Článek
Vlivem někdejších poznatků psychologie se ve společnosti ustálilo přesvědčení, že schopnost člověka „myslet“ či řešit situace znamená určitou výkonnost mozku, která se u každého jedince sice liší, nicméně lze ji exaktně změřit, jako když měříte EKG, puls nebo délku penisu. Lidský mozek však nemá jeden typ myšlení a procesy, jež se nám v hlavách odehrávají, jsou značně rozličné. A ne, nelze je průměrovat - každý nápad a jednotlivé řešení je unikátní, byť se v mnohém podobá řešení, ke kterému by dospěl jiný jedinec.
Posléze se začaly rojit první pochyby. Co vlastně zjišťují testy inteligence, jestliže lidé, kteří doslova měnili směr, jakým se lidstvo ubírá, v testech IQ pohořeli? Jen si vzpomeňme na Richarda Feynmana s IQ 125, jehož „jen“ vysoce nadprůměrný intelekt stačil na získání Nobelovy ceny. A stačil i Jamesi Watsonovi a Francisi Crickovi, aby objevili DNA. Koneckonců, také šachový génius Garry Kasparov, jemuž naměřili IQ 135, musel být v očích veřejnosti poněkud přeceňovaný… Anebo… snad byly přeceněny spíše testy? Ve světle úspěchů, jichž všemožní velikáni dosáhli, je tedy jasné, že správně je druhá možnost. A nejde jen o testy, nýbrž o celkové nahlížení na intelekt jako konstantu mozkového výkonu. Mozek je velice komplexní, rozmanitost myšlenek je obrovská a ne nadarmo se říká, že co člověk, to názor, nebo že víc hlav víc ví. Ačkoli tedy podle běžně užívaných testů typu Mensy nelze zjistit skutečný inteligenční potenciál (ani s přihlédnutím k osmi existujícím typům inteligence), nelze popřít, že každý jsme na tom jinak, že máme „jinou úroveň“.
Bez ohledu na to, čím inteligence doopravdy je, se dlouho věřilo, že myšlenková vyspělost (záměrně se vyhýbám termínu inteligence) s každou generací mírně stoupá - tento jev je dobře znám coby Flynnův efekt. Přestože celé dekády měření potvrzovala jeho validitu, poslední roky naznačují opak. Kde je ale chyba? Kdybychom připustili, že IQ testy mají alespoň nějaké opodstatnění a že Flynnův efekt existuje, co jej zastavilo?
Martin Jan Stránský, renomovaný neurolog, je přesvědčen, že klíčovou roli hraje vzestup digitálních technologií, které se stávají stále častějším faktorem v našich životech a tzv. generace Z je doslova závislá. Chování mládeže je přitom až zarážející. Témata, jaká se běžně řeší, jsou plytká, zájmy bez jakéhokoli přesahu a život mnohdy bez cíle. Opět se zde uplatňuje pouze statistika v běžném pozorování a nelze tak posuzovat všechny. Ačkoli to vše zní jako děsivý scénář z béčkového sci-fi, je docela možné, že jsme užaslými svědky mikroevoluce našeho druhu. Není překvapující, že část těla nebo mentální dovednost zakrní, není-li náležitě stimulována. A neustálé scrollování určitě podnět k uvažování neposkytne. Už běžná kalkulačka nám usnadní výpočty, že zlenivíme, natož pak umělá inteligence nebo jen obyčejné sociální sítě, kde se hodiny smějeme hloupým virálům a diskutujeme o pitomostech u falešných videí namísto opravdického seberozvoje. Osud lidstva je vždy na každém člověku, jen si nesmí říct, že sám to neovliví. Omyl. Kdyby si každý zametl před vlastním prahem, ulice budou čisté.
Zdroje:
