Kresčak 1346: Velkolepá bitva, v níž padl český král i výkvět francouzského rytířstva

Ocitáme se v počátcích stoleté války. Píše se rok 1346 a anglická armáda, v počtu přibližně 12 000 mužů a pod přímým velením krále Edwarda III., pochoduje francouzským územím na Paříž, aby ji náhlým a překvapivým útokem dobyla. Francouzům se však podařilo sebrat obrovské vojsko, které bylo až trojnásobně větší než invazní anglická armáda. Angličané se museli stáhnout. Obranné postavení zaujali nedaleko severofrancouzského Kresčaku (Crécy-en-Ponthieu). Druhého dne ráno, 26. srpna 1346, přinesli zvědové francouzskému králi Filipovi VI. zprávu o tom, že nepřítel zaujal bojové postavení a je připraven k bitvě.

Angličané obsadili pahorek s dominantním větrným mlýnem. Král rozdělil vojsko na tři divize. Velení první divize, složené z osmi stovek opěšalých rytířů v brnění, dvou tisíc lučištníků a tisícovky velšské lehké pěchoty s oštěpy a noži, bylo svěřeno šestnáctiletému Edwardovi, princi z Walesu. Jeho divize zaujala postavení v první linii na úpatí kopce tak, že rytíři se zformovali do řad a na křídlech stanuli lučištníci s dlouhými anglickými luky, uspořádaní v šachovnicové formaci ve tvaru klínu. Ta jim umožňovala účinně chránit obrněnce. Druhá divize, pod vedením zkušeného velitele Williama de Bohuna, hraběte z Northamptonu, stanula o něco výše ve svahu, za pravým křídlem prince Edwarda a byla přibližně o třetinu menší. Poslední divize pod králem Edwardem, silou odpovídající první divizi, obsadila vrchol pahorku před lesem, za nímž byl zbudován tábor ohrazený vozovou hradbou. Zde byli ponecháni i koně.

Francouzi dorazili na místo neuspořádaně, plni nadšení střetnout se s Angličany v bitvě. Hlavní silou jejich armády byli těžkoodění rytíři na koních z celé Francie, kteří měli anglickým šikům zasadit smrtící úder. Dříve, než se tak mohlo stát, přišli ke slovu Janované s kušemi. Jejich úkolem bylo oslabit anglické řady. Náhle se však strhl prudký déšť, který zmizel stejně rychle jako se objevil. Stačil ale na to, aby žoldnéřům navlhčil tětivy kuší a vydatně rozmáčel terén. To bylo pro francouzský postup poněkud nepříjemné, ovšem v žádném případě rozhodující. Skutečné potíže nastaly Janovanům a zejména výkvětu francouzského rytířstva ve chvíli, kdy Angličané v tichosti natáhli své luky. Jean Froissart, kronikář stoleté války napsal, že „angličtí lučištníci… začali vypouštět své šípy s takovou silou a rychlostí, že to vypadalo, jako když padá sníh.“

Účinek byl zdrcující. Nikdo na francouzské straně neměl ponětí o smrtící síle a dostřelu dlouhých anglických luků. Vojáci, rytíři i koně padali po tisících. Do notně prořídlých řad nepřítele vyslal Edward, později přezdívaný Černý princ, velšské pěšáky, kteří svými dlouhými noži začali divoce pobíjet hrabata, barony i rytíře. To poněkud rozladilo krále Edwarda, protože tím přišel o velké výkupné za zajatce. Při této řeži padl i francouzský spojenec, český král Jan Lucemburský. Jak praví kronikář Froissart, „když zaslechl povel k boji, zeptal se, kde je jeho syn Karel. Průvodci mu řekli, že nevědí, že se však nejspíš někde bije“. Slepý král Jan pak požádal své věrné, aby jej dovedli do bitevní vřavy, aby „měl nepřátele na dosah meče“. Rytíři královo přání splnili, a protože ho nechtěli ztratit, svázali otěže koní k sobě. Král Jan i jeho doprovod byli v následné řeži pobiti a ráno je našli na bitevním poli. Otěže koní byly stále svázané.

Mezitím dorazil na bojiště také Karel, syn Jana Lucemburského. „Pan Karel Český, který se už v té době stal králem říše římské …, v největším pořádku přibyl na bojiště. Když ale viděl, že se nejspíš pro Francouze všechno k zlému obrátí, opět bojiště opustil,“ vypráví kronikář, který několika málo větami dokázal vystihnout pragmatičnost a prozíravost Karla IV. Lucemburského. Znamená to snad, že Karel do bitvy vůbec nezasáhl? Dle dostupných pramenů tak možná učinil dříve než jeho otec. Jak potom píše Beneš Krabice z Weitmile, životopisec Karla IV., „když pak ostatní šlechtici viděli, že král Jan v bitvě padl a zahynul, aby neztratili oba panovníky, vyvedli jeho syna, pana zvolence Karla, jenž tam nablízku udatně bojoval a byl již poraněn střelami nepřátel, přes jeho odpor a proti jeho vůli z této bitvy a zavedli ho na bezpečné místo“.

Když se rozvinul hlavní útok francouzské obrněné jízdy, podařilo se drtivé přesile probojovat řadami lučištníků až k rytířským šikům prince Edwarda. Francouzský tlak byl obrovský a mladý anglický následník hájil pozice s vypětím všech sil. Přispět musela i druhá divize, nebezpečí však nepominulo. Situace se zdála být natolik vážná, že hrabata, bojující po boku Černého prince, vyslala posla ke králi, sledujícího od větrného mlýna řež dole, aby požádal o podporu třetí divize.

Když král vyslechl žádost, zeptal se: „Je můj syn mrtev, shozen z koně nebo tak těžce raněn, že se o sebe nemůže postarat?“ Rytíř králi vysvětlil, jak urputný boj dole probíhá, a že princ potřebuje jeho pomoc. S králem to ale nepohnulo. Poslal rytíře zpět se vzkazem ať nečekají, že jim přijde na pomoc. „Pokud je můj syn naživu,“ řekl král, „nepřijdu ani za nic. …, ať chlapce nechají řádně si dobýt ostruhy, neboť jsem přesvědčen, že všechna sláva dnešního dne… připadne jemu…“ A tak se také stalo.

Na bojiště padl soumrak. Raněnému francouzskému králi zbývalo pouhých šedesát mužů, zatímco ztráty se počítaly na desítky tisíc. Bitva skončila naprostým anglickým vítězstvím. Nyní se konečně král Edward setkal se svým synem. „Milý synu, kéž Bůh dá, aby ses vždycky takhle držel. Jsi můj syn. Obstál jsi opravdu královsky a jsi hoden toho, aby ses stal vladařem,“ píše Froissart. Černý princ se poklonil a vzdal svému otci hold.

Od Krečaku Angličané pochodovali k přístavu Calais. Zde se princ Edward účastnil jedenáctiměsíčního obléhání města, které skončilo vyhladověním Calaisanů a obsazením města Edwardovým vojskem. Poté bylo s Francií dojednáno příměří a anglický král i jeho syn se vrátili do Anglie…

Další literatura:

Bove, Boris: Stoletá válka, Praha 2021.

Froissart, Jean: Kronika stoleté války, Praha 1977.

Kovařík, Jiří: Stoletá válka: 1. díl - Francouzské prohry, Praha 2023.

Urban, Jan: Kresčak 26. srpna 1346, Praha 2000.