Rozhovor s Vladimírem Rimbalou: Svými obrazy bere dech. Geniální malíř má v oblibě hlavně dinosaury

Když se člověk zeptá mezi odbornou i laickou veřejností na jméno symbolizující paleoart, každý si na první dobrou vybaví ikonu Zdeňka Buriana. Ten již však žádný nový obraz nenamaluje. Alespoň lehce zasvěceným je však ze současných jmen známo to tvé vedle dalších význačných malířů, jakými jsou Jiří Svoboda nebo Petr Modlitba. Zeptám se nejspíš fádně, ale kdy ses rozhodl pro paleoart jako hlavní pilíř svého zaměření?

Nemůžu napsat, že je to můj hlavní pilíř zaměření. Rád maluji a kreslím vše přírodní, ale také třeba staré plachetnice, hrady, různé domorodce, expresionismus… Maluji pro lidi, o co je zájem, ale jenom to, co kreslím rád. Co nerad kreslím, to proste neudělám. Jakou cenu může mít moje práce, když je dělána pod tlakem a bez radosti.

Mám to štěstí, že jsem se narodil v Československu, a to nutně znamenalo dvě zásadní jména - Zdeněk Burian a Karel Zeman. Směs tajemných a záhadných světů. Od začátku jsem vnímal nejen obrazy, ale i jejich poselství. Pak se to na mne už jen nabalovalo. Pravěk mám obecně rád právě kvůli tajemnu a možnosti pořádně zapojit fantasii.

Nelze si nepovšimnout jedné odlišnosti, která tě od druhých dvou zmíněných pánů odlučuje. Ty svá díla kreslíš především černou propiskou, pokud to říkám dobře. Co tě na téhle černobílé technice oslovilo?

Obyčejná propiska dává možnost kreslení detailů, taky jsem přišel na to, jak stínovat. Proto si s ní vystačím. Docílení takových detailů bych jinou technikou musel udělat moje obrázky několikanásobně větší. Nějak mi přirostla k ruce po čas školních let.

Pravda je, že pokud to trochu člověk v ruce má, tak dokáže udělat nějaký dílo vším možným… dát si do nosu a malovat krví.

V knižní tvorbě jsi nejčastěji spojil síly se známým popularizátorem paleontologie Vladimírem Sochou. Jaký to je pocit, když víš, že lidé si čtou naučnou knihu a díky tvým ilustracím získávají názornou představu o vzhledu vyobrazených tvorů?

Svoji tvorbu se snažím vnímat taky cizíma očima…co si o tom někdo pomyslí, až to uvidí.

Je to ale hezký pocit. A splnění jednoho ze snů, chtěl jsem ilustrovat knížky, dělat známky, spolupracovat s vědci…vše se mi bohatě vyplnilo. Kdyby se to nelíbilo, nedělal bych to.

Když tě člověk zná delší dobu, zjistí, že jsi tak trošku excentrická bytost, že tě baví kryptozoologie a podobné obory. Dovedeš si představit, že by ses někdy tváří v tvář setkal se skutečným dinosaurem? Nepochybně by bylo ohromující se přesvědčit, zda odpovídá pojetí, v jakém jsi jej celé roky představoval druhým.

Myslím, že byli fantastičtější, než si je představujeme. V představách docela lítám, pořád je ve mně hodně z kluka, který poprvé vidí Cestu do pravěku… Nedá se říct, co bych dělal, kdybych náhodou živého většího dinosaura potkal. To záleží na okolnostech. Nejspíš bych koukal zmizet. Vstřebat to a uklidnit se.

Existuje nějaký obraz nebo nějaká spolupráce, na kterou jsi mimořádně pyšný? Vím, že slovo pýcha k tobě absolutně nepatří, ale určitě jsi někdy vytvořil něco, co tě neobyčejně hřálo u srdce.

Pyšný na sebe určitě ne, většinu prací bych udělal znovu jinak. Vyvíjím se, jako vše kolem. Mám ale vždycky velkou radost, když moji práci lid oceňují. Nedávám to mnohdy najevo, radost si nechávám pro sebe a pořád myslím na to, že to tak asi má být, že dělám to, co dělám rád a má to smysl.

Moc děkuji za tvůj čas, ať se daří tobě i tvým krásným obrazům.

Níže si prohlédněte menší ukázku z Vladimírovy práce, stojí to za to.