Článek
Publius Varus, vojevůdce a politik, náležel k tzv. patriciům, což bychom volně mohli přeložit jako ,,narozen s lepší krví". Ve skutečnosti se tahle nízká až nižší šlechta nijak neodlišovala od středověkých zemanů a jiných šlechticů nižší třídy, kteří zpravidla nedisponovali žádným vlivem a ani nijak přílišně nevládli penězi. Rodina Quinctiliů na tom nebyla jinak. Jeho otec Sextus Varus patřil mezi poražené v občanské válce s Gaiem Caesarem, proto nikdy nedosáhl zpět společenského uznání. Historikové vedou spory, zda právě Sextus byl zapojen do vraždy samotného Gaia Julia, ale objektivní fakta chybí.
V době, kdy Julius Caesar vydechl naposledy po zákeřném atentátu v budově senátu, byly malému Publiovi dva roky. A ani o dva roky později, když spáchal jeho otec Sextus sebevraždu, neměl tušení, jak tučným písmem se jeho jméno zapíše do historie, a to nejen vojenství, ale také starověkého Říma jako takového.
Kain a Ábel
Oproti tomu, co prameny uvádějí o Varovi, byl Armenius (či Gaius Arminius nebo jen Armenus) poměrně váženým mužem. Aspoň na Germána. Po porážce Galů u Alesie, kde náčelník Vercingetorix složil své zbraně k nohám Caesarovým, byly ,,primitivní a barbarské národy" považovány za méněcenné. Jenže právě tenhle paradox v podobě podceňování se následně vymstil celé antické říši.
Armenius si díky své inteligenci a udatnosti získal důstojnickou hodnost v armádě a, co je důležitější, také římské občanství. Asi tedy nikoho nepřekvapí, že veškeré údaje, které o Armeniovi máme, pocházejí z římských zdrojů, jelikož barbaři si mnoho záznamů nevedli. Je vpravdě obdivuhodné, že právě Armenius a Varus si k sobě našli cestu jako přátelé. Stali se jakýmsi Butchem a Sundancem starověkého světa. Varus se stal prefektem provincie Germánie a Armenia hodlal využít jako důvěryhodnou spojku mezi Římem a barbarskými kmeny. Netušil však, že krev je silnější než voda.
Jestli myslel Armenius své přátelství upřímně, se můžeme dnes již pouze domnívat. Inteligenci na to, aby své přátelství použil jako strategický tah, totiž měl. Varus svému druhovi plně důvěřoval a Armenius tak měl přístup k informacím o všech římských jednotkách. Svých informací využil v plném rozsahu tehdy, když se spojené barbarské národy pod vedením kmene Cherusků rozhodly skoncovat z neuspokojivou vládou Publia Vara v provincii. Oslovili tedy Armenia, aby splnil službu vlasti a povstal v čele germánské armády proti římským utlačovatelům. Armenius nakonec souhlasil, třebaže okolnosti nejsou nikterak známy a je s podivem, že tak ochotně hodlal nastoupit proti Varovi. Národní hrdost však patrně odvedla dobrou práci - a je pravda, že barbaři měli nepochybně Římanům co vracet. Od dob Caesara bylo s jejich národy špatně zacházeno, Římané se pokoušeli platit jim podvrženými zlaťáky a silní muži sloužili maximálně jako hrubá síla.
Krvavé peklo
Obě armády se střetly v nepřehledných houštinách tzv. lesa Teutoburg na území dnešního Dolního Saska. Varus přípravy velice podcenil a své tři legie vehnal do kleští, z nichž nebylo úniku. V nerovném terénu nebyli Římané schopni utvořit formaci a pro chaotický boj nebyly jednotlivé kohorty vycvičeny. Vojáci byli zvyklí na želví pluky, kdežto v lesním porostu je divocí válečníci masakrovali jako zvěř. Kdo nebyl zabit, byl zajat, prodán do otroctví nebo zabit později jako obětina božstvům. Traduje se, že císař Octavianus Augustus (mimo jiné sám skvělý válečník) chodil ještě tři týdny palácem a křičel ,,Vare! Vare! Vrať mi mé legie!" Varus však jeho nářky nemohl vyslechnout, neboť v bezvýchodné situaci spáchal v Teutoburském lese sebevraždu po vzoru svého otce. Ze tří legií již nebyla žádná obnovena.
Zdroje:
Jak se žilo v minulosti - Dějiny římského vojska; Connoly, Peter, 1992
