promluvy tak špatně vytvořené, že jim zkrátka není možné uvěřit. V realitě Pokrevního pouta je od pokusu o vraždu k usmíření a nakonec přátelství na život a na smrt tak blízko, že tento vývoj divák málem ani nepostřehne. A přesně tento podivný, nerealisticky rychlý proces proběhne hned několikrát během prvních dvou epizod. Na postavách je silně znát, že jen slepě následují příběhovou linku bez toho, aby byla brána v úvahu jejich osobnost, zkušenosti a nebo to, co řekly před několika minutami. Jednotlivé rozhovory jsou také plné klišé, takže konečný dojem nemají šanci zlepšit ani herecké výkony, které jsou vzhledem ke všem okolnostem poměrně obstojné. Ze scénáře plného tuctových a plochých postav ale žádný herec nedokáže vykouzlit dobrý zážitek.

Pokrevní pouto se od českých i zahraničních diváků dočkalo chladného přijetí, které bylo více než zasloužené. Na závěr už snad zbývá položit si jen jedinou otázku.

Mohl to být jen další obyčejný špatný seriál, tak proč ho spojovat se Zaklínačem?