Článek
Když jsem poprvé uzřel stůl plný creepy masek, okamžitě mi vytanula na mysli vzpomínka na legendu v oboru, Peťu Cwokyho Murína, který svou hororovou stránku duše pohřbil a nechal nás pouze vzpomínat. Oproti tomu Martin svou tvorbou žije aktuálně a vše nasvědčuje tomu, že Sadofekalus, jak se jeho ateliér jmenuje, hodlá růst a bobtnat jako vředy na jeho povedených výtvorech. Fanoušek hororových rekvizit tak může jásat. A jelikož se k fanouškům řadím, neváhal jsem a rozhodl se pro vás Martina vyzpovídat.
Typů masek je přehršel
Pokud se nepletu, tak vše začalo v roce 2010. Jak se to vlastně stalo, že ses rozhodl dát se touhle cestou? Co tě na hororu a tematických rekvizitách tolik táhlo?
Ahoj! Ono to začalo mnohem dříve. Tipuju, že někdy kolem roku 2003, kdy jsem si poprvé neumětelsky ušil ze staré červené koženkové aktovky ze základky svou první masku pro naši tehdy vznikající elektrogrindovou kapelu BBYB. Mimochodem, ta maska kupodivu pořád drží a mám ji dodnes. Tuším, že jsem v té době viděl někde v televizi poprvé Slipknot a to mě enormně inspirovalo a vyhecovalo jednat. Jelikož jsme ke všemu vyrůstali v 80. a 90. letech a dost koukali na klasické béčkové horory s rychlodabingem na VHS, byla cesta tímto směrem již ušlapaná dávno předtím a postačil jen tenhle malý impulz k nakopnutí celé mé budoucí tvorby. Inu, co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Od toho byl pak už jen krůček začít tvořit masky nejen pro kapelu, ale i na prodej či zakázkovou výrobu.
Z čeho svá kouzelná díla vyrábíš? Prozradíš nám svůj postup, své know-how?
Úplně celý postup prozradím až na smrtelné posteli, nejspíš nějaké zdravotní sestře, co dnes ještě není na světě, ale abych čtenáře úplně neochudil, můžu prozradit, že k výrobě používám kaučuk k tomu určený, textil, akrylové barvy a řídím se podle starých divadelních postupů z let dávno minulých. Část jsem se naučil v divadelních dílnách, kde dlouhá léta pracuju, a zbytek vědomostí jsem nabyl, kde se dalo. V retro knihách, internetových archívech či různých starých video tutoriálech. K tomu všemu pak bylo potřeba přimíchat ještě pár svých osobních vylepšení, na která jsem přišel tak nějak sám časem.
Jak je vůbec náročné takovou masku vyrobit? Počítal jsi někdy, kolik to zabere čistého času?
Jelikož každý bod v postupu výroby musí celkem dlouho schnout, není výjimkou, že jedna maska klidně trvá tři až čtyři dny. Někdy, když už hoří termíny, používám sušák a je to rychlejší, ale z osobní zkušenosti vím, že přirozené schnutí bývá nejlepší volbou. Dnes už existuje spousta nových a rychlejších postupů a materiálů na výrobu masek, ale to není můj styl. Vše by mělo být jako kdysi a člověk s tím musí mít dost trpělivosti a pevné nervy. O tom, že to není práce pro každého, by řada mých bývalých pomocníků mohla jistě vyprávět.
Tvé masky mají každá svůj jedinečný charakter. Máš nějakou oblíbenou, která ti třeba přirostla k srdci a nechtěl by ses jí zbavit ani za nic?
Zkouším se vžít do duše zákazníka a do svého obchodu se snažím vyrábět masky, co bych si koupil případně já sám, a občas se něco tak povede, že se toho pak opravdu zbavuju nerad. Ale tak to brát prostě nemůžu. Vše musí z domu a uvolnit zase místo novým „tvářím“.
Kdysi se mi stalo, že jsem měl jednu speciální osobní masku, co bych nikomu neprodal, na hlavě v kotli na festivalu a když jsem se chtěl napít a zvedl si jí na čelo, tak mi jí někdo strhl a hodil neznámo kam. V tom momentě jsem neviděl, ani kam letěla, ani kdo to udělal, a v té změti skotačících lidí bylo vyloženě nemožné ji najít, takže celý večer byl samozřejmě zkažený. Později jsem přes své FB stránky po ní ještě vyhlásil pátrání, do kterého se zapojila řada známých i neznámých, a našla se někde na fotkách v Holandsku, kam ji zřejmě zatáhli náhodní nálezci. Poslední stopy vedly tedy tam, ale dál už jsem to pak nějak neřešil.
Odkud bereš pro své masky předlohu? Jsou to vyloženě výplody tvé fantazie, nebo nacházíš inspiraci ve filmech, počítačových hrách apod.?
Nemyslím si, že jsem nějaký hororový nerd a neznám úplně vše, například italský horor mě míjí naprosto a nikdy mě bohužel nebavil. Hodně mě ovšem ovlivnily filmy z mého dětství, jako Věc, Evil Dead, Hellraiser, Vetřelec, Noční můra v Elm Street, C.H.U.D. nebo třeba Souboj titánů s výbornými efekty od Raye Harryhausena. Z domácích luhů to bylo určitě Lipského Tajemství hradu v Karpatech, či filmy Karla Zemana, Jana Švankmajera a Juraje Herze. Do toho jsme samozřejmě hráli počítačové hry jako Doom a Duke Nukem, čili monstra a různé obludy mě provází v podstatě po celou mou existenci. V poslední době mě určitě dost ovlivnily světy Silent Hill a Resident Evil, nebo japonské komiksové magořiny od Junji Ito a Shintaro Kago. Vždy se ale snažím, ať to nejde až tak poznat, což se samosebou někdy úplně nepodaří. Člověk možná někdy i nevědomky získává hodně inspirace z internetu, například Instagram, nebo Pinterest je přeplněný zrůdami doslova až po okraj a prýští tam na vás ze všech stran. Aktuálně mě zaujala i hororová tvorba AI, protože tam je ta hrůza zase o krok promakanější a neokoukanější.
Člověk, kterému jsou blízké takové rekvizity, má určitě i svůj oblíbený film s maskovaným zabijákem? Kdo je to u tebe?
Tak tady není pochyb, že to je Norman Bates z Psycha, který se vlastně taky maskuje, jen né za hokejového brankáře, ale vlastní matku. Leatherface z Texaského masakru motorovou pilou je hned v závěsu a do třetice to bude Otis B. Driftwood z Domu 1000 mrtvol. Všichni tři jsou očividně inspirováni reálným magorem Edem Geinem, takže asi už tušíte, odkud puch z mrtvol vane. Oproti tomu velmi populární Jason Voorhees a Michael Myers mě vždy trochu míjeli a filmy s nimi jsem vlastně viděl až nedávno.
Z pozice spisovatele můžu říct, že ve mně lidé často vidí nebezpečného šílence. Zažíváš to? Co bys například rád vzkázal nezasvěcenému živáčkovi, který přijde ke stolu plnému tvých výtvorů a neví, co si má o jejich autorovi myslet?
Mě zase dost děsí normální lidi, takže jsme si kvit. Z hlediska dobrého marketingu mého podnikání je vlastně ale žádoucí být divný. Rodina je na to zvyklá, a i ve volném čase se dost pohybuju mezi podobně smýšlejícími osobami. Působím ve třech grindcore kapelách (Carnal Diafragma, Murder Rape Amputate, Egggore) a subkultura kolem této scény je vlastně s tou hororovou dost úzce propojena. V divadle, kde pracuju, na tom podle mě taky nevidí nikdo nic extrémního, tam jsou zvyklí na ledacos, bych řekl. Já se vlastně do kontaktu s obyčejnými lidmi dostávám jen ve chvílích, kdy oni ale neví, kdo jsem a co dělám. Ulice, MHD, obchod atd. PS: Živáčkovi vzkazuji, aby to nebral tak vážně. Je to celé jen jeden velký černý vtip.
Bylo to neskutečně obohacující. Všem „obyčejný“ živáčkům držíme palce a já ti děkuji za tvůj čas a přeji, ať se tobě i tvému ateliéru daří.
Taky děkuji a nápodobně!
