Neschopný král Edward II. ve vleku milců. Svrhla ho vlastní žena

Při posuzování osoby a vlády anglického krále Edwarda II. se lze jen těžko ubránit asociaci s osudy českého krále Václava IV. . Stejně jako Václav, také Edward byl synem silného a schopného vladaře, byl tížen pověstí svého otce, měl značné ambice, avšak nedostatek schopností je prosadit, rád se bavil a obklopoval se svými oblíbenci, kterým svěřoval úřady a moc, v důsledku čehož musel čelit silné opozici. Situace došla tak daleko, že také proti Edwardovi pozvedli zbraň vlastní příbuzní a vzali jej do zajetí. Završením pak byla panovníkova nedůstojná smrt.

Kronikář Jean Froissart o Edwardovi II. napsal, že byl „slabý, nemoudrý a zbabělý“. Měl pravdu. Edward se ujal anglického trůn hned po smrti svého otce Edwarda I. roku 1307. Na rozdíl od svého otce však postrádal veškeré schopnosti, které by mu pomohly zvládnout napětí v zemi, způsobené slábnoucí důvěrou mezi králem a poddanými a válku se Skoty. Místo toho, aby Edward situaci taktně uklidnil, opíral se ve svých rozhodováních o rady svých oblíbenců, mezi nimiž nakonec vynikl Hugh Despenser ml., dvořan, který se obratně vetřel do královy přízně. Společně se svým otcem Despenserem st. uchvacoval jeden úřad za druhým a brzy patřil k největším magnátům v zemi. Baroni, velmi citliví na svá práva, opět sledovali, jak jejich právoplatná místa v nejvyšších úřadech zabírá povýšenec.

Opozice baronů, vedená hrabaty z Lancasteru, Herefordu a také baronem Mortimerem proti Despenserům povstala. Král odpověděl rovněž silou, ale nezískal dostatečnou podporu, a tak svolal v Londýně Parlament, aby se poradil o dalším postupu. Londýn však oblehla Mortimerova armáda a král byl přinucen ustoupit. K odvrácení krize přispěla i královna, která za účasti baronů i Parlamentu před králem poklekla a požádala jej, aby se Despenserů zbavil. V srpnu 1321 byli oba vyhnáni ze země. Bohužel, mocní šlechtici nedokázali vítězství zúročit a začali mezi sebou soupeřit o uvolněné posty. Král tím získal nové přívržence a znovu mobilizoval. Současně povolal zpět oba Despensery a převzal iniciativu.

Králi se dařilo, naopak vůdcové opozice doplatili na nejednotnost baronů. Roger Mortimer byl nucen vzdát se a byl uvězněn v londýnském Toweru. Porážku utrpěl i hrabě z Lancasteru, byl zajat a bez odkladů popraven. Opozice byla rozprášena a král s Despensery po boku neomezeným vládcem. V květnu 1322 završil Edward II. svůj triumf tím, že zbavil Parlament veškerých pravomocí, která jej omezovala. Nastala doba nejistoty, kdy jediným zákonem byla králova libovůle. Bohatství Despenserů narůstalo a pod královou ochranou dělali, co jim bylo libo.

Despenserové, hnáni mstou, chtěli i smrt Rogera Mortimera a proto tlačili na krále, aby ho nechal popravit. Mortimerovi se však podařilo z vězení v Toweru utéct. V srpnu 1323 jej nacházíme ve Francii, kde se uchýlil pod ochranu francouzského krále Karla IV., bratra královny Isabelly. V téže době zažívala královna Isabella nelehké časy. Od chvíle, kdy se král vypořádal s opozicí a povýšil Hugh Despensera ml. na svého hlavního rádce, důvěrníka a milence, čelila Isabella stále většímu ponižování. V průběhu roku 1322 se výrazně zhoršily vztahy mezi ní a Despensery, kteří odmítli královně splácet dluhy a vrátit jí obsazené hrady. Despenser ml. měl královnu nespecifikovaným způsobem napadnout, dokonce ji snad znásilnit. Chlad přicházel i od krále. Ten výrazně omezil své dary, po vítězné bitvě s barony u Boroughbridge jí nevěnoval žádnou kořist a při skotském tažení Isabellu zcela ponechal svému osudu, když byla pro králův útěk odříznuta Skoty.

Isabella nechala Edwarda ať si žije s mladým Despenserem a vydala se na téměř roční pouť po Anglii. Když po návratu odmítla Despenserům složit přísahu věrnosti, přestal ji král poskytovat ochranu. V důsledku napjatých vztahů mez Anglií a Francií nechal král zabavit veškeré Isabelliny majetky, převzal chod její domácnosti a veškerý francouzský personál nechal uvěznit. Aby byl akt ponížení dokonán, nechal královně odebrat nejmladší děti a svěřil je do péče Despenserům. Psal se rok 1325 a Isabella pochopila, že její manželství s Edwardem II. je minulostí.

Královnina šance přišla na jaře 1325, kdy se vyostřily vztahy s Francií o Gaskoňsko. Protože Edward II. odmítl odcestovat na pevninu, aby zde složil lenní slib Karlovi IV., byla do rodné Francie vyslána Isabella, aby situaci urovnala. Byla to jedinečná příležitost jak se zbavit nenáviděného manžela a jeho oblíbenců. Isabella skutečně dosáhla s bratrem rychlé dohody a neprozíravý Edward na ni přistoupil. Podmínky byly takové, že do Francie odcestuje nezletilý princ Edward, dědic trůnu a ten složí přísahu jménem svého otce. Stalo se tak v září 1325. Edward II. si pozdě uvědomil svoji chybu a žádal o navrácení manželky i syna do Anglie.

Francouzský dvůr se stal útočištěm Edwardových odpůrců, kteří se seskupili kolem královny Isabelly, jež veřejně vystupovala jako vdova. Členem jejího exilového dvora se stal i Roger Mortimer, mocný lord z velšského pohraničí. Isabellu a Mortimera spojovalo mnohé; záliba v Artušovských legendách i výtvarném umění, styl života i společný nepřítel, totiž Edward II. a Despenserové. Co je však spojilo především byla silná přitažlivost, která z nich udělala milence a brzy také vůdce povstání proti Edwardovi II.. Jejich poměr byl skandální, a proto museli opustit francouzský dvůr. Obrátili se do Flander.

Isabella s Mortimerem shromáždili malou žoldnéřskou armádu, zaplacenou z půjčky od Karla IV. a také z věna, které dostal princ Edward společně s rukou dcery vévody Viléma III. Holandského. Zároveň Isabella uzavřela tajnou dohodu se Skoty. Vše bylo připraveno, a tak 22. září 1326 vyplula do Anglie malá invazní flotila, první od normanského vpádu roku 1066. Dva dny poté přirazila Isabella s vojskem čítajícím asi 1500 mužů u anglických břehů a brzy začala sbírat první posily. Nejprve se k ní přidali ti, kteří ji měli původně zastavit, krátce nato se přidala i hrabata z Norfolku a Lancasteru, čímž vznikla jednotná a silná opozice. Už 26. září dobyla Isabellina armáda Cambridge. O den později se o invazi dozvěděl král Edward, který nařídil místním šerifům, aby zmobilizovali odpor proti Isabelle. Londýn však nebyl bezpečný, a proto jej král spolu s Despensery a značnou částí státní pokladny opustil. Isabella s Mortimerem mezitím postupovali k hlavnímu městu.

Londýn získala Isabella lehce, neboť jí byla nakloněna většina obyvatel. To královně umožnilo, aby se rychle vydala po stopách Edwarda, jenž prchal s Despenserem ml. do Walesu. Despenser st. se mezitím opevnil v Bristolu, kde jej Isabella s Mortimerem devět dní obléhala. Když Bristol 26. října padl, mohla Isabella konečně obejmout své dvě dcery, držené Despenserem. Odříznut od vojska a opuštěn dvorem, pokusil se král Edward s Hughem Despenserem ml. prchnout na ostrov Lundy, ale počasí je zahnalo zpět k pevnině. Dne 16. listopadu 1326 byli král i jeho milenec zajati. Stejného dne utrpělo ve Walesu porážku i jejich vojsko.

Nastal čas zúčtování. Hugh Despenser st. byl pověšen po dobytí Bristolu, jeho syn a králův milenec to ale tak snadné neměl. Soud, kterému předsedala Isabella s Mortimerem, jej shledal vinným. Jako zloděj a zrádce byl veřejně natahován, vykuchán, sťat a rozčtvrcen. Král Edward II. byl přinucen vzdát se trůnu ve prospěch nezletilého syna Edwarda III., faktickými vládci Anglie se však stala královna Isabella a sir Roger Mortimer.

Po své abdikaci byl král Edward II. uvězněn na hradě Berkley. Zde měl být 11. října 1327 také zavražděn, údajně z rozkazu Isabelly a Mortimera. Prameny se však v příčině smrti neshodují. Podle nejstaršího údaje byl zadušen, další uvádí jako příčinu uškrcení a některé prameny konstatují přirozenou smrt. Politickou propagandou zřejmě byla zpráva, že Edward II. byl zavražděn nechutným způsobem, kdy mu byl do zadního otvoru vražen rozžhavený pohrabáč se slovy, že jak žil, tak také zemře. Podle historika Iana Mortimera však Edward zavražděn nebyl, naopak byl na Mortimerův příkaz tajně odvezen z Anglie a život dožil v exilu. Zemřít měl kolem roku 1341 v Itálii.

Další literatura:

Doherty, Paul: Isabella and the Strange Death of Edward II., London 2003.

Weir, Alison: Queen Isabella: She-Wolf of France, Queen of England. London 2006.