Článek
Dáma, která získala doktorát z filologie a jejíž hlavní zaměření je hebraistika, debutovala v roce 2019 románem Králova třetí žena. Od té doby jí vyšly další dvě knihy, z nichž poslední zmíněná - Nechoď tam! - pojednává o legendární nešťastné výpravě Igora Ďatlova na Ural, a to formou volného beletristického převyprávění o délce novely.
1) Pojďme se vrátit úplně na začátek. Vy jste měla k humanitním vědám a literatuře velice blízko odjakživa, přesto vás sepsání vlastní knihy poměrně dlouho míjelo? Kde nastal onen zlom?
- Do světa literatury mě až na vysoké škole vtáhla paní docentka Jiřina Šedinová, vynikající hebraistka a neskutečně talentovaná překladatelka z hebrejštiny. Díky její podpoře a povzbuzování jsem se taky začala vidět jako budoucí překladatelka…
Překládat to je jako být autor bez námětu. Jenže časem strach, že přeložím něco jiného, než autor napsal, převážil a to byl první moment, takové lehké nakřápnutí, které se dolomilo ve chvíli, kdy se mi narodil syn a já věděla, že se k oboru nevrátím a že mám vůči němu dluh. V tu dobu jsem začala psát Královu třetí ženu.
2) Když to vezmeme kolem a kolem, každý autor prochází svým vlastním osobním vývojem. Kdybyste měla zavzpomínat, na co konkrétně máte nejhorší vzpomínky? Dělalo vám něco problémy?
- Nejhorší vzpomínky mám na jednoho redaktora z Arga. Šlo o překlad. Byla jsem úplný začátečník a dělala jsem začátečnické chyby. Strašně mě zesměšňoval. Pamatuji se například, že jsem v nějaké větě neudělala čárku. V reakci na to jsem obdržela obsáhlé pojednání, jak ta čárka mění význam věty. Jo a zakončil ho prohlášením, že moji blbost bude dávat k dobrému v obci překladatelů. Prý se tam vespolek notně zasmějí. Komentoval i každý překlep v mailu, kterého jsem se dopustila. To jsou nejhorší vzpomínky spojené s literární činností. Jinak jsem měla vždycky ohromné štěstí a dobré vedení.
3) Je dobře, že jste se nenechala odradit. Novela Nechoď tam! je velice sugestivní vyprávění, částečně založené na historických faktech. Přesto knížka koketuje také s fantasy a oblastním folklorem. V čem vás oslovil osud téhle výpravy natolik, že jste se příběhu rozhodla vdechnout svůj vlastní fiktivní život?
- Do příběhu výpravy Igora Ďatlova mě vtáhla internetová prezentace. Mladé rozesmáté tváře a pak takový konec. Začala jsem si hledat informace a celé to nejasno bylo stále více znepokojující. Jednoho dne jsem hodila do překladače text o teoriích zániku výpravy a vyplivlo mi to, že jedna z hypotéz hovoří o tom, že výpravu zabil sněhulák. To mě fakt rozesmálo. Takový ten smích, za který se pak stydíte. V originále to byl snow man, sněžný muž. To tak vtipné není. Nicméně „sněhulák“ byl impulz k vlastnímu pojetí, i když ne legračnímu.
4) Ačkoli máte velice úzký vztah k hebraistice, například příběhy staré židovské Prahy se do vaší tvorby nedostaly. Platí zde „prozatím“, nebo jste si řekla, že podobné náměty nebudete používat?
- Nikdy jsem o tom takhle neuvažovala. Asi nemám pnutí upínat se k romantickým pověstem z židovského prostředí. Na druhou stranu zatím v každé knížce se mi hebraistika nějakým způsobem projevila. V Králově třetí ženě je parafráze Písně písní, ve Veselých Vánocích, Kristýno! se otec hlavní hrdinky ptá, jestli se Jehuda ben Becalel (tj. rabi Löw) čte Becalel nebo Bekalel a jsou tam zaznamenány vzpomínky jičínského pamětníka Stanislava Hylmara na židovské kluky, s nimiž se přátelil a kteří se po válce nevrátili, a v Nechoď tam! s hebrejštinou a aramejštinou šermuje profesor Atmaňak.
5) Když vás člověk poznává, zjišťuje, jak všestranná, renesanční bytost jste. Přesto je úžasné, kolik svého života jste v poslední době vložila právě do své literární tvorby. Jaký je váš osobní sen, kterého byste chtěla se svými knihami docílit? Máte jasnou vizi, kam byste se chtěla na tomto poli v následujících letech ubírat?
- Líbilo by se mi, kdyby moje knížky inspirovaly k poznávání a je jedno, jestli starověkého světa, Jičínska, kouzla filologie nebo plžů. A moc bych si přála zkusit napsat knížku s někým, kdo mi sedne, protože takový text může být překvapivý. Když si to autor šmudlá sám za všechny postavy, dost často se mu tam začnou objevovat určité mentální vzorce, do některých postav se zamilovává a odmítá jim ublížit, jiné naopak eliminuje, protože ho už štvou. A takový spoluautor vám může říct: Hele, ne, tohle je moc sladký nebo nebuď krutá, toho prudiče tam ještě necháme, co bys odpověděla, kdyby ti někdo řekl tohle a tamto. Taková práce (nebo zábava?) by se mi opravdu líbila.
