Článek
Do kolosea vcházejí dva muži (ale někdy i více). Nazpět odchází jen jeden - vítěz. Poražený je zabit za obrovského jásotu arény, pokud císař či jiný ústřední hodnostář nepozvedne palec na znamení darování života. Jeden gladiátor může druhého zabít, jak se mu zlíbí, neboť oba jsou otroky. Ačkoli ústřední motiv soupeření se v zásadě v dobách středověku i starověku podobal, v mnoha jiných aspektech nemohly být souboje více rozdílné.
Vybavení
Zatímco gladiátoři bojovali výhradně pěšmo, u středověkých rytířů byly způsoby boje značně variabilní. Ač se může zdát, že hlavní zbraní gladiátorů byl meč gladius, opak je pravdou. Šlo vesměs o typ výcvikového, dřevěného meče, který v aréně používaly jen některé skupiny bijců. S ním se oháněl kupříkladu murmillo, jenž se současně kryl za velkým legionářským štítem. Proti němu často vystupoval retiarius vybavený trojzubcem a sítí. Do ní chytal murmillona jako rybu. Pořádně vyzbrojený a s dobře chráněnou hlavou bojoval secutor, zatímco thrácký válečník nosil pouze ,,slipy" a chránil se štítem o velikosti poklice. Nejznámějším Thrákem je nepochybně Spartakus. Rytíři ve 14. a 15 století se vyznačovali zejména tím, že při turnajích bojovali zpravidla shodnými zbraněmi. Ač šlo o zábavu krutou, spočívala v rytířskosti a celkově vznešeném a na tehdejší dobu uhlazeném jednání. Důvod byl prostý: Zatímco Římané si hověli na svých sofa, odkud sledovali nelítostný boj svých otroků, šlechtici v době rytířské bojovali sami za sebe. Šlo o úkaz chrabrosti a trénink pro časy válek a bitev. Zatímco při pěším souboji byly nejčastěji používány meče, na koni vešel v oblibu tjost. Z dnešního pohledu nám může připadat dětinské, že se dva chlapi na sebe vrhnou s dlouhým tupým klackem, ovšem tehdy šlo o vysoce nebezpečný a složitý sport, založený na precizním tréninku a prestiži.
Po zuby v železe
Snést takovou ránu dřevcem, jak se turnajovému kopí přezdívalo, vyžadovalo dávku odvahy, pořádný práh bolesti, ovšem také odpovídající oděv. Turnajová zbroj neměla s brněním do války společného téměř nic. Důležité totiž bylo vydržet jen masivní úder na jednu polovinu těla. Z toho důvodu často absentovaly zádové pláty, zatímco hrudní byly značně zesílené. Stejně tak musela mít bytelné provedení i přilba, do které se šikovní rytíři rádi trefovali, neboť vynášela více bodů. Ve 14. století často doplňoval brnění i štít. Ve století 15. byl již nezřídka instalován přímo na zbroj v podobě dodatečného plátu na levém boku apod.
Branky, body, vteřiny
Ač krutý, stále šlo o sport. Místo hřiště sloužilo kolbiště a místo promotérů, jako dnes vidíme v boxu a MMA, soupeře představovali heroldi.
Bodování se mohlo lišit, ale v zásadě nejvíce bodů bylo za zásah helmy, poté kyrysu a nakonec štítu. Jinde se počítalo zlomení dřevce, nicméně za bodnutí koně se body strhávaly. Jezdci sice měli sedla, která je držela poměrně obstojně na koni, ale pokud se někomu podařilo soupeře shodit, bylo o vítězi rozhodnuto.
Mýty
Mezi nejrozšířenější mýty patří představa, že rytíři se předváděli sekáním šátků pro oslnění dam. Těžko říct, odkud se takové tvrzení vzalo, ale každý šermíř vám řekne, že i katana by měla se šátkem problém, aby nevznikl nevzhledně rozpáraný hadr. Natož středověký meč, který byl robustní a těžký, ke všemu ne natolik ostrý, aby sekal látku. Je ale možné, že se někomu takový kousek povedl a od té doby se tyto zkazky tradují.
Rozhodně také není pravda, že brnění bylo neohrabané a natolik těžké, že rytíř, spadnuv s koně, již nedokázal vstát. Tento mýtus má na svědomí fakt, že po pádu byl jezdec otřesený. Kovové pláty ovšem základní mobilitu snižovaly jen minimálně.
Zdroje:
Temní rytíři a ošumělé hrady, Deary Terry, 2002
Velká kniha o hradech, Steele Philip, 1998
