Článek
Narodil se roku 1660 do vážené rodiny. Vynikal neobyčejnou inteligencí a studijními vlohami, což dokládá fakt, že byl přijat na Oxford, kde vystudoval umění, a poté získal na univerzitě v Cambridgi lékařský titul. Během stáže se nakazil neštovicemi, a tak si na vlastní kůži vyzkoušel postupy, jichž hodlal později použít na svých pacientech.
V Bristolu se stal velice uznávaným lékařem. V té době řádil tyfus, zásluhou čehož Thomas ošetřil až dvacet pět marodů denně. Vzhledem k tehdejší neuspokojivé dostupnosti lékařské péče si účtoval takové ceny, že mu výdělky brzy vynesly jmění natolik velké, že si mohl koupit svůj vlastní dům v lukrativní čtvrti.
Pryč byly ty doby, kdy zcela nezištně pomáhal v Nemocnici sv. Petra. Jak plynul čas, ani víc než obstojná honorace od zámožných pacientů v něm neutišila touhu po větším bohatství. A co víc, nedokázala potlačit ani jeho dobrodružného ducha. Spolčil se s Williamem Dampierem, investorem do poněkud netradičního podnikání. Za podmínky poskytnutí financí na výpravu se tak Dover stal podílovým vlastníkem korzárské expedice s tím, že si následně ponechá přesně stanovený díl kořisti.
Na svých okružních, leč loupežných, cestách Dover zažil spoustu dobrodružství, přesně jak chtěl. V roce 1709 si posádka jeho lodi všimla na ostrově Juana Fernándeze plápolajícího ohně. Na dotyčném ostrově žil téměř čtyři a půl roku Alexander Selkirk, který se zde nechal vysadit po neshodách s posádkou. Říká se, že za tu dobu naučil tancovat i divoká zvířata. Shodou okolností měl pak kapitán korzárů, jenž se plavil pod Doverovým patronátem, známého jménem Daniel Defoe - ten příběh Selkirka později rozepsal do fiktivního románu Robinson Crusoe.
Socha Alexandera Selkirka, kterého Thomas Dover zachránil z pustého ostrova.
Krom fascinujících zážitků však musel Dover řešit také řadu nepříjemných šlamastyk, zejména když se na jeho lodi začaly šířit choroby a on musel oprášit své lékařské dovednosti. Námořníkům pouštěl žilou, dokud neomdleli. Tehdy však šlo o běžný postup. Rovněž podával jako speciální medikament kyselinu sírovou, kterou před užíváním zředil. Kupodivu zemřela jen hrstka námořníků a zbytek se skutečně uzdravil.
Po návratu domů z cest se vrátil k běžné lékařské praxi. Jeho neobvyklé postupy ale nijak neztratily na bizarnosti. Pro léčbu pohlavních chorob doporučoval například rtuť, proto se mu hanlivě začalo přezdívat Doktor Rtuť. Docházelo však k otravám a léčba se vůbec neosvědčila.
Skutečnou nehynoucí slávu mu zajistil až prášek proti bolesti, kašli a pocení. Dneska bychom řekli ,,běžný paralen", avšak na tehdejší dobu šlo o hotový zázrak. V různě upravených formách se Doverův prášek, jak se léčivo doslova jmenovalo, používal po celém světě, a to dokonce dvě stě let po smrti jeho autora v roce 1742.
Zdroje:
Piráti, Lock Deborah, 2007
