Agincourt, 1415: Masakr francouzských rytířů a triumf anglického vojska nad drtivou přesilou

Stoletá válka mezi Anglií a Francií zuřila s přestávkami od roku 1337. Do nového dějství vstoupila s počátkem panování mladého anglického krále Jindřicha V., jenž oprášil nároky svého slavného praděda Edwarda III., jenž uštědřil Francii tvrdou lekci u Kresčaku a Poitiers. Od roku 1389 panovalo mezi rivaly příměří, velkým dílem proto, že ruku v ruce s válkou šly i vysoké daně, bída a nedostatek, což Angličané neblaze nesli. Čas k nadechnutí potřebovala i zdecimovaná francouzská hotovost, příměří však skončilo roku 1415. Tehdy znovu pozvedl prapor cti anglické koruny Jindřich V., jenž konečně nastolil v zemi jednotu. Jindřich byl ochoten zapomenout na anglický nárok na francouzskou korunu, ovšem za podmínky, že Francouzi uznají anglické državy ve Francii, zaplatí Anglii odstupné a k tomu přidají ruku princezny pro anglického krále. K tomu ale chyběla vůle a francouzský návrh Jindřicha neuspokojil. Král, jenž získal podporu parlamentu, sebral vojsko o síle přibližně deseti tisíc mužů a přeplavil se s ním do Francie.

První vojenskou akcí, kterou Jindřich po vylodění podnikl, bylo obležení města Harfleur, nejdůležitějšího francouzského přístavu na severozápadě Francie. Obléhání začalo krátce poté, co se Angličané 13. srpna 1415 vylodili. Jindřich nepochybně počítal s rychlou akcí, avšak Harfleur se vzdal až 22. září, což Angličanům způsobilo nemalé potíže. Nejen pokud šlo o časový plán, ale zejména z toho důvodu, že se dlouhé obléhání odrazilo na zdraví Angličanů, jejichž řady prořídly nejrůznějšími nemocemi, zejména úplavicí. Teprve počátkem října byli Angličané schopni opustit dobyté město, jejich počty však byli nižší a zásoby měli sotva na týden. Navíc pomalu končilo období, kdy bylo obvyklé vést válečné tažení a počasí v tom jen utvrzovalo. Přesto se Jindřich rozhodl pokračovat a pochodovat na Calais, anglickou baštu ve Francii, kde chtěl vyčkat do jara. Považoval to za praktičtější, než kdyby se obratem vrátil do Anglie.

Převážná část Jindřichova vojska se tak vydala na pochod ke Calais. Když však Angličané stanuli 13. října na břehu řeky Sommy, zjistili, že druhý břeh obsadili Francouzi a tudíž není možné řeku přejít. Byli proto nuceni pochodovat podél řeky do vnitrozemí, aby nalezli vhodný brod. To se jim po týdnu nakonec povedlo, a tak se mohli vydat opět k severu. Avšak u Agincourtu, zhruba 50 km před Calais, se jim do cesty postavila velká francouzská armáda. Tváří v tvář Angličanům Francouzi bitvu odmítli, neboť vyčkávali příchodu dalších posil a následujícího dne se pokusili s Angličany vyjednávat. Pochopitelně, jednalo se o zdržovací taktiku. Jindřich však vyjednávání odmítl a dal rozkaz připravit se k bitvě.

Ráno 25. října nebylo anglické vojsko zrovna v nejlepší formě. Mezi muži stále řádila úplavice, svou daň si vybíralo i vyčerpání a nedostatek jídla. Navíc byla Jindřichova armáda výrazně přečíslena Francouzi, za rozumný odhad se považuje 4:1. Zatímco Jindřich velel necelé tisícovce opěšalých rytířů a pěti tisícům anglických a velšských lučištníků, francouzské velení se opíralo o téměř deset tisíc obrněných jezdců, přibližně stejný počet jízdních ozbrojenců bez koní a k tomu cca čtyři tisíce střelců z kuší a luků. Celkové síly francouzské armády se odhadují na dvacet až třicet tisíc mužů.

Jindřich si byl jist tím, že je pro něj výhodnější zaujmout defenzivní postavení, a proto vsadil na osvědčený model, který Angličanům přinesl vítězství již dříve u Kresčaku a Poitiers. Základem byl opět vhodně zvolený terén, v tomto případě zaujalo anglické vojsko pevné postavení na konci úzkého pole, které se táhlo od vsi Agincourt ke vsi Tramecourt a bylo ze dvou stran obklopeno lesem. Svým tvarem tak připomínalo trychtýř. Pole bylo zorané a podmáčené podzimními dešti, více než cokoliv jiného tak připomínalo bažinu. Jindřich neměl v úmyslu útočit, zejména poté, co odhalil plán francouzského útoku. Svou malou armádu rozestavil tradičně. Do středu postavil ve třech liniích obrněné jezdce bez koní a na křídla umístil obávané lučištníky. Avšak protože věděl, že „nepřátelští velitelé vyčlenili jistou skupinu rytířů o síle několika stovek mužů na obrněných koních, kteří měli prolomit formaci a zlomit odpor našich lučištníků …, nařídil, aby si všichni lučištníci připravili kůl … o délce kolem šesti stop (180 cm) … na obou koncích zašpičatělý. … všichni lučištníci před sebe, za sebe, nebo mezi sebe, zarazili tyto kůly do země tak, aby směřovaly proti nepříteli ve výši pasu.“ Toto svědectví o inovativním opatření Jindřicha V. proti nepřátelské jízdě se dočítáme ve válečném deníku Gesta Henrici, jenž zapsal přímý účastník Jindřichova tažení.

Francouzi měli stále na paměti lekce z bitev u Kresčaku a Poitiers, kde rytířská jízda tváří v tvář anglickým lučištníkům v kombinaci s opěšalými obrněnými jezdci naprosto selhala. Proto se snažili poučit, zapojili do svých řad více střelců a částečně přijali i způsob boje rytířů jako pěchoty. Přesto se stále spoléhali na drtivou sílu jízdy. Pro střet s Jindřichovým vojskem byl vypracován precizní plán, který měl eliminovat účinnou anglickou taktiku. Plán zkušených velitelů, konstábla D´Alberta a maršála Boucicaulta, počítal s tím, že většina jezdců bude bojovat bez koní společně s běžnou pěchotou. Po celé linii, tedy ve středu i na křídlech, měli být před pěšáky postaveni střelci z kuší a luků jako protiváha anglickým lučištníkům. Vedle pěchoty měla být na obou křídlech umístěna také těžká jízda, doplněná o lehké jezdce z vojenských družin rytířů. Tato jízda měla za úkol zaútočit na anglické lučištníky a vyřadit je z boje, zatímco menší skupiny jízdy měly učinit obchvat, napadnout anglický tábor a vpadnout Angličanům do zad.

Precizně připravený plán by se snad mohl zdařit, nebýt však zcela nevhodného terénu, informovanosti a pohotovosti krále Jindřicha a také zásadního problému ve velení francouzského vojska. Vzhledem k tomu, že francouzský král se pro duševní nemoc bitvy neúčastnil a byl zcela odstaven ze hry, připadlo velení nejvýše postaveným šlechticům, vévodům z Alençonu a Orleansu, kteří však postrádali vojenské zkušenosti a domnívali se, že k žádné bitvě možná ani nedojde. Předpokládali totiž, že až Angličané uvidí, proti jaké stojí přesile, dají se na ústup. Nic však nemohlo být vzdálenější přesvědčení, které panovalo mezi Angličany.

Francouzští šlechtici spoléhali především na svoji početní převahu a domnívali se, že s anglickými vetřelci budou mít snadnou práci, když se před nimi rozkládá terén tak rovný, jak si jen jezdec může přát. Do bitvy nespěchali. Od úsvitu uplynuly tři hodiny a Francouzi se stále k ničemu neměli, neboť vyčkávali příchodu dalších posil. Jen těžko si lze představit jaké napětí muselo prostupovat anglické linie. Všeobjímající chlad, vyčerpání, hlad a nemoci. Angličané bojovali o všechno, o své životy. Odvahu jim dodával jejich velitel, čnící ve druhém sledu rytířů pod praporem sv. Jiří. Už svou postavou, měřil na svou dobu neuvěřitelných 188 cm, vzbuzoval Jindřich V. respekt a obdiv, nechyběla mu ale ani prozíravost a válečné zkušenosti. Nepochybně důvěřoval sobě a důvěřoval i svým vojákům. Měl v ruce trumfy, o nichž Francouzi nevěděli, čímž srovnával poměr sil. I tak ale byla přesila drtivá. Jindřich už nechtěl déle čekat a udělal první krok.

Angličané postoupili k nejužšímu místu pole, na dostřel svých luků a zahájili palbu s cílem vyprovokovat Francouze k akci. To se jim také podařilo. Smrtonosnému krupobití tisíců šípů se nedalo dlouho odolávat, a tak francouzská jízda, bez ohledu na původní plán útoku, vyrazila proti nepříteli. Hned při tomto prvním výpadu se začal lámat chleba. Příliš sebevědomí rytíři nedodrželi formaci, vzhledem k malému manévrovacímu prostoru se jim nepodařilo vpadnout lučištníkům do boku a navíc jim podmáčený terén neumožnil vyvinout dostatečnou rychlost, nutnou k efektivnímu útoku. Dříve, než mohlo dojít ke kontaktu, narazili jezdci, po celou dobu tísnění střelbou z luků, na obranného ježka, kterého z kůlů vytvořili angličtí lučištníci. Někteří koně se nabodli, jiní své pány katapultovali mezi nepřátele. Nezbývalo než ustoupit.

Ustupující jízda se vřítila přímo mezi první sled francouzských obrněných pěšáků, kteří postupovali za jízdou proti nepříteli. Už tak obtížný postup bahnem ve zbroji, která vážila téměř 30 kg, se ještě více zpomalil. Dezorganizovaná pěchota, neustále vystavená salvám šípů, útočila bez pořádku, podle toho, komu se podařilo dojít na délku meče. Francouzští střelci se vůbec nedostali ke slovu a tísnili se za první divizí pěchoty. Pro Angličany tak nebyl příliš velký problém se s vyčerpanými rytíři vypořádat, do bojů se zapojili i obratní lučištníci, kteří vystřídali dlouhý luk za kyje, palice a meče. Teprve druhá divize francouzských obrněnců zatlačila Angličany o něco málo zpět, avšak na výsledku bitvy se již nedalo nic změnit. Prakticky všechny výhody byly na straně Angličanů, ať už to bylo výhodnější postavení, velení, soustředěnost boje či bojová morálka, zatímco francouzští rytíři museli bojovat na tělech svých zabitých spolubojovníků, kteří byli sami o sobě překážkou. Bitva se pomalu měnila v jatka. Francouzi umírali po stovkách a tisících, padli velitelé první i druhé divize a mnoho šlechticů se ocitlo v obklíčení.

Jediný francouzský úspěch představoval útok nevelkého oddílu na anglický tábor se zavazadly, mezi nimiž byly i královy cennosti včetně koruny. Útok na anglické zázemí vzbudil u Jindřicha dojem, že se Francouzi přeskupují a hrozí zvrátit průběh boje. V takovém případě by hrozilo, že se tisíce zajatých francouzských rytířů, jichž bylo více než Angličanů, postaví na odpor. Proto Jindřich rozkázal zajatce pobít. Šlechtici se takovému rozkazu vzpírali, neboť byl v rozporu s rytířským kodexem, a tak král pověřil skupinou dvou set lučištníků, kteří úkol bez okolků splnili. Když třetí francouzská divize viděla katastrofu na bitevním poli, do bitvy se vůbec nezapojila a opustila bojiště. Bitva byla u konce. Francouzské ztráty v řádech tisíců se odhadují až desetinásobně vyšší než anglické. Anglický král Jindřich dobyl úplné vítězství, které mu otevřelo cestu k francouzskému trůnu. Sami Francouzi se z porážky vzpamatovávali celou další generaci.

Angličané nikdy nebyli francouzskému trůnu blíž, než právě za vlády Jindřicha V., jenž se díky velkolepému a úplnému vítězství u Agincourtu stal dědicem francouzské koruny. Naplnění dohody z Troyes, která mu garantovala nástupnictví ve Francii, zabránila Jindřichovi pouze náhlá a nečekaná smrt 31. srpna 1422.

Další literatura:

Bennett, Matthew: Agincourt 1415: Triumph agains the odds, London 1991.

Bennett, M.- Bradbury, J. – Devries, K. – Dickie, I. – Jestice, P.G.: Bojové techniky středověkého světa, Praha 2007.

Bove, Boris: Stoletá válka, Praha 2021.

Kovařík, Jiří: Stoletá válka: 1. díl - Francouzské prohry, Praha 2023.